"... Mlynář Simon Hrubý byl přeložen do sešlého mlýna v Bílku, vystavěného, jako všechny okolní, pouze ze dřeva. Zároveň zvýšena mu byla zde roční činže z 55 zl. na 79 zlatých, o 24 zl. více, než platili jeho předchůdci. Melivem byly sem přikázány vesnice Střížov a Bílek.
Zmíněný mlýn pod rybníkem Bílkem čp. 17 koupil při emfytheulickém prodeji dne 30. června 1769 Josef Hrubý, syn Šimonův, za cenu 500 zlatých a 79 zlatých roční zákupní činže. Bylo u něho pět korců pole nezatíženého, 1 korec desátkového, ležící v lese. Z třech kusů luk o třech fůrách sena platil ročně 3 zl. 3 krejcary úroční činže bílecké obci. Nebyly to však louky obecní, ale panské, postoupené objektům, z kterých se odváděla obci tak zv. rychtářská činže. Za poplatek 9 zlatých směl mlynář pásti v panských lesích svůj dobytek a sbírati suché roští.
Při koupi bíleckého mlýna prosil Simon Hrubý vrchnostenský úřad, aby vzhledem k jeho zásluhám o mlýn Štukhejlovský a Červený, přepustil bílecký mlýn synovi Josefovi bez kauce, t.j. kupní ceny, za dřívější nájemné 55 zlatých. Vrchní úřad tomuto přání vyhověti nemohl pro příkaz knížecí kanceláře, aby veškeré mlýny byly dle stanovených podmínek emfytheuticky prodány.
Josef Hrubý zůstal velkou část kupní ceny dlužen. Když neplatil ani na podzim, jak slíbil, a peníze nemohl si nikde opatřiti, obdržel se svým otcem výpověď. O koupi bíleckého mlýna ucházel se u vrchnosti už jiný kupec, Václav Čejka. 30. června 1777 postoupil Čejka svůj mlýn v Bílku dobrovolně Janu Janáčkovi.
Majitel mlýna pod rybníkem Bílkem byl podle smlouvy povinen odebrati z panské vinopalny ročně na pohoštění mléčů jedno vědro kořalky za cenu, jak ji dostávali do svého šenku vesničtí rychtáři. Závazek ten byl pociťován vždy jako břemeno. Na stálé prosby zbavila vrchnost mlynáře této povinnosti, musel však slíbiti, že pod trestem 10 tolarů bude odebírati nápoje vyrobené jen ve vrchnostenských závodech.
Mlynář Jan Janáček zemřel v březnu 1808. Roku 1810 při velké vodě protrhla se hráz rybníka v místě, kde položeny byly vodní roury, svádějící vodu ke mlýnu. Pohroma přišla tak náhle, že než se dostavila pomoc, bylo již mlýnské stavení na levé straně podemleto. Vrchní úřad svaloval vinu na majitelku mlýna, ovdovělou Kateřinu Janáčkovou, vyčítaje jí, že roury v pravý čas nezabezpečila. Svým tvrzením nebyl si však jist. Proto, aby v budoucnu předešlo se všemu nedorozumění, uložil kníže přibyslavskému svému úřadu, aby smluvně vyjednal se všemi majiteli dominikálních mlýnů vše, čeho jest zapotřebí k uvarování se nebezpečí protržení hráze; stane-li se podobný pád, těžko lze obyčejně určiti, na kom spočívá vina. První smlouva toho druhu učiněna byla s bíleckou mlynářkou, zastoupenou svými syny Františkem, mlynářem na Dolním mlýně v Chotěboři, a nastupujícím hospodářem na bíleckém mlýně Václavem Janáčkem. Vrchnost uvolila se dodati potřebné roury, jich položení, upěchování a zodpovědnost za práci připadla mlynářům."
Poddanství lidu vesnického na bývalém panství polensko-přibyslavském, dle archivních zpráv sestavil MUDr. František Půža, vydáno: V Přibyslavi 1937
