V horní části obce Buřany,která leží 4 kilometry od Jablonce nad Jizerou, se nachází jeden z mála dochovaných a unikátních mlýnů, kterým je Janatův mlýn. Napájen je z Františkovského potoka pramenící ve Františkově, který se nedaleko Jablonce nad Jizerou vlévá do Jizery. Tento mlýn je vzácnou a ojedinělou památkou pojizerského lidového stavitelství, vývoje techniky a historie mlynářství. V mlýně se dochovala také původní funkční turbína používaná dnes k výrobě elektřiny a kompletní mlecí zařízení.
Tato jedinečná pětipodlažní barokníroubená stavba byla vyhlášena v roce 1958 kulturní památkou a v roce 2014 dokonce národní kulturní památkou. Historie mlýna sahá nejspíš do roku 1767, kdy byla postavena původní roubená část s bohatě zdobenou lomenicí, což dokazuje dochovaný nápis na záklopovém prkně. Mlýn měl tehdy dvě podlaží a obsahoval pouze přízemí a mlýnici. Stavitelem byl tesařský mistr Jan Bouzek ze Tříče, který mlýn postavil pro Matěje a Karla Wondrakovy ze Tříče. Na záklopovém prkně nad okny světnice se dochoval pamětní nápis od zmiňovaného stavitele z roku 1820, na kterém se píše také o tom, že mlýn postihl dvakrát požár a shořela mu střecha. Dochovaný nápis zní: „Pochwalen buď Pan Ježiss Krystus ass navěky Amen. Tato Kryť jest wyzvyžena s pomoci Boží s nakladem Karla Wondraka. Dwakrat schořelo wod wrchu po dodolení hánbelky Dne: 24. února Roku: 1806, podruhé dne:1. března Roku 1820. Jan Bauczek Mistír toho Staweni Zetřiče.“117 Od tříčských mlynářů Wondráků koupila mlýn v roce 1841 rodina Janatova za 3200 zlatých a od té doby ho vlastnila po celé čtyři generace až do roku 2006. Pramenným materiálem z té doby se dochovaly mapy stabilního katastru z roku 1842, kde jsou na mapách kromě samotného mlýna tehdy s č. p. 21 a stavební parcelou č. 185 vyobrazeny i další budovy, které se při mlýně nacházely. Byla to stodola, chlév a pazderna. Mapy zachycují rovněž polohu náhonu a Františkovský potok, které protékají na stejném místě i dnes. Na indikační skice je navíc zakreslena značka vodního kola, z čehož vyplývá, že mlýn byl v té době poháněn jedním kolem.
Prvním mlynářem z rodu Janatů se stal Pavel Janata (1797–1878) a mlynářské řemeslo se dědilo z otce na syna. Druhým mlynářem se stal Josef Janata (1826–1928), třetím byl Antonín Janata (1870–1943) a posledním mlynářem byl jeho syn Antonín Janata (1911–1989). Podle vyprávění Antonína Janaty, syna posledního mlynáře, v knize Jak to bylo dřív, byl mlýn po původních majitelích ve zbídačeném stavu a měl pouze přízemí a první patro. K modernizaci zařízení ze starého českého složení na umělecké složení došlo až za mlynáře Josefa Janaty. Ten proto v roce 1881 nechal rozšířit mlýn o pravou západní část, který se tím navýšil o tři podlaží. V přízemí zůstala zachována barokní mlýnská hranice a v dalších podlažích byly osazeny stroje na čištění obilí a mouky. Tuto přístavbu datuje i popsané záklopové prkno na půdě. „Tato mlejnice jest postavena pomoci Boži. Leta Páně 1881. Nákladem Josefa Janaty. Starý Mlýn 1767.“ Další stavební úpravy na mlýně jsou datovány až v roce 1913 za Antonína Janaty (1870-1943), kdy byl mlýn rozšířen o dvě podlaží v levé části budovy, kde se nacházely ubytovací prostory pro čeledíny, tzv. šalanda a skladové prostory, kde se skladovala mouka. Z této doby pochází současná podoba mlýna, který má celkově pět podlaží. Zmiňovaná poslední přístavba stála asi 3000,- Kč.127 Za Josefa Janaty v roce 1907 došlo ve mlýně k zavedení elektřiny na svícení a její rozvody se v původním stavu zachovaly doposud. V rozhovoru pro časopis Krkonoše - Jizerské hory uvádí Antonín Janata, jakým pokrokem bylo v té době zapojení elektřiny ve mlýně. „Ta elektrika byla jenom na 120 voltů, utáhlo to pár žárovek, ale brali od nás i sousedi. Po Buřanech se elektrika zaváděla až v padesátejch letech. Po mlejně jsou žárovky stodvacítky dodnes.“
Za dob mlynaření Josefa Janaty se také dochoval „Protokol o zasazení normálního čili cejchovního znamení při jezu mlýna na Francenstálském potoce“ z roku 1877. Normální znamení bylo umístěno na skále na levém břehu potoka a „jest vrch jezu o 1, 65 m a spodek díry napříč položeného kamena o 2,0 m proti kontrolnímu bodu normálního znamení níže položen. K zasazení normálního znamení vyhledalo se vhodné místo na blízké šífrové skále čís. parc. 1081, zde se vytesala deska pro železnou 27 ctm. Do čtverhranna obnášející plotnu, která se 4 mi železnými hřebíky do skály připevnila. Doprostřed plotny a pod ní do skály, zarazil se železný hřebík s hlavou obnášející do čtverhranna 2 ctm. a též tak vysokou. Hřebiky zmíněné zality se sítou.“130 Normální znamení bylo zasazeno 2,35 m od levého břehu. Na vrchní část normálního znamení byly vytesány iniciály J. J., značící majitele mlýna Josefa Janaty a letopočet zbudování 1877.
Janatův mlýn obsahoval odjakživa pouze jedno mlýnské kolo, které bylo napájeno z pravého břehu Františkovskýho potoka. Nad mlýnem nebylo potřeba budovat žádný rybník, neboť horský potok byl vydatným zdrojem vody. Z Františkovskýho potoka byla voda přiváděna 300 m dlouhým náhonem a dřevěným žlabem131 k vodnímu kolu. To bylo napájeno vždy vrchní vodou a měřilo v průměru šest metrů. Toto vodní kolo fungovalo od roku 1906 do roku 1919, kdy se rozbila jeho hřídel a bylo zapotřebí zařízení zrekonstruovat. Po rozbití vodního kola se mlynář Antonín Janata rozhodl vyměnit vodní kolo za výkonnější a modernějším zařízením. Ve Sbírce listin, map a plánů k vodní knize se dochovalo technické vyjádření, ve kterém se píše, že „staré vodní kolo na vrchní vodu 6, 00 m v průměru bude sneseno a místo kola postavena vodní turbína Francisova.“ V kronice, kterou si vedl mlynář Antonín Janata, je napsán o rozbití mlýnského kola a přípravě vybudování turbíny následující záznam. „Roku 1919 dne 27. prosince po sv. Štěpánu rozlámalo se vodní kolo, totiž ukroutili se ramena u samého hřídele a hnedle nato se dělali přípravy na stavbu turbiny. Stará zeď po vodě dolu se celá roztrhala a přestavěla. Když se rozdělávaly staré zdi, lednice byly zazděné kameny až 1 ½ metru dlouhé a 1 metr široké a na vodpadě z lednice zdůli na dně byly přes dva metry dlouhé kameny a přes metr široké. Staré zdi lednice rozdělával Antonín syn bratra Arnošta a pekař Krauze Josef, syn bývalého souseda mlynáře z Franzentalu. Pod sací troubou od turbiny se musilo prohloubit skoro dva metry. Museli se podkopat základy a znova podezdít, též jest tam velmi tvrdá skála. Musilo se vystřelovat.“
Plán na postavení spirální turbíny byl vyhotoven firmou Jana Prokopce, továrníka na stroje v Královských Vinohradech a schválen okresním úřadem v Jilemnici. Ve vodní knize se dochoval kolaudační protokol ke schválení stavby Francisovy turbiny k pohonu mlýna, kde „bylo schváleno, že turbina byla postavena náležitě za šetření podmínek schváleného plánu stavebního a vodoprávního povolení stanovených zdejším výměrem ze dne 28. května 1920.“138 Tak došlo v roce 1920 k instalaci Francisovy turbíny, která byla vyrobena firmou Českomoravská Kolben – Daněk a náklady na její stavbu přesahovaly částku 61 000,-Kč.139 Údaje o výkonu Francisovy turbíny se poněkud rozcházejí. „Turbína byla projektována na spád 10 m, průtok vody 85 l/s a výkon 8,6 HP, při čemž je ale uvedeno, že skutečný průtok v potoce je cca 60 l/s.“140 Seznam a mapy vodních děl republiky Československé z roku 1932 o Janatově mlýně uvádí totožné údaje, až na výkon vodního díla, kde je uvedeno 4,8 HP.“141 Pro srovnání jsem se podívala i na webovou stránku zabývající se historií Janatova mlýna, kde je uveden dokonce výkon 10 HP. Francisova turbina fungovala až do roku 2000, kdy prošla důkladnou generální opravou a poté byla znovu zprovozněna. O významu turbíny se vyjadřuje současný majitel mlýna Jiří Krch v časopisu Receptář Speciál. „Turbína funguje dodnes. V současnosti nepohání mlecí stolice, ale alespoň vyrábí elektřinu pro dům. To činila už na počátku své éry a Janatův mlýn byl díky ní první chalupou s rozvodem elektřiny v širokém okolí.“ Při vyprávění s Antonínem Janatou jsem se dozvěděla, že jeho dědeček Antonín Janata (1870-1943) zakoupil v roce 1929 jednoválcový naftový motor, který se využíval hlavně v době, kdy nebyla voda, aby se předcházelo tomu, že mlýn v době sucha nemohl fungovat. Velkou nevýhodou tohoto motoru bylo, že motor byl slabý, a proto ho musel prodat. Místo toho zakoupil v roce 1934 výkonnější jednoválcový naftový motor Lorenz a díky tomuto motoru mohl mlýn fungovat po celý rok a byl nezávislý na nedostatku vody. V roce 1937 bylo ve mlýně zavedeno také ústřední topení s kotlem, které v současné době není používáno.
Ve mlýně mělo kromě mlynářství dlouholetou tradici i pekařství. Chleba se zde pekl bez pekařské licence už za prvních majitelů Wondráků. V roce 1868 Josef Janata nechal postavit novou šamotovou pec a až poté došlo k požádání o pekařskou licenci. Tu ovšem buřanská obec uznala mlýnu až o několik let později, a to v roce 1892 s podmínkou, že chleba musí péct profesionální pekař. Další a zároveň poslední úprava pece se konala v roce 1950, tedy rok před uzavřením mlýna. Do té doby byl v přízemí mlýna využíván malý krámek, kam si lidé chodili nakupovat čerstvý chléb. Prodávala se zde také mouka, krupice, koření, droždí, sirky, petrolej a další základní věci. Dodnes se v interiéru krámku nachází původní vybavení i se zachovanou tabulí, na kterou se zapisovala jména dlužníků. Do pece se podle Antonína Janaty vešlo 24 bochníků a denně se napeklo čtyři až pět várek chleba. Ten se ve mlýně pekl kromě svátků a neděle každý den a jeho počet se pohyboval přes sto bochníků chleba za den. Ještě předtím, než se začaly bochníky do pece vkládat, muselo se vyzkoušet, zda pec má optimální teplotu. To se zkoušelo jednoduše pomocí máku, který se vhodil do pece a pokud byla teplota ideální, tak mák neshořel. Dnešní chléb se od buřanského liší hlavně ve složení a váze. Pekl se chleba žitnopšeničný, kde převažovalo množství žita nad pšenicí. Žito bylo na horách snadno dostupnou surovinou, které se tu dařilo a bylo jí přebytek. Problém byl s dodávkou pšenice, která se v této oblasti nepěstovala. Janatovi si ji nechávali dovážet vlakem z Poděbrad do Jablonce nad Jizerou, odkud byla nakládána na koňský povoz a vezena až do mlýna. Rozvoz pomocí koně skončil po první světové válce, kdy byl kůň nahrazen nákladním automobilem. V knize Jak to bylo dřív, popisuje Antonín Janata složitou dopravu pšenice do mlýna. „Pšenici už můj praděda a můj děda kupovali tajidle vod Poděbrad. Tam měl už svýho hospodáře, kerej mu ta zase vod těch dalších sedláků svez, hodali do vagonu a poslali to drahou do Jablonečka. A z Jablonečka z nádraží se to vozilo za koněm na stoláku. K Porostlici to bylo po rovině, tak tam co uvezl vůz, tam se vodkládalo, tam byla taková dřevenná bouda, to sme řikali magacín. Tam se vodkládalo a nahóru se vezlo to, co utáhl kůň.“ Buřanský chléb se pekl pro celé přilehlé údolí přes Rokytno,154 Jablonce nad Jizerou, Bratrouchova, Tříče, Dušnice a další obce. „Každé ráno byl vypraven kůň, který rozvážel bochníky chleba a krupici po okolních vesnicích. Jeden den se rozváželo na jednu stranu a druhý den na druhou,“ sdělil mi při vyprávění Antonín Janata. Pec, ve které se pekl buřanský chleba je umístěna v přízemí Janatova mlýna dodnes se dochovala.156 Snem nynějšího majitele, Jiřího Krcha, je pec znovu zprovoznit, ale vzhledem k tomu, že se v peci nepeklo od 80. let, bude nejprve potřeba pec postupně roztopit, aby nedošlo k jejímu popraskání. Kromě pece se nachází ve mlýně i míchačka a dělička na těsto. Hospodáři, který si chtěl nechat ve mlýně umlít mouku, bylo nejprve obilí zváženo a odhadnuto, kolik bude mít zhruba nečistot. Zato byl hospodáři nabídnutý určitý počet poukázek na chleba a mlynář mu ho musel vydat. Chleba se zde údajně pekl naposledy v roce 1950, rok před zavřením mlýna a pak tajně v roce 1987.
S nástupem komunismu zanikla řada řemesel. Lidé byli zbaveni soukromého podnikání. Zastavení činnosti se nevyhnuly ani mlynářské a pekařské živnosti. V srpnu roku 1951 došlo k uzavření i Janatova mlýna. Janatovi ve mlýně stále bydleli, ale s omezením, že už nemohou ve mlýně nadále mlít a péct. Jediné, co se ve mlýně na černo provozovalo, bylo pečení svatebních a pouťových koláčků a tradičních vánoček. Antonín Janata, poslední mlynář a majitel mlýna musel mlynářské řemeslo nuceně opustit a místo toho nastoupit do zdejší fabriky v Jablonci nad Jizerou a poté do Vilémova, kde pracoval až do důchodu. Po jeho smrti v roce 1989 bydlela ve mlýně dva roky jeho manželka, poté se odstěhovala do penzionu, kde bydlela do své smrti. Mlýn připadl jejich dětem a byl rozdělen na třetiny. Vzhledem k tomu, že v řemeslu nechtěl nikdo dále pokračovat a potomci měli vlastní bydlení, rozhodli se mlýn prodat. Pan Antonín Janata mi sdělil, že „jinou možnost neměli. Nikdo ze tří sourozenců neměl na vyplacení ostatních sourozenců.“
Rodina Janatů vlastnila mlýn celkem 165 let, až do roku 2006, než ho zakoupil nový majitel Jiří Krch s manželkou, kteří stavbu postupně ve spolupráci s památkovým úřadem opravují a snaží se zachovat jeho historickou hodnotu. Jejich cílem je zprovoznit veškeré mlynářské zařízení a obnovit provoz mlýna. Stavebních úprav, které už v komplexu mlýna vykonali, je mnoho. Jiří Krch mi sdělil, že je to velice náročná a finančně nákladná práce. Zatím se mu podařilo natřít kompletně celý mlýn, položit novou krytinu na střechu mlýna a stodoly. Další rekonstruovanou částí mlýna je vodní náhon, a to „vodní zámek“, odkud je poháněna turbína. Všechny zmiňované úpravy byly prováděny za dohledu památkové péče. Tím ovšem rekonstrukce nekončí a manželé Krchovi plánují v nejbližší době rozhýbat mlýnské stroje, zapojit plně do provozu motor Lorenz, obnovit včelín a opravit chátrající stáje.
V Janatově mlýně se dochovala kompletní mlynářská technologie „Nejstarší zařízení ve mlýně je mlýnské složení s tzv. francouzskými kameny, které je pravděpodobně původní z roku 1767 a je i v současné době funkční.“ I přes mnoholeté fungování je toto mlecí zařízení stále funkční a nachází se v prvním patře mlýna, kde je mlýnice. Ostatní mlecí zařízení jsou mladšího data a pocházejí z druhé poloviny 19. století a počátku 20. století. Na tehdejší dobu to byly velice moderní stroje, které se zachovaly a jsou na svém původním místě i dnes. Patří mezi ně průchodová loupačka, mísící stroj na mouku a otruby, pšeničná a žitná válcová stolici, triér, hranolový vysévač, štoska, zásobníky na mouku,reforma a další zařízení. Mimo to se ve mlýně nachází původní jednoválcový motor Lorenz a Francisova turbína, která i dnes pohání dynamo, z něhož je napájeno plně funkční a původní osvětlení mlýna napětím 120V. Tato turbína je poháněna tekoucí vodou z původního náhonu a zrekonstruovaným „vodním zámkem“ s česli, odkud je voda hnána trubkou samospádem k lopatkám turbíny. Kromě mlynářských technologií se dochovala také pekařská pec, která je unikátní v tom, že je dodnes funkční a mohl by se v ní péct chleba. V komplexu mlýna se nachází i další dochované stavby, kterými jsou chlévy, stodola, sklep, včelín a z vodního díla se zachoval náhon, česlo, stavidlo a vtokový objekt vodní turbíny.
Antonín Janata, potomek posledního mlynáře Antonína Janaty velice dobře rozumí mlynářskému řemeslu a rád o mlýně vypráví. Sice pochází z mlynářské rodiny, ale mlynářem ani pekařem se nikdy nevyučil. Dříve patřilo k tradici, že se mlynářské řemeslo dědilo z generace na generaci, ale v důsledku uzavření mlýna byla tato tradice ukončena. I přesto ví o historii mlýna a o rodě Janatů mnoho informací a díky jeho dobré paměti a archivním záznamům jeho předků se můžeme dozvědět takřka cokoli. Dochovala se například i mlynářská kronika, kterou si pečlivě vedl každý mlynář. Do ní se zapisovaly běžné poznámky týkající se provozu, přestavby mlýna a zemědělských budov, ale i jména dlužníků a data narození a úmrtí okolních vesničanů. Na požádání vede pan Janata ve mlýně naučné
a zajímavé komentované prohlídky. Před několika lety se svou dcerou vytvořil rodinnou kroniku, ve které velice detailně a přesně zmapovali a popsali veškeré členy jejich košatého rodu.
Při rozhovoru s Antonínem Janatou mě kromě historie mlýna zajímal i jeho provoz v období válek. Bylo mi sděleno, že horší časy přišly s příchodem první světové války. „Před první světovou válkou, v době hospodářské krize se stále mlelo a peklo, ale s nástupem války se zhoršil příděl potravin a nebylo z čeho mlít. Veškeré obilí bylo posíláno do armády a na výrobu chleba se používala kukuřičná a ovesná mouka. Když došla i ta, byl provoz přerušen a přestalo se mlít a péct. V době druhé světové války byla situace poněkud lepší. Hitler si nemohl dovolit podrazit zemědělství a dbal na to, aby každý hospodář měl schovanou určitou část obilí, pro kterou si mohli vojáci kdykoli dojít. Tímto způsobem vytváření strategických zásob předcházel hladovění a díky tomu se mohlo ve mlýně stále mlít a péct.“
Jedna z mála pamětnic, která si pamatuje ještě dobu, kdy se ve mlýně mlelo obilí a na její svatbu se pekly ve mlýně svatební koláče, je paní Olga Soukupová. Do mlýna chodila pro chleba a pro kvasnice ještě když byla na základní škole. Strýc ji vyrobil na míru malý čtyřkolák, do kterého se vešlo přesně deset bochníků chleba, a s ním jezdila do mlýna pro chleba. „Vozíček dělal strašný rámus, jelikož kola nebyly pogumovaný.“ Také si pamatuje, jak mlynáři nosili na zádech pytle semleté mouky a jak byla rodina Janatů velice štědrá a čistotná. „Pořídili si i služku a milá služka vůbec neuměla mýt podlahu. Ona si nalila kyblůtek a teď co s tím. Oni ji musili i učit, jak se myje podlaha. Někdy mi i paní mlynářka nabízela čaj a pokaždé říkala, ať si ho udělám dobrý, ať si ho pořádně osladím, ale byl dobrý.“
(zpracovala Aneta Mikšová)
