Bruno Kaukal: Devět mlýnů
Nejen obyvatele okolí, též výletníky ze Znojma a letní hosty z Vídně to táh1o do "hospody Krieg". Již čtyři generace zde sídlila tato hospodská rodina a její solidní pohostinnost se postarala o její oblibu v širokém okolí. Na svatodušní svátky přicházeli s posvícenskými hosty z Podmolí a Lukova i první ctitelé vína z Brna. Tito objevili 1924 svým starobrněnským spolkem „Suevia" Devět mlýnů a od této doby až po r. 1945 prohlás1i hospodu Krieg za svůj štamlokál. Museli rádi zpívat, a pokud se dá jejich zprávám věřit, i dobře a s radostí popíjet, i když ne vždy bez úhony. Na budově hospody zvěstoval nápis, že až do r. 1945 se zde scházelo toto starobrněnské německé společenství.
Šobes a celý levý břeh Dyje náležel k obci Podmolí, s kterou byl spojen lesní cestou. Od nepaměti bylo Podmolí přifařeno k Lukovu a tak přicházelo na svátky i plno Lukovanů a obě obce se nedaly na svátky rušit ani českými četníky, kteří byli hlavně od r. 1922 zvláště v Podmolí v hojném počtu stacionováni. Slabou hodinku pěší chůze bylo z Podmolí do Devíti mlýnů, napřed se šlo poli s třešňovými a meruňkovými stromy až k lesu, postupně to byly terasovité svahy s vinnou révou, které i neznalé návštěvníky jistě dovedly až k hospodě Krieg. Po šťastném převozu na kymácející se pramici se dosáhl pravý břeh a asi po pěti minutách chůze po proudu se dosáhl v létech 1931/33 zřízený "hotel Gruber". Hotel byl postaven na místě čtvrtého mlýna v době, kdy přicházelo stá1e více letních hostů, zejména vídeňských rodin. Dříve stál namísto hotelu obytný dům mlynářské rodiny. Mlýn se již neprovozoval, a pokud jednotlivé přináležející budovy nebyly přestavěny na pokoje pro hosty, zůstávaly prázdné a staly se oblíbeným rejdištěm pro mládež. Přesto, že hotel měl 57 pokojů, restauraci s terasou s téměř pětisty místy k sezení, byl tak citlivě usazen do krajiny, že jen málo ubral tomuto říčnímu údolí na kráse. Když si hosté po výstavbě vranovské nádrže stěžovali na vodu, že je příliš chladná ku koupání, přeměnil majitel hotelu v roce 1936 svoji zeleninovou zahradu mezi řekou a náhonem na bazén, a tak se mohli koupat i choulostiví hosté.
"V létě příliš studená, v zimě teplá" stěžoval i si všichni hostinští pod vranovskou přehradou. Mysleli tím, že mnohý host v létě vynechá svůj pobyt kvůli i příliš chladnému koupání a v zimě již nebylo možno těžit z. Dyje led, kterým řeka zásobovala jejich lednice. Dokonce dříve tak oblíbené bruslení vesnické mládeže nad zamrzlým Gruberovým jezem se již nekonalo. Ale také již nedocházelo k ničivým ledovým zátarasům a záplavám během bouří, jejichž obětmi se staly poslední tři mlýny.
Ještě dnes vypráví stará Hnánická žena o zimě 1928/29:
"V Devíti mlýnech byla Dyje až po dno zamrzlá a jakmile započalo konečně tání, bylo do daleka slyšet praskání ledu. Mnoho lidí přišlo z přilehlých obcí, též z Mitter- a Unterretzbachu. Kry stály do sebe vklíněné na metry vysoko a nabízely bizarní pohled. Mezi trhlinami stoupala klokotavě voda a rozlévala se do břehů a luk. Ze Znojma bylo povoláno na pomoc vojsko a provedlo tříštění ledu, aby mohly ledové vody odtékat." Ale i v letních měsících byla řeka se svým dříve neřízeným proudem a víry nebezpečná. Skoro každý rok někdo utonul a staří lidé v okolních obcích Devíti mlýnů říkávali: "Dyje požaduje každý rok nějakou oběť".
Já jsem znal hotel Gruber jen zvenčí, protože pro přenocování jsme přece měli svůj "zemský domov" a ku koupání a plavání nám byla přirozená místa nad jezem milejší, i když někdy byla skutečně studená - od r. 1935 propouštěly turbíny vranovské nádrže jen spodní vodu.
Bezprostředně za bývalým hotelem Gruber ústí od Hnánic vedoucí mlýnská cesta. Napřed vede strží prudce nahoru, obklopena hustými lesy, když je však dosažen vrchol, rozprostírají se kolem vřesoviště a pole a Hnánice se svým markantním znamením, mohutným kostelem sv. Wolfganga, vévodí celému kraji. O pozoruhodné histori tohoto božího domu vyprávěla Jihomoravská ročenka 1995 (viz str. 81-90 "St. Wolfgang v Hnánicích".) Zde při ústí mlýnské cesty do Niederfladnitzké silnice stál kdysi kříž, kterých bylo v naší vlasti hodně. Již nevím, jak se všechny jmenovaly.
Smutek a stísněnost mne přepadají při pohledu na tuto silnici a obracím se opět směrem k údolí. Podél nyní opuštěného strážního domu (měla to být stanice ku strážení již nyní opět odstraněného elektrického plotu) mne vede cesta opět k řece. Jako dříve tak i teď se mísí ptačí zpěv se stále zesilujícím hukotem Dyje. Jez ještě existuje a i základy kdysi postaveného bazénu je možno poznat. Blízko tomu je zasypaný vchod do sklepa ve skále, který asi kdysi sloužil jako lednice.
Zde jsou skály opět zcela blízko řece a nechávají jen úzkou cestu pro povozy, které kdysi chtěly z obcí do nejbližšího mlýna. Bývalo to tu vždy trochu pochmurné, mokré skály se vypínají prudce nahoru a v jejich trhlinách se v deštivých dnech dosti často pohyboval i překrásní, černožlutě skvrnití mloci. Tu začínala Havranická obecní niva, skála se však jmenovala Rabenstein. Jako o Obří skále nedaleko Znojma, tak i o Rabensteinu v Devíti mlýnech se vyprávějí mnohé ságy. Je přece známo, že ságy obíhají a často jedna a tatáž historka se přenáší na více míst. Obě obří skály byly spojovány s rytířem Seyfriedem a vílou Hiltrudis. Často jsme po úzké strmé stezce lezli skalami nahoru, abychom se toulali napříč vřesovištěm. Po levici nás za skalisky provázely husté lesy dyjského údolí a po pravici kynuly obce Havraníky a Popice, přes které lze přes dobře obdělaná pole a vinice vidět hluboko do Rakouska.
