Objekt je ze stavebního hlediska jednopatrový, ale z hlediska technologického je mlýnice čtyřpodlažní díky dvěma podlažím v prostoru podstřeší.
K jeho vybudování došlo po požáru v roce 1876.
Vodní mlýn je významným hmotným dokladem tradičního technologického způsobu zpracování zemědělských plodin, využívajícího vodní pohon, nesoucí stopy vývoje mlynářského zařízení od konce 19. stol. do pol.20. století.
Počátky mlýna mohou sahat až do středověku, kdy zde byla osada při přechodu řeky, s románským kostelem na ostrohu nad ním. Je jedním ze tří zdejších mlýnů, využívajících vody Doubravy. V 19. století předchůdce tohoto mlýna, stojící o něco jižněji, měl tři složení s krupníkem, poháněná třeni koly na vrchní vodu. Při něm stály i dřevěné hospodářské budovy drobného dvora. Po požáru r. 1876 byl postaven nynější mlýn s hospodářskými budovami ( nejstarší budovou byla stodola, s vročením 1877 ve štítě) a prodloužen náhon, aby mohlo být využito většího spádu vody. Byla tu tři kola o průměru 5m a šířce 170 cm. V r. 1881 byla dvě obyčejná složení nahrazena složením uměleckým, později doplněným válcovou stolicí a loupačkou. Jedno obyčejné složení mlelo párem francouzských kamenů. Od r. 1928 zajišťovala pohon Francisova turbína. Pomocí transmisí byly ze mlýna poháněny i další hospodářské stroje ve stodole ( mlátička, řezačka). Poslední mlynář František Veverka mlel do r. 1941, kdy byl provoz zastaven Němci a po válce opět totalitním režimem. V r. 1968 byla zřízena malá vodní elektrárna s výkonem 0,007MW.
Situace: Mlýn čp.9 je situován na náhonu z řeky Doubravy, jako jeden ze tří mlýnů (nyní pod přehradou) na Doubravě ( nyní součást chráněného území – přírodní park Doubrava). K jeho hospodářství patří také drobné objekty ve dvoře, vymezeném úzkým pozemkem mezi náhonem a prudkým vylámaným svahem pod silnicí na Golčův Jeníkov. Soubor objektů tvoří samostatně stojící stodola na severní straně a dva propojené multifunkční hospodářské objekty na jižní straně pod strání. Objekt mlýna se skládá z patrové obytné části souběžné s náhonem a řekou a navazujícího prostoru mlýnice, vše v jednotně zastřešeném obdélném objemu. Voda je přiváděna korytem náhonu od jihu, kde je situován jez na Doubravě; za stavidlem nad turbinou dále odtéká odpadním kanálem opět do řeky. Náhon je doplněn dvěma jalovými odtoky, opatřenými stavidly (větší z nich je situován v místě, kde býval náhon na starý mlýn, menší před jezem nad turbínou) .
Jednopatrová podélná budova mlýna se sedlovou střechou, postavená v historizujícím stylu na ploše odtěženého svahu při prodlouženém náhonu z řeky Doubravy. V mlýnici dochováno technologické vybavení.
Jednopatrový soliterní zděný objekt s půdním polopatrem na obdélném půdorysu, se sedlovou střechou krytou taškami a bedněnými štíty. Zdivo zřejmě kamenné, zčásti cihelné. Krytina pálená, tašky bobrovky na husté laťování; nad hřeben vystupují č větrací nástavce a 1 cihelný komín. Jižní polovinu budovy tvoří patrová obytná část a severní polovinu vyplňuje jednotný prostor mlýnice, s vestavěnou mlýnskou hranicí a obslužnými dřevěnými podlahami. Průčelí k náhonu doplňuje přistavěný drobný turbínový domek s pultovou střechou. Nedílnou součástí je technologické vybavení mlýna a turbina. Exteriér: Podélná průčelí jsou šestiosá, boční průčelí obytné části je čtyřosé, zadní dvojosé. Hladce omítané fasády člení bosovaná omítková nárožní armatura, hladký sokl a kordonová římsa. Půdní polopatro se na fasádě projevuje jen sledem zdvojených štěrbinových okének. Vysoká okna se segmentovým nadpražím mají v přízemí kamenné parapetní římsy a nad okny sdruženou pásovou šambránu, kdežto v patře jsou bez parapetů, zato se sdruženými nadokenními římsami. Dvoukřídlé výplně jsou špaletové, ven a dovnitř otevíravé, členěné na 8 tabulí. Oba bedněné lištované štíty, s obloučkově vyřezávanou spodní linií, jsou prosvětlené uprostřed trojicí úzkých trojdílných okének v trojúhelné kompozici. Krátce přesahující střecha s ozdobně vyřezávaným okřídlím je doplněna dekorativní m zakončením zhlaví vaznic a vyřezávanou plochou hrotnicí. Obytné průčelí je doplněno treláží s popínavou zelení, kdežto zadní štítovou stěnu člení jen slepé otvory. Zde je zachována původní barevnost (bílé plochy, šedá nárožní armatura).
Vstupy jsou orientovány k západu, do dvora. V 2. ose zleva vstup do mlýnice, ve 4. ose vstup do chodby obytné části. Oba mají shodné provedení – segmentové ostění s obvodovou lištou, ležatý nadsvětlík a dvoukřídlé výplňové dveře. Celek doplněn šambránou nad záklenkem, shodné provedení s okny. V 1. ose v přízemí mlýnice je vyvedeno kolo řemenicového převodu k pohonu hospodářských strojů, umístěných v nedaleké stodole. Podél průčelí vede úzký chodník dlážděný břidlicovými deskami. Zadní fasáda, obrácená k náhonu, je členěna obdobně (některá okna jsou slepá), pouze vstup na lávku nad jezem byl upraven (zmenšen) a okna do mlýnice jsou pod sdružujícími šambránami provedena jako zdvojená, drobná. Pod částečně opadanými omítkami prosvítá kamenné zdivo.
Popsaný celek je významným hmotným dokladem tradičního technologického způsobu zpracování zemědělských plodin, využívajícího vodní pohon, nesoucí stopy vývoje mlynářského zařízení od konce 19. stol. do pol.20. století. Dochovaná mlýnská hranice je dokladem existence původního mlýnského vybavení - staršího obyčejného složení s pohonem ze tří kol, částečně vyměněného po r. 1881 za složení umělecké a později modernizovaného turbinou nejvýznamnějšího dodavatele mlynářského zařízení v kraji a širší oblasti Čech, firmou Prokop a synové z Pardubic. Objekt je příkladem menšího mlýna, začleněného do soustavy mlýnů na řece Doubravě, s dochovaným hospodářským zázemím z téže doby, které spolu s mlýnem tvoří nedílný architektonický celek, vhodně začleněný do prostředí přírodního parku Doubrava. Jeho existence přispívá k poznání pestré druhové skladby historického urbanismu a dochováním podoby exteriérů i interiérů dokládá způsob života společnosti na konci 19. a 1. pol. 20. století. K památkové hodnotě mlýna přispívá zejména zachování jeho konstrukcí i historických součástí a originálního vybavení v autentické podobě, původní provozní návaznosti a jejich udržování tradičním způsobem. Související pozemky p.č.3 a 4/2 obsahují v terénu pozůstatky přímého předchůdce navrhovaného mlýna, pravděpodobně ještě středověkého původu a spolu s areálem mlýna čp.9 na st.p.1 tvoří nedílný historicky i prostorově související celek.
Zděná stodola z r. 1877 stojící samostatně na pozemku mlýna , postavená po požáru starého mlýna, je umístěná ve svahu nad přízemními chlévy.
Zřízena 1877 po požáru starého mlýna a přemístění mlýna do nové situace.
soliterní zděný objekt je umístěn ve vysokém svahu tak, že více než polovina je přízemní, zbytek jednopatrový – v přízemí s chlévem. Zdivo kamenné, omítané, střecha sedlová s krytinou z bobrovek na husté laťování, štíty vyzděné z cihel, hladce omítané, na západním štítu větrací štěrbiny tvořící kříž a nad nimi v omítce vymodelovaný letopočet 1877. Volné plochy fasád člení obdélné vpadlé rámce s hrubší omítkou, na podélných stěnách s větracími štěrbinami. Uprostřed obou podélných stran jsou bedněná dvoukřídlá vrata s točnicovými závěsy. Dispoziční řešení je pravidelné, s průjezdným mlatem uprostřed a dvěma bočními pernami, oddělenými dřevěnými přepážkami. Chlév pod svahem je zastropen plochými cihelnými segmentovými klenbami do pasů, při podélných stěnách jsou zachované kamenné žlaby.
Objekt tvoří nedílnou a funkční součást hospodářského zázemí mlýna z konce 19. století.
Seskupení hospodářských budov v historizujícím stylu, postavených po požáru starého mlýna v nové situaci, tvoří nedílnou funkční součást hospodářského zázemí mlýna.
Po požáru r. 1876 byl postaven nynější mlýn s hospodářskými budovami ( nejstarší budovou byla stodola, s vročením 1877 ve štítě) .
Soubor tvoří menší přízemní objekt chlévů s polopatrem a pultovou střechou, který přiléhá zadní stranou ke svahu a další objekt dispozice L se sedlovým zastřešením, pod svahem. Menší budova vystavěná z lomového kamene má uvnitř jediný prostor zastropený segmentovými cihelnými klenbami do traverz a nad ním v podkroví volný prostor, využívaný pravděpodobně jako seník, s přístupem dvířky z fasády. Větší objekt – vozové kolny s chlévy- obsahuje na jihu vozovou kolnu s trámovým stropem, přístupnou širokými vraty, úzký skladovací prostor se segmentovou klenbou, chlév zaklenut segmentovými klenbami do traverz a další prostor vozové kolny s vraty a mlatovou podlahou, v podstřeší se seníkem. Všechny tyto objekty přebírají architektonické tvarosloví a výraz hlavní budovy mlýna. Hladké fasády podtrhuje kamenný sokl, kordonová římsa odděluje polopatro se sledem sdružených okének v okosených špaletách, štít je bedněný, okřídlí je opatřeno dekorativní lištou. Vrata běžného dobového provedení s klasovým bedněním na rámové konstrukci s točnicovými veřejemi jsou dvoukřídlá, segmentově zakončená, při uzavření zapadající do líce fasády. Zadní štít obrácený ke svahu byl pobořený sesuvem svahu, nyní je provizorně zčásti opatřen bedněním. Krovy jsou typově shodné s krovem hlavní budovy.
Objekty spolu s mlýnem tvoří nedílný architektonický celek, vhodně začleněný do prostředí přírodního parku Doubrava. Mlýn je příkladem menšího mlýna, začleněného do soustavy mlýnů na řece Doubravě, s dochovaným hospodářským zázemím z téže doby. Jeho existence přispívá k poznání pestré druhové skladby historického urbanismu a dochováním podoby exteriérů i interiérů dokládá způsob života společnosti na konci 19. a 1. pol. 20. století.
celek je významným hmotným dokladem tradičního technologického způsobu zpracování zemědělských plodin, využívajícího vodní pohon, nesoucí stopy vývoje mlynářského zařízení od konce 19. stol. do pol. 20. století. Dochovaná mlýnská hranice je dokladem existence původního mlýnského vybavení - staršího obyčejného složení s pohonem ze tří kol, částečně vyměněného po r. 1881 za složení umělecké a později modernizovaného turbínou nejvýznamnějšího dodavatele mlynářského zařízení v kraji a širší oblasti Čech, firmou Prokop a synové z Pardubic. Objekt je příkladem menšího mlýna, začleněného do soustavy mlýnů na řece Doubravě, s dochovaným hospodářským zázemím z téže doby, které spolu s mlýnem tvoří nedílný architektonický celek, vhodně začleněný do prostředí přírodního parku Doubrava. Jeho existence přispívá k poznání pestré druhové skladby historického urbanismu a dochováním podoby exteriérů i interiérů dokládá způsob života společnosti na konci 19. a 1. pol. 20. století. K památkové hodnotě mlýna přispívá zejména zachování jeho konstrukcí i historických součástí a originálního vybavení v autentické podobě, původní provozní návaznosti a jejich udržování tradičním způsobem.
Související pozemky p. č. 3 a 4/2 obsahují v terénu pozůstatky přímého předchůdce navrhovaného mlýna, pravděpodobně ještě středověkého původu a spolu s areálem mlýna č. p. 9 na st. p. 1 tvoří nedílný historicky i prostorově související celek.
Kromě hlavní stavby vlastního mlýna, pojímající v jednoduché hmotě všechny funkční složky mlýnského provozu a bydlení se jedná dále o členitou, ale nevelkou srostlici provozních hospodářských budov a o stodolu. Všechny tyto stavby mají společný stylový stavební výraz, odpovídající době vzniku a všem těmto stavbám je společný vysoký stupeň dochování a autenticity dochování konstrukcí. Objekty vykazují minimum pozdějších stavebních zásahů.
Jejich stavební styl je charakterizovatelný jako převážně románský historismus, zpracovaný v osobitém, ale stylově a esteticky vyrovnaném, jednotném a neimprovizovaném výrazu. Bez archivního průzkumu to nelze doložit, ale hmoty a podoba a umístění staveb ve vazbě na technická zařízení a osobité terénní podmínky působí, jako by byly výsledkem profesionální erudice a dobře využitých zkušeností školeného stavitele, resp. technického inženýra. V 70. letech 19. století by se nejednalo o zcela neobvyklý, ale ve venkovských poměrech ani o zcela běžný investiční počin. Relativně malé stáří tedy areálu rozhodně neubírá na hodnotách, hodných v obecném i specializovaném kulturním zájmu kvalifikované ochrany a podpory.
Určitou daní za ve zkratce nastíněný přesvědčivý a neporušený architektonický vzhled je logicky míra opotřebení a lokálních závad a poškození konstrukcí. Z toho vyplývají jak nezanedbatelné budoucí (některé relativně neodkladné) finanční nároky, tak nároky na odborně kvalifikovaný způsob oprav a zásahů, čili zejména na vědomou a důvěryhodnou spolupráci vlastníků mlýna a všech kompetentních složek státní památkové péče. Ztrátou své vizuální malebnosti a jakkoliv nevhodným (předimenzovaným či jednosměrně komerčním) způsobem využití by ztratila smysl i případná památková ochrana.
Lze tedy rekapitulovat: Základní hodnotou areálu je architektonická podoba staveb a dobrý stav a míra dochování technického příslušenství mlýna. Velkou přídavnou hodnotou, možná i hlavním důvodem smyslu potencionální ochrany, je potom podle našeho názoru malebná, ale zároveň výhradně účelná, souhrnná prostorová organizace areálu v unikátním, člověkem kultivovaném přírodním kontextu údolí Doubravy. Mlýn se navíc nachází přímo pod areálem v širokém okruhu nejstaršího románského kostela sv. Jana Křtitele a přilehlého zaniklého předhusitského osídlení. Obvyklé sídelní logice tohoto dávného prostoru lidských aktivit by neodporovala ani kontinuální existence mlýna již od raného středověku. Relikty starší mlýnské stavby se ostatně v areálu dnes nacházejí. Potvrzením tohoto předpokladu by se mlýnskému areálu dostalo další hodnotné časové dimenze a souvislostí, které jako celek teprve vytvářejí živou sídelní a kulturně historickou prostoročasovou kontinuitu.
areál bývalého vodního mlýna představuje stavebně historicky hodnotné stavby s řadou kvalitních architektonických prvků a řemeslných detailů, převážně z poslední třetiny 19. století. Hlavní budova mlýna má původní vnitřní prostoty (dispozice) a zcela unikátně zachovaly technologický tok soustavy strojního vybavení na zpracování zrna od 70. let 19. století do 30. let 20. století. Hodnotu tohoto technologického vybavení zvyšuje výjimečně dochovaná projektová dokumentace s návrhem turbínového pohonu z 20. a 30. let 20. století.
Technologické vybavení je rovněž jedinečným hmotným dokladem na jednu z nejvýznamnějších strojírenských firem na mlýnské stroje ve střední Evropě, kterou byla na přelomu století pardubická továrna „Josefa Prokopa synové“
Pozemky v okolí mlýna obsahují cenné pozůstatky původního středověkého mlýna. Hodnotnou stavebnětechnickou ukázku představují náhon s jalovým odpadem a jalový odpad pravděpodobně v místě „starého“ mlýna. Areál vodního mlýna na řece Doubravě, vytvořený dlouhým stavebním vývojem, je cennou ukázkou životního stylu a bydlení v sociálním prostředí mlynářů od 70. let 19. století do 30. let 20. století. Soubor nemovitostí vodního mlýna v blízkosti románského kostela sv. Maří Magdalény je rovněž důležitým dokladem urbanistického rozvoje vesnice Pařížov.
Popis souboru:
Budova mlýna č. p. 9:
Jednopatrový solitérní zděný objekt s půdním polopatrem na obdélném půdorysů, se sedlovou střechou krytou taškami a bedněnými štíty. Jižní polovinu budovy tvoří patrová obytná část a severní polovinu vyplňuje prostor mlýnice s vestavěnou mlýnskou hranici a obslužnými dřevěnými podlahami. Průčelí k náhonu doplňuje přistavěný drobný turbínový domek s pultovou střechou.
Hladce omítané fasády člení bosovaná omítková nárožní armatura, hladký sokl a kordonová římsa. Půdní polopatro se na fasádě projevuje jen sledem zdvojených štěrbinových okének. Vysoká okna se segmentovým nadpražím mají v přízemí kamenné parapetní římsy a nad okny sdruženou pásovou šambránu, kdežto v patře jsou bez parapetů, zato se sdruženými nadokenními římsami. Dvoukřídlé okenní výplně jsou špaletové, členěné na 8 tabulí. Oba bedněné lištované štíty (s obloučkově vyřezávanou spodní linií) jsou prosvětlené uprostřed trojicí úzkých trojdílných okének v trojúhelné kompozici. Krátce přesahující střecha s ozdobně vyřezávaným okřídlím je doplněna dekorativním zakončením zhlaví vaznic a vyřezávanou plochou hrotnicí. Obytné průčelí je doplněno treláží s popínavou zelení, kdežto zadní štítovou stěnu člení jen slepé otvory. Zde je zachována původní barevnost (bílé plochy, šedá nárožní armatura). Vstupy jsou orientovány do dvora. V 2. ose zleva je vstup do mlýnice, ve 4. ose vstup do chodby obytné části. Oba mají shodné provedení - segmentové ostění s obvodovou lištou, ležatý nadsvětlík a dvoukřídlé výplňové dveře. Celek je doplněn šambránou nad záklenkem. V I. ose v přízemí mlýnice je vyvedeno kolo řemenového převodu k pohonu hospodářských strojů, umístěných v nedaleké stodole. Podél průčelí vede úzký chodník dlážděný břidlicovými deskami. Zadní fasáda, obrácená k náhonu, je členěna obdobně (některá okna jsou slepá), pouze vstup na lávku nad jezem byl upraven (zmenšen) a okna do mlýnice jsou pod sdružujícími šambránami provedena jako zdvojená, drobná.
Interiér:
Pro celý dům je charakteristické propojení obytné části a mlýnice dveřmi v každém podlaží, kvůli snadné obsluze a kontrole chodu zařízení.
Obytná část: dispozice je pravidelně rozdělená do 4 plochostropých místností a průchozí chodby k jezu. K přední části chodby přiléhá schodiště do patra (dvouramenné, točité) zavírané dřevěnými mřížovými dveřmi, na nichž vyniká dekorativní provedení nadsvětlíku s mužskou postavou ve vycházkovém postoji. Průchody na schody i do chodby jsou opatřeny segmentovými pasy. Podlahu tvoří pískovcové desky. Vpravo se z chodby vstupuje do kuchyně a prochází do následujících místností při průčelí. 4. místnost je přístupná ze zadní části chodby. V chodbě pod schodištěm je situován vstup do sklepa pod obytnou částí. Naproti vstupu do kuchyně jsou umístěny dveře do mlýnice. V místnostech je zachován originální soubor výplňových dveří v obložkových zárubních, některé jsou v horní části prosklené. V 1. patře je obdobná dispozice, pouze ve 4. místnosti je neobytný prostor zmenšen ramenem schodiště, na jehož podestu lze z místnosti po schůdcích přímo vstoupit.
Krov nad obytnou částí je shodně jako nad mlýnicí vaznicový, úsporné konstrukce s šikmými přesahujícími sloupky stolice (varianta Ránkovy konstrukce). Podlaha je dlážděna cihlami.
Sklep: úzkým cihelným schodištěm se segmentovou klenbou se vstupuje do nevelkého obdélného prostoru, s kamennými a spoře omítanými stěnami a cihelnou segmentovou klenbou. Podlaha je pravděpodobně dlážděná placáky.
Mlýnice: podlaha mlýnice je oproti obytné části výrazně níže, po dřevěném sestupném schodišti se vstupuje do jednotného prostoru s mlýnskou hranicí při zadní stěně. Pod ní je prostor ještě dále snížen a průchodem v zadní stěně lze po dřevěných schůdcích sestoupit až do přístavku s turbínou, kde je na stěně upevněna plechová tabulka s vylisovaným nápisem: turbinové zařízení provedeno firmou Jos. Prokop a synové Pardubice. Do patra (oproti podlaze mlýnské hranice zvýšeného) s bedněnou podlahou vede dřevěné žebříkové schodiště vlevo za vstupními dveřmi do mlýnice. Technologické zařízení prostupuje od podkroví až po přízemí, přes jednotlivé mlynářské podlahy.
Stodola:
Zděný objekt umístěný ve vysokém svahu tak, že více než polovina je přízemní, zbytek jednopatrový - v přízemí s chlévem. Zdivo je kamenné, omítané; střecha sedlová s krytinou z bobrovek na husté laťování; štíty vyzděné z cihel, hladce omítané, na západním štítu větrací štěrbiny tvořící kříž a nad nimi v omítce je vymodelovaný letopočet 1877. Volné plochy fasád člení obdélné vpadlé rámce s hrubší omítkou, na podélných stěnách s větracími štěrbinami. Uprostřed obou podélných stran jsou bedněná dvoukřídlá vrata s točnicovými závěsy. Dispoziční řešení je pravidelné, s průjezdným mlatem uprostřed a dvěma bočními pernami oddělenými dřevěnými přepážkami. Chlév pod svahem je zastropen plochými cihelnými segmentovými klenbami do pasů, při podélných stěnách jsou zachované kamenné žlaby.
Hospodářské budovy:
Dva objekty tvořící dispozici L.
Menší přízemní objekt chlévů s polopatrem a pultovou střechou přiléhá zadní stranou ke svahu. Je vystavěný z lomového kamene a má uvnitř jediný prostor zastropený segmentovými cihelnými klenbami do traverz a nad ním v podkroví volný prostor využívaný pravděpodobně jako seník (s přístupem dvířky z fasády).
Větší objekt - vozové kolny s chlévy obsahuje na jihu vozovou kolnu s trámovým stropem (přístupnou širokými vraty), úzký skladovací prostor se segmentovou klenbou, chlév zaklenutý segmentovými klenbami do traverz a další prostor vozové kolny s vraty a mlátovou podlahou, v podstřeší se seníkem.
Všechny tyto objekty přebírají architektonické tvarosloví a výraz hlavní budovy mlýna. Hladké fasády podtrhuje kamenný sokl, kordonová římsa odděluje polopatro se sledem sdružených okének v okosených špaletách, štít je bedněný, okřídlí je opatřeno dekorativní lištou. Vrata běžného dobového provedení s klasovým bedněním na rámové konstrukci s točnicovými veřejemi jsou dvoukřídlá, segmentově zakončená, při uzavření zapadající do líce fasády. Krovy jsou typově shodné s krovem hlavní budovy.
Pozemky pare, č. 412. 4/2 a 3 (pozemek, kde stával vyhořely předchůdce nynějšího mlýna):
Jde o úzké a na sebe navazující pozemky mezi korytem řeky a nynějším náhonem, které obsahují vyvýšenou plošinu, pravděpodobně terénní pozůstatky staršího vyhořelého mlýna středověkého původu, který ještě v 19. století měl tři složení se třemi koly na vrchní vodu o průměru 189 cm a šířce 143 cm. Pozemky přímo navazují na pozemek st. pare. č. 1 se stojícím mlýnem č. p. 9 a spolu s ním tvoří logický historicky vzniklý a funkční celek.
předmětný mlýnský areál prošel dlouhým a složitým stavebním vývojem. Jeho počátky sahají hluboko do historie, neboť se v místě kdysi nacházel předchůdce dnes stojícího mlýna, který ve 2. polovině 19. století zanikl při požáru. Poté byl postaven nynější mlýn s hospodářskými budovami a prodloužen náhon.
předmětný areál představuje velice zajímavý doklad menšího vodního mlýna, který se do současné doby zachoval včetně dalších budov plnících funkci jeho hospodářského zázemí. Tyto hospodářské budovy mají stejný stylový stavební výraz jako vlastní mlýnská budova, se kterou tvoří nedílný architektonický celek. Všechny stavby mají ve vysoké míře autenticky zachované původní historické konstrukce a prvky v exteriéru i interiéru (od 2. pol. 19. století - 1. pol. 20. století). Objekty vykazují minimum pozdějších stavebních zásahů. Budova mlýna je v poměrně dobrém stavebně-technickém stavu a má až na výjimky dochovaná originální okna i dveře.
Památková hodnota mlýna je navýšena dochováním jeho původního a téměř celistvého technologického vybavení z období od 70. let 19. století až do 30. let 20. století. Areál je tak dokladem tradičního technologického způsobu zpracování zemědělských plodin za pomoci vodního pohonu a vývoje mlynářského zařízení uvedeného období.
Celý soubor staveb tvořící ojedinělý stavitelský celek si stále uchovává svůj velmi malebný architektonický výraz z konce 19. století a je vhodně začleněný do údolí řeky Doubravy. K autentičnosti a celistvosti areálu přispívá také zachování původního koryta náhonu a jalového odpadu z náhonu.
Nedílnou a památkově velmi cennou součástí mlýnského areálu jsou rovněž pozemky prohlášené za kulturní památku ve výroku tohoto rozhodnutí, jelikož jsou s vlastním mlýnem historicky spjaty. Pozemek st. pare. č. 1 se nachází pod samotnými stavbami a jejich bezprostředním okolí a také tvoří dvůr mlýna. Pozemky parc. č. 3 a 4/2 obsahují v terénu pozůstatky přímého předchůdce dnes stojícího mlýna, který již zanikl a byl pravděpodobně středověkého původu. Pozemky s těmito pozůstatky jsou tak dokladem historického vývoje celého areálu. Na pozemku pare. č. 412 se nachází náhon. Uvedené pozemky spolu s mlýnskými budovami na pozemku st. pare. č. 1 tvoří nedílný historicky i prostorově související celek.
Předmětný mlýnský areál má význačnou urbanistickou, architektonickou i krajinotvornou hodnotu a je velmi malebným a pohledově významným prvkem prostoru, kde se nachází. Svým charakterem, umístěním, historickou, architektonickou i urbanistickou podstatou a dochováním autentických detailů splňuje podmínky pro prohlášení věci za kulturní památku ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.
