Podle starých záznamu byl v Liticích už v roce 1624 panský mlýn. Mlynárské remeslo bylo jedním z nejstarších remesel v našich zemích, jak dokazují starodávná pojmenování osad a vesnic kolem rek. Každý mlýn mel svoje charakteristické jméno, které jej oznacovalo a provázelo po mnoho let. Byly pojmenovány bud podle obce nebo podle majetkové príslušnosti. Pokud stálo více mlýnu na téže vode, prísne se hledelo na to, aby dolejší mlynár mel stejne vody jako mlynár horejší. Proto byla úredne stanovena výška prahu cejchem, cemuž se ríkalo právo mlýna. Aby mohly být mlýny v provozu, musely mít dostatecný prítok vody na vodní kola nebo pozdeji na turbiny. Mlynári proto staveli na rece jezy, od nichž vykopali náhony a nad mlýny vyhloubili a hrázemi opevnili rybníky nebo nádrže. Tím si zajistili dostatek vody a potrebný spád. V sušších mesících mohla nadržená voda alespon na cas udržet mlýn v chodu. Ale i presto byli mlynári vydáni napospas vrtochum pocasí, at už se jednalo o sucho, povodne ci mráz, kdy museli prerušit mletí. Mlýn vedl vždy vyucený mlynár, který byl majitelem nebo nájemcem mlýna. Byl nazýván „pan otec“ nebo „pan táta“. Mlynár rídil provoz celého mlýna a staral se o obchodní záležitosti. Ve velkých mlýnech mu k ruce býval „stárek“ a „mládek“, nekdy též „prášek“ – ucedník. V malých mlýnech obsluhoval stroje a mlel mlynár sám. Protože mlynári museli mít rozsáhlé a dokonalé technické znalosti z mnoha oboru, jednalo se zpravidla o velmi vzdelané lidi. Museli být dobrými remeslníky, aby si dokázali opravit rozbité díly, zhotovit nekterá zarízení … pocínaje prívodem vody, pres vodní kolo až po stroje v mlýnici a pridružené provozy, ale v nekterých prípadech dokonce museli zvládnout postavit i celý mlýn. Dále museli být dobrými obchodníky, ale i zemedelci, protože k mlýnu patrilo vetšinou nemalé hospodárství. Jejich remeslo s sebou neslo však i mnohá úskalí v podobe zdravotních následku … zaprášení plic, nedoslýchavost, revma nebo castých úrazu. Pred zacátkem hlavní mlecí sezony (pred žnemi), musela probehnout kontrola a údržba strojního zarízení (nakresání mlýnských kamenu, výmeny poškozených palcu ozubených kol) i vodního díla (oprava jezu, vycištení náhonu, výmena lopatek vodního kola). Od vrcholného stredoveku až do poloviny 19. století se mlynári sdružovali v mlynárském cechu. Každý cech mel své erbovní znamení a nejinak tomu bylo i v tom mlynárském. Na erbovním štíte jsou tri cervené pruhy. V druhé polovine erbu je zobrazeno mlýnské kolo. Mlynár musel platit o letním suchém období vždy 1 míšenský groš a pokud tak neucinil, musel zaplatit do cechu pokutu. Chtel-li se pristehovat nový mlynár, musel prokázat svuj puvod, víru, poctivost a mít doklad o rádném vyucení. V roce 1755 byla sepsána pravidla pro cinnost mlynáru. V roce 1859 byly cechy zrušeny a nahrazeny mlynárskými spolecenstvy. V roce 1883 se mlynárské remeslo stalo svobodnou živností a tak došlo k úpadku úrovne mlynárství u nás. V roce 1885 bylo v Cechách registrováno 7.227 mlýnu s 10.180 delníky, na pocátku 20. století se snížil pocet mlýnu na 6.099. Od roku 1931 bylo mlynárství oznacováno jako remeslná živnost. Rozkvetem moderní techniky a záplava cizích stroju zasadily starému mlýnu smrtelnou ránu. Mlynárství už nebylo remeslem, ale svobodnou živností i prumyslem a mlýn továrnou na mouku… mnozí moderní mlynári se pak staly továrníky (Hýra), prípadne obchodníky. Hvezda staré slávy jindy kvetoucího remesla zapadla, doznely vírivé akordy vesele klapajících odrážek a pružinek, zmizely šalandy, tyto idylické studnice ceského humoru a vtipu, zanikla stará ceská pohostinnost a bodrost, a s nimi i starí mlynárští všeumelci. Ješte na pocátku 16. století bylo možno koupit mlýn za 200 až 400 kop míšených. Mezi kupci mlýnu byly predevším rezníci, pekari, sladovníci a hostinští. A takovým kupcem se stal v Liticích pan Martin Slavík (1865 až 1949). Slavíkovy meli mlýn, hostinec, pole, role a louky. U hospody meli hospodárství, kone a krávy. Mlýn stál na rece Radbuze. Rok 1928 však nezacal pro místní hasice slibne. Hned dne 11. ledna 1928 vypukl pred pulnocí ve mlýne pana Martina Slavíka ve mlýnici požár, který se nepodarilo hasicum uhasit. Ohni padlo za obet celé mlýnské zarízení, stroje i zásoby mouky i obilí. V té dobe mel mlýn pronajatý pan Kosek. Jak majitel pan Martin Slavík, tak i nájemce pan Kosek nebyli pri vypuknutí požáru doma. Byli na plesu v hostinci u Kirchmanu. Podle dochovaných informací tu pred vyhorením starého mlýna delal mlynáre starý pan Nový a pan Vybíral a mládencem tu byl Josef Hubka. Pan Josef Nový bydlel jen kousek od mlýna v zatácce pod skalnatým kopcem pri ceste z Valchy do vsi. Když v roce 1931 byl postaven nový mlýn (stojí dodnes, ale slouží jako skladište Vodních staveb), stal se mlynárem Josef Hubka a stárka mu delal Josef Nový (5.5.1901 – 4.2.1983). Rodina Hubku bydlela ve mlýne, protože tu byly postaveny ve dvore obytné budovy. Mlýn využíval Státní statek Preštice, farma Litice až do roku 1989. Mlýny sehrály významnou roli i pri elektrikaci obcí. Již pred 1.svetovou válkou bylo jednáno se zdejším mlynárem panem Slavíkem o zavedení elektrického osvetlení obce. Jednání bylo válkou prerušeno a zase obnoveno dne 15. cervence 1919 s rmou ing. Kašpárka z Plzne. Jednání vedla obec Litice a práce mela být zadána obcí. Když ale obci cinilo nesnáze zajistiti na akci asi 150.000 Kc, navrhl radní obce Vojtech Svetlík na schuzi zastupitelstva obce dne 20. listopadu 1919, aby se utvorilo samostatné družstvo z rad zájemníku. K tomu došlo a byla ustavena spolecnost. Stavba elektrické síte byla zadána rme Kašpárek z Plzne. Transformátor postavil zednický mistr Vojtech Svetlík z Litic a dne 20. ríjna 1920 se v Liticích poprvé svítilo v hostinci pana Leijserta v cp. 29 a hned nato v cp. 22 (hostinec u Slavíku) a v cp. 152 (ceská škola). Pozdeji byly napojeny ostatní domy. Elektrické vedení bylo taženo po sloupech umístených pred domy v ulici ve Winklu a na nekterých štítech domu. Dne 7. února 1920 se obec Litice usnesla upsati 16 podílu elektrického družstva v Liticích po 500 Kc po zavedení svetla na ulicích.
