vodní mlýn ve Slupi

1512 Johannes

Nájemci:

1659 Martin Schreiner

1695 Matěj Schlosser

1753-1757 Jan Jiří Kainz

1768-1770 Antonín Tilschmann

1771 Matěj Holly

Majitelé

1772-1797 Matěj Holly

1797-1810 Jan Holly

1810-1853 Matěj Holly ml.

1853-1862  Karel Steinmetz

1862-1890 Jakub Daninger

1890-1902 Juliana Daningerová

1902-1904 Spořitelna v Laa

1904-1938  Albín Mach

1938-1945 Friedrich Müller

1945 Jaroslav Kejda

1946-1951 František Juračka

Renesanční, nově zrekonstruovaná budova je vybavena čtyřmi různými mlýnskými složeními (české složení, kašové složení, umělecký mlýn a válcový mlýn), která jsou návštěvníkům předváděna v ukázkovém provozu. V obytných prostorách je umístěna nová expozice vývoje mlynářství od pravěku po 20. století. Památka získala první místo v národní soutěži Gloria Musealis.

Dějiny vodního mlýna ve Slupi jsou úzce spojeny s vývojem rozsáhlého krhovicko-jaroslavického vodního náhonu, který po staletí spoluutvářel vodní poměry povodí Dyje na hranici Moravy a Rakouska a vtiskl svou pečeť tvářnosti jihomoravského pohraničí. Sloužil jako zdroj pohonné síly pro čtyři mlýny: Neslovice, Micmanice, Slup, Oleksovičky a k napájení rybníků v celém povodí. Ves Slup (ve středověku zvaná Čule) se připomíná již v roce 1228 z privilegia krále Přemysla I. a první zpráva o mlynáři ve Slupi je doložena k roku 1512 z dochované listiny slupské vrchnosti (ženského cisterciánského kláštera v Oslavanech) poslané olomouckému biskupství. V 16. a 18. století byl slupský mlýn, přecházející spolu se vsí od jedné vrchnosti k druhé, jedním z největších na Moravě. Od roku 1810 se stal svobodným statkem ve vlastnictví mlynářských rodů až do roku 1945. Poslední majitelé získali mlýn v roce 1946 jako konfiskát, vnesli ho jako družstevní podíl do JZD a v roce 1970 darovali československému státu.

Z iniciativy brněnského památkového úřadu byl slupský mlýn zařazen již v roce 1953 do památkové údržby kraje. Teprve v 70. letech však vyvrcholilo úsilí o jeho obnovu a uchování jako kulturní památky I. kategorie. Mlýn převzalo do své správy Technické muzeum v Brně. Zajistilo rozsáhlé stavební úpravy celého objektu, opravu renesanční výzdoby mlýna, rekonstrukci základních prvků interiéru a vybudovalo v něm stálou expozici mlynářské techniky.

V původních obytných prostorách mlýna jsou instalovány cenné dokumenty o vývoji mlecí a mlynářské techniky. Její počátky jsou spjaty s nejstaršími zemědělskými civilizacemi ve všech částech světa. Nejjednodušším a nejstarším nástrojem na zpracování obilovin bylo drtidlo, složené ze zrnotěrky a drtiče. Neměnilo se po celá tisíciletí. Významným mezníkem ve vývoji techniky mletí byl vynález dvou rotačních mlýnských kamenů a vznik žernovů. Z počátku ručních pákových žernovů, později vyspělých konstrukcí s převody poháněné jak lidskou, či zvířecí silou, tak později i silou vody či větru. Touto technikou žernovů se mlelo obilí až do středověku.

Další epocha vývoje mlecí techniky je spojena již se vznikem a rozšířením obilních mlýnů, které, na rozdíl od rotačních obilních mlýnků, byly mohutné konstrukce s nesrovnatelně vyšší produktivitou mletí. Hnací silou těchto mlýnů bylo převážně vodní kolo, od něhož se energie přenášela soubory ozubených kol obvykle z dřevěných palců k mlýnským kamenům. l když se středověké konstrukce obilních mlýnů udržely v našich zemích až do 18. -19. století, docházelo v tomto období k značnému vývoji jak v pohonu, tak v mechanice převodů a hlavně ve zpracování mlýnských kamenů. Jejich výroba a systematická údržba byla základem mlecí účinnosti každého mlýna.

Přechod od mlýnských kamenů k válcovým stolicím tvoří další historický mezník ve vývoji mlynářské techniky. Začíná koncem 19. století a je vyvolán potřebou dalšího zprůmyslnění mletí. Použití válcových stolic umožnilo přechod k částečné automatizaci mlynářského provozu. Ve spojení s vysévacími a čistícími stroji se válcové stolice staly základními prvky tzv. automatických mlýnů v první polovině 20. století. V průmyslově rozvinuté společnosti mlynářská technika prodělává hluboký převrat související s probíhající vědeckotechnickou revolucí.

V mlýnici jsou zabudovány čtyři kompletní a funkční technologické celky reprezentující techniku minulých staletí našich vodních mlýnů: České (též staročeské) složení s jednoduchou mlecí technikou, kašník - modifikované české složení k mletí prosa, amerikánské mlýnské složení a válcové (periodické) mlýnské složení.

Zpřístupnění vodního mlýna ve Slupi s expozicí mlynářské techniky je příspěvkem pracovníků Technického muzea v Brně k poznání důležitosti obilního mlýna v dějinách techniky a k poučení o životě a práci minulých generací.