Můj děda rovněž pocházel z mlynářské rodiny na Vysočině a babička pocházela ze mlýna v Koryčanech a můj táta Přemysl Turek, byl rovněž vyučený mlynář, tak v době převzetí mlýny do národní správy odešel do mlýna v Bílovicích dále pak( v Čechyni,Újezdě u Brna,Rousínově a Slavkově u Brna) až skončil při uzavírání a demontáží uzavíraných mlýnů. Byla to pro mého dědu i tátu těžká doba, já jsem již nepokračoval v mlynářském řemesle. (Přemysl Turek, Opava)
Mlýn v Křenovicích
Důležité a výnosné postavení v obci měl nepochybně mlynář. Mlýn byl v Křenovicích při panském dvoru a vrchnost jej podle dochovaných smluv z poloviny století pronajímala vždy na tři roky. Teprve někdy v posledních desetiletích 18. století Kounicové začali odprodávat své mlýny na Slavkovském panství. Výhodnost mlynářského postavení vyplývala z toho, že vrchnost měla monopol na mletí obilí. Poddaní nesměli pod značnou pokutou mlít jinde, než na mlýnech panství (tzv. mlýnský přímus). Často i v rámci panství byli přikázání k přesně určenému mlýnu. Pokuta nemusela být jen finanční. Chycený výtečník mohl být zavřen až na dvě neděle do vězení „jiným ku příkladu“, nebo vrchnosti propadlo tolik obilí, kolik bylo pomleto v cizím mlýně. Teprve za císaře Josefa II byl mlýnský přímus nejprve zmírněn, takže poddaní mohli mlít kdekoliv na panství, a v roce 1789 byl zrušen úplně.
Výnosnosti provozování mlynářského řemesla odpovídaly také podmínky nájmu. Nájemce křenovického mlýna získal na případné opravy mlýna na začátku nájmu jednu robotní fůru a zavázal se každoročně platit určitou činži. Ta měla pro Antonín Sommera v roce 1748 výši 203 zlatých ročně (vždy na čtvrt roku dopředu padesát zlatých a 43 krejcarů), celkem tedy 600 (sic) nových zlatých čistého. Taková činže byla pro mlynáře zřejmě příliš vysoká. Nový nájemník, půlláník Josef Tichý, vyjednal lepší cenu. Ve smlouvách v letech 1751 a 1754 se zavázal zaplatit o dosti méně, ročně 160 zlatých po čtvrtletních splátkách. Celkem 480 zlatých tedy plynulo z křenovického mlýna za jedno nájemní období do vrchnostenské pokladny. Každý nájemce se zároveň zavazoval vykrmit každým rokem tučné prase na špek a pokud by nebylo prase k vykrmení, musel by k činži přidat dalších deset zlatých.
K činži se mlynář současně zavázal vrchnosti zdarma a bez nároku na pomletý díl pomlít 250 měřic vrchnostenské pšenice, 200 měřic žita, 100 měřic ječmene na kroupy, blíže neuvedený počet měřic žita na šrot a prosa na jáhly a podle potřeby také slad. Bezplatné mletí se týkalo rovněž důstojnického deputátu. Na druhou stranu vrchnost k mlynáři nebyla nijak mírná. Pokazilo-li se něco na mlýnu a mlýn musel z důvodu opravy zůstat stát (tedy v případě, že se mlýn nemusel postavit znova od základu), nebyla činže mlynáři snížena ani o krejcar.
Znění smluv zhruba odpovídalo předpisům v hospodářské instrukci slavkovského panství z roku 1670. Václav Černý z ní navíc uvedl, že za opravu mlýnských kol byli odpovědní nejvyšší vrchnostenští úředníci hejtman s purkrabím, kteří museli zaplatit takovou pokutu, která se rovnala celoročnímu vejmelnému z rozbitého kola. I tato hrozba vysokého trestu svědčí o důležitosti mlýna pro chod celé vesnice.
Díky slavkovské instrukci si můžeme učinit dobrou představu také o kvalitě mouky v 17. a 18. století a také o chlebu, základní dobové potravině. Ze špatného obilí se vymílalo více otrub, aby mouka nebyla úplně černá. Otrubami se krmil dobytek. Pro čeládku a robotníky se mlelo z horšího, ale nikoliv úplně špatného obilí, aby chléb nebyl docela černý, jako se prý někdy stávalo. Lepší obilí bylo na prodej a z nejkrásnějšího se mlela mouka pro panstvo. Byla-li vrchnost přítomna, měla být v zásobě žemlová mouka. Právě z žemlové mouky měli pekaři slavkovského panství péct pro vrchnost menší chlebové bochníčky, z měřice mouky jich mělo být 208 (celkem 78 liber). Pro úředníky se pekl chléb z krásné vyrážky, pro ostatní čeleď a žence chléb černější, větší a těžší, aby se do 78 liber celkové váhy pečiva vešlo 26 bochníků tříliberního chleba.
Výpis z knihy Křenovice 2005
Nejstarší historii zpracovali historici Libor Jan a Jana Čermáková
Zpracovala Vladimíra Spáčilová
