V památný nedělní den 6. května 1945 dopadaly německé střely vypálené z Tannbusche na okolí Appelmühle ještě kolem 15. hodiny. Přátelé a známí rodiny se z obavy před hrozícím masakrem shromáždili u mlýna již dříve, vybaveni svým nejcennějším majetkem, převáženým na ručních vozících a kočárcích. Ještě během rozhodování jsme mohli pozorovat vojáka Rudé armády, který se neuvěřitelnou rychlostí zakopával za mlýnem. Brzy zmizel směrem k Wenzelsdorder Straße. V neděli se ve mlýně nic dalšího nedělo; hosté, kteří přijeli, si oddechli a pozdě odpoledne se vrátili do svých domovů. Až druhý den jsme se dozvěděli, že ve vesnici došlo k tragickým útokům. Za zmínku však stojí jeden incident, ke kterému došlo v neděli pozdě odpoledne. Ukrajinec, který byl v domě zaměstnán již mnoho let, se objevil v dobré náladě se svým ukrajinským přítelem, který byl zaměstnán v sousedství; oznámil svou radost z vítězství Rudé armády a přátelsky, jako vždy, přivedl ze stáje dva koně, vzal malý pytel ovsa jako cestovní zásoby pro zvířata, hodil ho koním přes krk a oba se posadili a ve vítězném šílenství mávajíce opustili dvůr. Tato akce nás trochu zaskočila, protože o tom, že koně odvezou domů, nepadlo ani slovo, a takové chování jsme od Nikolaje, která byla nejvěrnějším zaměstnancem mezi mnoha cizími lidmi v domě, čekali nejméně. O dvě desetiletí později, při příležitosti návštěvy naší staré vlasti, jsme se od jednoho Čecha, který v té době pracoval v domě, dozvěděli, že Nikolaj přijel do své vlasti, ale brzy byl opět sebrán pořádkovými silami Sovětského svazu a odsouzen, protože za války pracoval v Německé říši a bojoval tak proti Rudé armádě. Tento přátelský a ochotný člověk si takový konec rozhodně nezasloužil.
Zbytek českého osazenstva už samozřejmě do práce nepřišel, a tak jsem se s kamarádem, který v domě vyrůstal a byl také těžce tělesně postižený, a učněm z druhého ročníku pustil do opětovného rozjezdu mlýna. Zásobování zákazníků ve městech, která byla jinak zásobována, bylo zcela přerušeno. Pracovali jsme jen napůl, protože nikdo nevěděl, co dál. Na jedné straně chyběl vozový park, ale na druhé straně nebyla velká poptávka z míst, která byla jinak zásobována. Žádné směrnice neexistovaly, protože Rusové věděli, že oblast bude postoupena Čechům. Čas od času k nám zavítala ruská návštěva a ženy se ukrývaly v naplněných obilných silech. My muži jsme spolu vedli drobné rozhovory a lidé často ukazovali na místo, kde mi chyběla levá noha. Pro jistotu jsem vždy uvedl francouzské válečné divadlo, kde noha přišla o život. V té době, tak brzy po kapitulaci, nebylo vhodné o ruské misi mluvit. Mlýn běžel jen občas a k večeru, kdy vojáci Rudé armády rádi honili děvčata. Mlýn jsme nechali běžet naprázdno jen velmi pomalu s turbínou a vytáhli hlavní vypínač elektrické soustavy. Kolem nevítaných hostů byla tma a skřípění pomalu běžících hnacích řemenů spolu se zvuky strojů začalo lovkyně příliš děsit, a tak rychle odešly.
O vyvlastnění německého majetku bylo rozhodnuto dlouho před koncem války. Jen my jsme o tom nevěděli a nic jsme netušili. Šířily se zvěsti, že Češi v obci kontrolují domy a hospodářství. Hledali vhodný pozemek, který by jim mohl být přidělen prostřednictvím obecní správy. Pro Appelmühle byl 10. červen 1945 památným dnem. Kolem desáté hodiny dopoledne se objevil úředník, ne-li prozatímní starosta, se dvěma pány a pracovníkem obecního úřadu, vyzbrojený potištěným bílým kartonem, kladivem a čtyřmi hřebíky. Ukázal na jednoho z těch dvou pánů a řekl otci, že od této chvíle je statek pod českou národní správou, že už nemá žádné právo na majetek a že musí odevzdat veškerou hotovost, všechny účetní knihy a jiné doklady a samozřejmě i všechny zásoby statku novému národnímu správci. Údery kladiva, jimiž byla lepenková deska přibita na vchodové dveře, se ozývaly po celém domě. Promluvil, zdvořile se uklonil mému otci, výmluvně se rozloučil s oběma pány a odešel s dělníke . Ještě když jsme si prohlíželi novou ceduli s nápisem MAJETEK ČESKOSLOVENSKEHO STÁTU, představil se nám nový národní správce s krásným německým jménem Langer a představil nám i svého švagra, který přijel, protože uměl velmi dobře německy a tvrdil, že má dobré vztahy s pražskými ministerstvy, což jsme si v následujícím čase mohli jen stěží potvrdit. Teprve postupně jsme se vzpamatovávali a vůbec jsme to nedokázali pochopit; bez jediného škrtnutí pera, bez písemného příkazu, nebo jak by se takový proces dal popsat, došlo k vyvlastnění.
Švagr národního správce nám pak smířlivě vysvětlil, že máme všichni pokračovat v práci a že nám bude i nadále vyplácena mzda. Zpočátku jsme slibům nevěřili, ale po první výplatě dostali výplatu i otec s matkou, takže jsme museli být na tehdejší dobu velmi spokojeni. Dokonce se ukázalo, že správce, který pocházel z místa nedaleko Litavy, ani nechtěl, aby se k němu přidala jeho žena, protože ženy by si prý na jednom vařiči nerozuměly. Měli jsme tedy štěstí, že správce nebyl zlý člověk a projevil lidské city. Došlo to dokonce tak daleko, že se před místním zastupitelstvem postavil proti předvolání mě a mého přítele, který byl také invalida, do pověstného tábora v Hodolíně a dosáhl toho, že jsme byli oba propuštěni. Na Národním výboru pohrozil, že mlýn okamžitě zavře, pokud mu budou odebráni kvalifikovaní dělníci na nesmyslné mise. Musím říci, že to byl odvážný krok i na národního správce. Ale ve vesnici byly i horší typy a částečně nelidské podmínky u nových majitelů. Ještě před 10. červnem 1945 se ve mlýně objevil Čech, který v Appelmühle pracoval na začátku 30. let jako tovaryš. Jednou nás chtěl navštívit. Je však pravděpodobnější, že se styděl vzít si majetek od svého bývalého zaměstnavatele. O něco později převzal Schnaubeltmühle.
Mlynářství se pomalu znovu rozjíždělo a noví majitelé farem přicházeli do mlýnů. Tmavé válečné mouky byly zrušeny a opět se začalo mlít v době míru. Také pekaři měli svého národního správce a opět nakupovali. Zahraniční zákazníci obchodních mlýnů byli odepsáni a noví majitelé vstoupili do jiných obchodních vztahů. Mezi novými zákazníky byli i Češi, které Rusové vyhnali z Běloruska a kteří nyní hledali německé farmy. Zejména tito manažeři měli pro nás Němce větší pochopení, protože lépe rozuměli našemu utrpení. Také tam museli všeho nechat a byli vyhnáni do své vlasti.
Díky naší týdenní výplatě jsme mohli pomáhat dalším přátelům a známým, kteří byli kvůli své profesi zcela odříznuti od příjmu. Bylo mnoho lidí, kteří si sotva mohli koupit těch pár potravin, které byly Němcům přiděleny na karty. Chyběly jim potřebné peníze. Později jsem sotva kdy cítil takovou radost a uspokojení z toho, že jsem pomohl v největší sociální nouzi. Tehdy jsme byli skutečným osudovým společenstvím, které by nám dnešní mladí lidé mohli závidět. Mlýny byly opět v provozu a nyní zásobovaly především nové pány v naší obci, ale také staré věrné německé obyvatelstvo v podzemí.Dokonce i náš správce se často zamyslel a otci trochu napověděl, když se jako prosebníci objevily zachmuřené německé tváře. Odešel a hledal si jiné zaměstnání. Ani tyto aspekty zde nesmí být zamlčeny, má-li být zpráva objektivní. Byli však i další zákazníci, kteří jednoduše zapomněli zaplatit.
Přijížděla nákladní auta Rudé armády, většinou ukořistěná vozidla německého wehrmachtu; dali rozkaz, naložili plný náklaďák, nepoděkovali a zrychlili. Již v té době bylo možné předvídat, že v dlouhodobém horizontu takové transakce podkopávají ziskovost podniku. Druhou stranou mince byla neznalost finančních záležitostí. Šlo to z kopce!
Večer 12. dubna 1946 přivezl antifašista Liebauer do Appelmühle přesídlenecká zavazadla. Byl pátek a my jsme měli 48 hodin na to, abychom si rozmysleli, co všechno se vejde do 60 kg zavazadel na osobu. V pondělí ráno v 7.00 jsme s pýchou v očích opouštěli Appelmühle, zatímco správci se při loučení draly slzy do očí. Bylo to 15. dubna 1946, den, na který nikdy nezapomenu!
Bylo to přesně o 19 let později, 15. dubna 1965, kdy jsme při příležitosti návštěvy našeho starého domova znovu vstoupili do Appelmühle. S radostí nás přivítala manželka ředitele, kterou za námi poslal po odjezdu z Litovle. Její manžel šel do vodárny, protože nízká hladina vody by vedla k výpadku proudu. Žádný skřípavý hluk strojů nás nevítal. Ticho a klid. Jen několik slepicna dvoře kdákalo. Mlýn byl uzavřen na začátku 50. let, ale nevím přesně kdy. Na tom už nezáleželo, protože stroje byly rozebrány na šrot, jen sací plynový motor, sám o sobě hromada sutin, stál stále na svém starém místě. Byl příliš těžký na to, aby se dal odstranit. V provozu byla pouze průtočná turbína, instalovaná v roce 1935, která poháněla staré dynamo z roku 1934.
Poté, co se motor porouchal, ujali se pohonu mlýna elektricky. Nákladný podnik, který vyděsil už předchozí majitele. Jsou vidět první stopy rozpadu. Mlýnské prostory slouží zemědělskému družstvu jako skládka. Chybí jednotlivá okenní skla, která zajišťují dobré větrání sypkého materiálu. Starý vedoucí, který nyní pracuje v továrně na dráty, se loučí s mým otcem: Před devatenácti lety jsi odsud odešel chudý a dnes se vracíš jako gentleman v dobrém obleku. A co jsem já? Starý darebák!
V roce 1965 už nebylo slyšet žádné zvuky motorů ani z mlýna Schnaubelt, který byl rovněž odstaven. V celém okrese Šumperk již nebyly žádné mlýny na zpracování mouky. Několik vodních mlýnů na řece Desné sloužilo jako mlýny na výrobu krmiva pro státní zemědělské podniky. Další velký mlýn, který funguje, je v Pardubicích. Díky vzdálenému příbuznému jsem ho dokonce mohl navštívit.
Během následujících 19 let se chátrání Appelova mlýna zničujícím způsobem prohloubilo. Dokonce i turbína je již nečinná a mlýnský náhon již neexistuje; je zastavěn velkými poli. Stodola a stáje byly zbourány. Jen starý ořešák, vysazený v roce 1930, svou velikostí převyšuje celý dvůr. Strojovna se zřítila a starý motor Deutz, který je sám o sobě ruinou, vyrůstá z trosek zarostlých keři. Starý správce leží na hřbitově. Mlýnský byt obývá rodina pracující ve státním kolchoze. Prázdné okenní otvory v budově mlýna jsou předzvěstí toho špatného, co přijde. Je těžké uvěřit, že zde lidé stále žijí. Komerční prostory jsou využívány pro zemědělské účely. Během naší návštěvy zde byly uskladněny staré zapáchající slaměné rohlíky. Šokující pohled pro mysl.
(Herwig Appel)
