Příběhy 20. století (Post Bellum), 15.1.2011
(Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček)
Jaromír Randák
„Když jsem se narodil, bylo nedlouho po válce a bylo jaro, a tak jsem dostal jméno Jaromír.“
Ve mlýně a v „českém živlu“
Přesněji – narodil se 8. května 1919 v „Kovářojc mlejně“ u Jirkalova, nedaleko Stach na Šumavě jako druhorozený syn. Po něm přišly na svět ještě čtyři sestry. Pestrá a zajímavá rodová historie svedla postupně dohromady české i německé rodiny, nicméně Jaromír nakonec vyrůstal prakticky v „téměř čistě českém živlu“.
Tatínek byl mlynářem, a protože mlýn sám by se na chudé Šumavě neuživil, provozoval také pilu, jež vyráběla zejména šindel, který tehdy kryl střechy většiny šumavských chalup. Jaromír tak vyrůstal v harmonickém, i když velmi skromném a tvrdém prostředí. Jen se po příchodu ze školy najedl, už šel pást krávy, až do podzimu a prvního sněhu bos, nebo později třeba orat pole u mlýna. Práce bylo doma pro celou rodinu stále dost a na nějaké toulky po Šumavě nebyl čas. Školní výlet na Roklan byl pro něho tedy trochu paradoxně možná větším zážitkem než pro dítě z Plzně nebo Prahy.
Naši Němci
Zato měl možnost plnými doušky nasávat drsnou krásu a harmonii šumavského prostředí a zblízka poznat život místních lidí, často chudých sedláků české i německé národnosti, kteří k nim chodívali nechat semlít svoji skromnou úrodu, nebo rodin takzvaných „krajánků“, kteří větší část roku trávili mimo domov jako cirkusáci nebo zedníci. Šumava tehdy ještě byla uspořádána do králováckých rychet. Byly většinou značně národnostně vymezené. Stachovská rychta jako jediná byla téměř čistě česká, ostatní až do poválečného odsunu naopak německé. Tyto rychty čítaly řadu vesnic a značný kus krajiny, proto nebyly kontakty mezi jednotlivými rychtami příliš časté, což vysvětluje i to, že tamní Češi často neuměli německy a naopak, jak by se po staletém soužití dalo předpokládat.
Ovšem soužití obou národů bylo vesměs přátelské a jedni druhé respektovali a ctili jako přirozené krajany. Výjimkou samozřejmě nebyla smíšená manželství a spletitá propojení českých a německých rodů. Pan Randák například mluví o „našich Němcích“ a vzpomíná, že soužití s nimi bylo na Šumavě bezproblémové. Krátce před válkou se v obecném ovzduší fascinace fašismem mezi Němci objevily takové případy i na Šumavě, nicméně prý šlo jen o několik jednotlivců. „Například dcera jedněch známých. Ta v tom osmatřicátym přišla ještě s jednou k nám do mlejna a udělaly ,Heil Hitler!‘ Bratr byl zrovna z Písku doma na dovolené. Ten si ji tak změřil a zkrátka jí dal najevo, že tohle je nepřijatelné. Tak ony se urazily a šly domů. A víckrát jsme je už neviděli.“
Bez domova
Většina tamních Němců sledovala předválečný vývoj spíše s obavami, že jim to nepřinese nic dobrého. Obavy se naplnily asi černěji, než očekávali. Z téměř každé rodiny rukoval do wehrmachtu, a to většinou na nejkrutější bojiště východní fronty, nejméně jeden člen a z téměř každé rodiny tam také někdo padl. A po válce lidé, jejichž rody na Šumavě žily a hospodařily někdy už od sedmnáctého století i déle, putovali do sběrných táborů a poté „ke svým“ do Německa. To nejrůznějšími způsoby tragicky poznamenalo jejich životy. Některé rodiny byly rozděleny, většina z nich přišla téměř o všechen tvrdě vydřený majetek, někdo zahynul při pokusu dodatečně přenést jeho část do Německa. Smutné na tom bylo i to, že se prý většinou „u svých“ nesetkali s dobrým přijetím, spíše naopak. Nebyli tedy doma, alespoň po nějakou dobu nikde.
„Beerrtha“ ze mlýna
Po ukončení školní docházky, kterou Jaromír absolvoval v blízkých Staších, rodina rozhodla, že se půjde učit pekařem. Mlýn a s ním mlynářské řemeslo byly předurčeny pro staršího bratra Matěje a mladší syn pekař měl tedy doplňovat malou rodinnou „korporaci“. To už se ale blížilo září 1938 a s ním mnichovská konference a částečné obsazování Československa nacisty, které bylo dovršeno za necelého půl roku, 15. března 1939. V bezprostřední blízkosti Kovářovic mlejna vedla hranice mezi protektorátem a Sudety, čili tehdy již Německem. Na podzim roku 1938 spočívala v tom, že přes tamní cestu byl shozen strom a střežili ji dva němečtí vojáci. „Na Václava jsme koukali, že od Baurů jdou dva četníci. Jenomže když přišli k té naší lávce, tak zašli do lesa, tam našli nějakou soušku a hodili to přes cestu. My jsme na to koukali, co blbnou. Ale oni to nebyli četníci naši, oni měli ty přilby jiný, mantle jiný, takoví chlapi… Oni už to byli Němci! Oni už nás tam zabrali až po ten potok. Oni k nám potom do mlejna furt chodili, povídali si s tatínkem. Maminka, ta je nenáviděla! Oni se dověděli, že se jmenuje Berta a pořád řikali: ,Beerrtha, Beerrtha!‘ Maminka, ta by je nejradši nakopla.“
Jaromír tuto dobu prožíval částečně doma ve mlýně, částečně již v učení v Písku. Tamtéž byl v té době na vojně starší bratr „Matys“, který shodou okolností sloužil u hraničářského útvaru, jehož vojáci právě v té době obsazovali a záhy opět opouštěli pohraniční opevnění na jejich rodné Šumavě. „Bratr byl u hraničářského pluku a právě písecká posádka byla obsazena na Kvildě a tam v tom pohraničí. Když se stahovali, tak šli zrovna kolem našeho mlejna domů. Tak byli takoví smutní, kluci, že museli opustit hranice.“
....
(zbytek příběhu pana Randáka nesouvisejícího s mlýnem vypuštěn)
Zdroj: http://www.pametnaroda.cz/story/randak-jaromir-1919-1352
Doplňující informace k historii Kovářova mlýna, čerpám z Paměti, vzpomínky a vyprávění z mého života - sepsané Jaromírem Randákem (1996 ), vybrané pouze informace související s mlýnem.
Kovařoje mlejn - původní název používán v místním kraji
Zakladatelem mlýna i blízké pily byl Matěj Štrobl (1812 - 1893), který byl i posledním stachovským rychtářem.
"....V letech 1830 - 1840 nechal Matěj Štrobl postavit na svých pozemcích na samotě u lesa kudy teče potok, hospodářskou usedlost a mlýn. Sám mlynářem nebyl a tak se domluvil s jedním mlynářským stárkem, který pak vyměřil náhon od potoka na mlýn, aby měli dobrý spád vody. Také zkonstruoval mlýnské kolo, tak se získala levná vodní síla. Tehdy nebyl mlýn vybaven válcovací stolicí stolicí a jinými mlýnskými stroji. Vše obstarával mlýnský kámen, totiž byli to kameny dva. ..."
jediná dcera Matěje Štrobla a jeho ženy Barbory z Horní Vltavice, Barbora, se vdala za vdovce ze Zdíkova Matěje Randáka kam i odešli, proto byl mlýn na čas zpachtován.
Syn Matěje a Barbory Randákových, Matěj Randák (*1889) se vyučil mlynářem v německém Kaltenbachu a v českém Týnu nad Vltavou. Po návratu se i se svými rodiči nastěhoval zpět na Kovářův Mlýn. Se svým otcem zde společně hospodařil až do jeho smrti v roce 1916.
Matějovi Randákovi a jeho ženě Bertě se na Kovářově mlýně narodily synové Matěj (*1914 )a Jaromír (*1919) a další 4 dcery.
v roce 1917 mlýn postihlo neštěstí a vyhořel, jeho oprava trvala 2 roky i proto, že probíhala 1 sv. válka a Matěje Randáka zpráva zastihla na frontě.
Syn Matěj se vyučil mlynářem a v roce 1939 se ujal mlýna on, od roku 1943 i se svoji ženou Vlastou.
(Jitka Janečková)