PhDr. Lubomír Zaorálek, nministr kultury
V Praze dne 29. června 2021
Č.j.: MK 43731/2021 OLP
R o z h o d n u t í
Podle ustanovení § 152 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále též „správní řád“), jsem na základě rozkladu ze dne 9. 7. 2020, který podala xy zastoupena na základě plnémoci ze dne 16. 5. 2015 (dále též „podatelka rozkladu11, „účastnice řízení11 nebo „žadatelka11), přezkoumal rozkladem napadené rozhodnutí Ministerstva kultury č.j. MK 41094/2020 OPP, sp. zn. MK-S 11327/2015 OPP ze dne 23. 6. 2020 (dále též „napadené rozhodnutí11), kterým Ministerstvo kultury jako příslušný orgán státní správy na úseku státní památkové péče podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 20/1987 Sb.), určilo dle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu, že dům č. p. 17 na st. p. č. 3411, k.ú. Dolní Javoří, obec Lázně Bělohrad, část obce Dolní Javoří, okres Jičín, Královéhradecký kraj, je kulturní památkou, evidovanou v Ústředním seznamu kulturních památek pod r. č. 17103/6-4673. Účastníkem řízení je dle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu podatelka rozkladu.
Podle § 152 odst. 6 písm. b), § 152 odst. 5 a § 90 odst. 5 správního řádu jsem na základě návrhu rozkladové komise, ustavené podle § 152 odst. 3 správního řádu, rozhodl t a k t o :
rozklad se z a m í t á a rozkladem napadené rozhodnutí se p o t v r z u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Rozkladem se jeho podatelka domáhá toho, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena Ministerstvu kultury k novému projednání a rozhodnutí.
Ze správního spisu byly zjištěny následující podstatné skutečnosti:
Ohledně podrobné rekapitulace dosavadního průběhu řízení odkazuji na odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí Ministerstva kultury č.j. MK 41094/2020 OPP, sp. zn. MK-S 11327/2015 OPP ze dne 23. 6. 2020.
Ministerstvo kultury obdrželo dne 12. 8. 2015 žádost o určení právního vztahu ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu ve věci určení, zda dům č.p. 17 na st. p. č. 34/1. k.ú. Dolní Javoří, obec Lázně Bělohrad, část obce Dolní Javoří, okres Jičín, Královéhradecký kraj, je kulturní památkou.
Ministerstvo kultury si následně vyžádalo od Národního památkového ústavu, generálního ředitelství, veškeré dokumenty zakládající právní účinky evidence předmětné nemovitosti v Ústředním seznamu kulturních památek. Požadované dokumenty správní orgán obdržel jako přílohu dopisu Č.j. NPU-310/68672/Í5 ze dne 18. 5. 2015.
Dále byla Ministerstvem kultury vyzvána žadatelka k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí. Toto žadatelka využila a následně podala dne 27. 10. 2015 doplnění žádosti. Ministerstvo kultury poté vydalo rozhodnutí č.j. MK 38390/2016 OPP ze dne 2. 6. 2016, kterým rozhodlo, že předmětný dům je kulturní památkou. Žadatelka podala proti tomuto rozhodnutí rozklad. Rozkladem napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím ministra kultury č.j. MK 12729/2017 OLP ze dne 28. 2. 2017 zrušeno a věc vrácena Ministerstvu kultury k novému projednání.
Po vrácení věci k novému projednání byla vydána nová judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se řešené problematiky, a to konkrétně rozsudků č.j. 9 As 330/2016-192 ze dne 7. 2. 2018 a č.j. 9 As 397/2018-75 ze dne 27. 3. 2020, které se týkaly obdobného případu určování právního vztahu, který se týká nemovitosti č.p. 13 v k.ú Dolní Javoří.
Ministerstvo kultury následně vydalo prvoinstanční rozhodnutí č.j. MK 41094/2020 OPP, sp. zn. MK-S 11327/2015 OPP ze dne 23. 6. 2020, kterým určilo dle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu, že dům č.p. 17 na st. p. č. 3411, k.ú. Dolní Javoří, obec Lázně Bělohrad, část obce Dolní Javoří, okres Jičín, Královéhradecký kraj, je kulturní památkou, evidovanou v Ústředním seznamu kulturních památek pod r. č. 17103/6-4673. Ministerstvo kultury odůvodnilo své rozhodnutí mj. následovně:
„Protože z „povahy a postavení Nejvyššího správního soudu (viz zejm. § 12 odst. 1 a § 17 odst. 1 s. ř. s.) plyne, že právní názory vyslovené v jeho rozhodnutích mají být zásadním vodítkem pro správní orgány i instančně podřízené správní soudy v obdobných věcech; takový právní názor je navíc závazný v jiných obdobných případech i pro samotný Nejvyšší správní soud (...)“ (cit. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 165/2016-26), Ministerstvo kultury v tomto řízení vyhodnocovalo shromážděné důkazy a následně se ve svých úvahách řídilo závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále jen ,,NSS“), konkrétně č.j. 9 As 330/2016-192 a č.j. 9 As 397/2018-75, které se týkaly obdobného případu určování právního vztahu. V těchto rozsudcích NSS podrobně rozebíral, co má Ministerstvo kultury hodnotit v řízení o určení právního vztahu a jaké podmínky jsou rozhodné pro to, aby bylo možné věc považovat za kulturní památku dle nyní platného a účinného zákona č. 20/1987 Sb„ o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „památkový zákon“). Konkrétně se jedná o tyto podmínky:
1. Existence zápisu ve státních seznamech kulturních památek ke dni 1. 1. 1988;
2. Provedení zápisu za účinnosti dřívějších právních předpisů;
3. Zápis věci jako kulturní památky;
4. Možnost identifikovat zapsanou kulturní památku podle zapsaných údajů ve státních seznamech kulturních památek, případně doprovodních listin (§ 2 vyhlášky č. 116/1959 Ú l ).
Dále NSS shledal, že toto řízení nemůže sloužit jako procesní nástroj pro zpětný přezkum toho, zda zápis památky ve státních seznamech kulturních památek, který existoval ke dni 1. 1. 1988, který sem byl zanesen za účinnosti zákona o kulturních památkách a který jasně identifikuje zapsanou památku, proběhl v souladu s tehdy účinnými předpisy. Konkrétně uvádí (rozsudek č.j. 9 As 330/2016-192): „Jelikož před správními orgány bylo vedeno řízení o určení právního vztahu, neměly se správní orgány a posléze ani městský soud věcně zabývat námitkami, které by představovaly zpětný přezkum toho, zda zápis památky ve státních seznamech kulturních památek, který existoval ke dni 1.1. 1988, který sem byl zanesen za účinnosti zákona o kulturních památkách a který jasně identifikuje zapsanou památku, proběhl v souladu s tehdy účinnými předpisy)11 Z tohoto důvodu se Ministerstvo kultury těmito otázkami v tomto řízení nezabývalo.
Při posuzování, zda jsou splněny výše uvedené čtyři podmínky pro určení toho, že věc je kulturní památkou, vycházelo Ministerstvo kultury z podkladů, které obdrželo od Národního památkového ústavu, generálního ředitelství, č.j. NPÚ/310/68672/15 ze dne 18. 5. 2015, konkrétně z kopií: příslušné stránky státního seznamu nemovitých kulturních památek (dále také ,,SSKP“) Východočeského kraje, formuláře z tzv. Generální aktualizace, Jmenného seznamu nemovitých kulturních památek ve Východočeském kraji, okres Jičín.
Z těchto podkladů bylo zjištěno k jednotlivým výše uvedeným podmínkám stanovených NSS:
K bodu 1: Na příslušné stránce státního seznamu nemovitých kulturních památek Východočeského kraje je uvedena památka mlýn č.p. 17 v obci Javoří, okres Jičín, datum zápisu je uveden 28. 5. 1984. Z tohoto vyplývá, že zápis ke dni 1. 1. 1988 existoval;
K bodu 2: Zápis byl proveden 28. 5. 1984, tedy za účinnosti dřívějších právních předpisů - zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách;
K bodu 3: Mlýn č.p. 17 byl zapsán do státního seznamu kulturních památek, v době zápisu tedy naplňoval znaky kulturní památky a byl považován za kulturní památku;
K bodu 4: Do SSKP byla památka zapsaná pod názvem mlýn č.p. 17, obec Javoří, okres Jičín. Tento zápis nepřesně označuje obec, kde se předmětná věc nachází, v okrese Jičín se nachází pouze dvě vesnice. Dolní Javoří a Horní Javoří. Tuto nepřesnost ale jednoznačně vyjasňuje příslušná stránka jmenného seznamu nemovitých kulturních památek ve Východočeském kraji, okres Jičín a formulář z tzv. Generální aktualizace. V obou těchto dokumentech je věc jednoznačně určena jako mlýn č.p. 17, nacházející se v zákl. sídelní jednotce Dolní Javoří, obec Lázně Bělohrad, okres Jičín. Generální aktualizace byla započata v r. 1984 a ukončena v r. 1987 a byla součástí koncepce rozvoje státní památkové péče a zásad kategorizace uložené usnesením vlády České socialistické republiky č. 270 ze dne 13. 11. 1974. Její výsledky pak byly zařazeny do státních seznamů nemovitých památek. Jedná se tedy o podklady, které jsou přímou součástí státního seznamu kulturních památek.
Z výše uvedeného vyplývá, že předmětná nemovitost byla zapsána do SSKP před 1.1. 1988, tedy za účinnosti dřívějších právních předpisů, byla považována za kulturní památku a jako kulturní památka zaevidovaná do SSKP, a že je možné ji jednoznačně identifikovat.
Proto Ministerstvo kultury rozhodlo tak, jak je uvedeno ve výroku, tedy že je kulturní památkou. Kulturní památkou je na základě ustanovení § 42 odst. 1 památkového zákona a je vedena v Ústředním seznamu kulturních památek pod r. č. 17103/6-4673.“
Dále se Ministerstvo kultury v předmětném rozhodnutí konkrétně vypořádalo s jednotlivými námitkami, tvrzeními a důkazy, které žadatelka uplatnila v prvoinstančním řízení a s námitkami v podaném rozkladu ze dne 21. 6. 2016, jak mu bylo stanoveno v rozhodnutí ministra kultury č. j. MK 12729/2017 OLP ze dne 28. 2. 2017. Žádná námitka nebyla vyhodnocena jako relevantní nebo opodstatněná, což bylo v odůvodnění rozhodnutí shrnuto takto: „Závěrem Ministerstvo kultury shrnuje, že účastník řízení nepředložil jedinou relevantní námitku ani důkaz, který by zpochybňoval některou ze čtyř výše uvedených podmínek, podstatných pro hodnocení, zdaje věc kulturní památkou. Jeho námitky především směřovaly ke zpochybnění procesu předcházejícího samotnému zápisu. Toto ale dle výše citovaných rozhodnutí NSS nelze v tomto řízení zkoumat, pokud by tak správní orgán učinil, dopustil by se pochybení. Z výše uvedeného naopak vyplývá, že předmětná nemovitost byla zapsána před 1.1. 1988, za účinnosti dřívějších právních předpisů, byla zapsána jako kulturní památka a je možné ji jednoznačně identifikovat podle zapsaných údajů. Proto Ministerstvo kultury rozhodlo tak, jak je uvedeno ve výroku, tedy že je kulturní památkou.“
Proti výše citovanému rozhodnutí podala žadatelka rozklad ze dne 9. 7. 2020, kterým se domáhá toho, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena Ministerstvu kultury k novému projednání a rozhodnutí. Námitky uplatněné v rozkladu lze shrnout do následujících okruhů (v podrobnostech viz níže uvedené vypořádání jednotlivých námitek):
Zápis nemovitosti č.p. 17 do státního seznamu kulturních památek nebyl proveden před 1.1. 1988 ale mnohem později, tj. už za platnosti zákona č. 20/1987 Sb. Nebyly splněny 3 ze 4 podmínek stanovených rozsudkem NSS ze dne 7. 2. 2018, č.j. 9 As 330/2016-192, a to:
(i) Zápis nemovitosti č.p. 17 ve státním seznamu kulturních památek neexistoval ke dni 1. 1. 1988 a neexistoval ještě 25. 8. 1993, kdy účastník řízení získal předmětnou nemovitost do svého vlastnictví;
(ii) Zápis nemovitosti č.p. 17 nebyl proveden za účinnosti dřívějších právních předpisů, ale až za účinnosti zákona č. 20/1987 Sb.;
(iii) Neexistuje žádný doklad o tom, že nemovitost byla do státního seznamu kulturních památek zapsána jako kulturní památka. Žádný z dokumentů shromážděných a předložených správním orgánem neuvádí ani náznakem, pro jaké kultumě-historické hodnoty by měla být nemovitost č.p. 17 zapsána do státního seznamu kulturních památek a chráněna jako kulturní památka tak, jako je tomu u jiných objektů zapsaných ve státní evidenci kulturních památek, a to zejména v kartách nemovitých kulturních památek.
V souladu s § 152 správního řádu bylo přezkoumáno rozkladem napadené rozhodnutí Ministerstva kultury, jakož i řízení, které rozhodnutí předcházelo, a to zejména s přihlédnutím k námitkám v rozkladu uvedeným.
Shledal jsem, že Ministerstvo kultury shromáždilo všechny potřebné podklady a na základě jejich řádného vyhodnocení dospělo k závěru, který v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnilo, že v nyní řešeném případě nemovitosti č.p. 17 v k.ú. Dolní Javoří byly splněny podmínky stanovené v judikatuře Nejvyššího správního soudu týkající se řešené problematiky, a to konkrétně rozsudků č.j. 9 As 330/2016-192 ze dne 7. 2. 2018 a č.j. 9 As 397/2018-75 ze dne 27. 3. 2020, které se týkaly obdobného případu určování právního vztahu.
Konkrétně tak bylo prokázáno, že předmětná nemovitost byla zapsána do SSKP před 1. 1. 1988, tedy za účinnosti dřívějších právních předpisů, dále byla považována za kulturní památku a jako kulturní památka zaevidovaná do SSKP, a že je možné ji jednoznačně identifikovat. Proto mám za to, že Ministerstvo kultury důvodně rozkladem napadeným rozhodnutím určilo dle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu, že dům č. p. 17 na st. p. č. 3411, k.ú. Dolní Javoří, obec Lázně Bělohrad, část obce Dolní Javoří, okres Jičín, Královéhradecký kraj, je kulturní památkou, evidovanou v Ústředním seznamu kulturních památek pod r. č. 17103/6-4673.
K námitkám uplatněným v rozkladu uvádím následující:
Žadatelka v podaném rozkladu napadá datum zápisu věci do SSKP. Dle jejího názoru se nemovitost dostala do pozornosti památkám až v průběhu tzv. Generální aktualizace (více ke Generální aktualizaci bude uvedeno níže), následně byla údajně prohlášena za kulturní památku Ministerstvem kultury domnělým rozhodnutím ze dne 5. 12. 1994. Dále žadatelka dovozuje, že poté byl požádán katastrální úřad o zapsání údaje, že je to kulturní památka. Ohledně těchto námitek uvádím, že na základě listin, které má Ministerstvo kultury k dispozici z předchozí správní činnosti (řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu domu čp. 13 v Dolním Javoří), je zřejmé, že žadatelkou tvrzený sled událostí neodpovídá skutečnosti. Mám tak za to, že Ministerstvo kultury důvodně považovalo podklady, se kterými byla žadatelka v průběhu řízení seznámena, za dostačující pro zjištění stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a vydání rozhodnutí. Podotýkám, že ze shora zmíněné judikatury NSS vyplývá, že NSS chtěl zamezit právě tomu, aby správní orgán musel z archivů dohledávat listiny, které mohou být po desetiletích ztracené, poškozené, nebo z jiných důvodů neprůkazné, a dále z nich vycházet. To by totiž následně ještě více zkomplikovalo celý současný evidenční systém kulturních památek, kterých, jak bude rozvedeno níže, je evidovaných v ÚSKP na základě § 42 památkového zákona, nadpoloviční většina. Konkrétně připomínám, že NSS v rozsudku č.j. 9 As 330/2016-192 uvádí: „Připustit možnost přezkoumávat zpětně soulad provedení zápisu s tehdejšími předpisy by naráželo nejen na hlediska právní jistoty, ale i praktické potíže v řízení, jelikož takový přezkum by byl podmíněn zachováním značného množství dokladů vztahujících se k procesní stránce provádění tohoto zápisu po prakticky neomezenou dobu, jelikož možnost zahájení řízení o určení právního vztahu není omezeno lhůtou.“
Z předmětných listin, které má Ministerstvo kultury k dispozici, vyplývá následující chronologie:
1) 12. - 14. 6. 1978 pracovníky památkové péče byla provedena kontrola obdržených návrhů pro výběr památek. Na seznamu prověřených lokalit a objektů figuruje i Dolní Javoří, kde byly vybrány a schváleny dva objekty, které měly památkové hodnoty. Konkrétně se jednalo o objekty domu čp. 13 a mlýna čp. 17. U obou objektů je jako vlastník uveden a dále je uvedeno, že byl vydán výměr (tedy předběžný výměr na ochranu nemovité kulturní památky do doby, než bude definitivně rozhodnuto o jejím zapsání do SSKP).
2) 8. 12. 1978 proběhlo jednání okresní komise státní památkové péče a ochrany přírody ONV Jičín, kde byl pod bodem č. 4 projednán návrh na rozšíření seznamu nemovitých památek. Na tomto seznamu byly i oba objekty z Dolního Javoří, dům čp. 13 i mlýn čp. 17. Okresní komise návrh schválila. Dokument se zachoval i s prezenční listinou.
3) Uživatel objektů v r. 1979 požádal o státní příspěvek na údržbu nemovitosti, domu čp. 13. Tento příspěvek mu byl udělen. V rozhodnutí ze dne 1. 8. 1979 je přímo uvedeno, že se uděluje „na údržbu nemovité památky čp. 13 v Dol. Javoří, která byla zařazena do seznamu.11. V SSKP byla nemovitost zapsaná ale až 28. 5. 1984, tedy musel doložit jako doklad, že se jedná o kulturní památku, výše uvedený předběžný výměr, nebo měl ONV Jičín vlastní evidenci o tom, kdo předběžný výměr obdržel, jinak by nemohlo být v rozhodnutí uvedeno, že se jedná o nemovitou památku, zařazenou do seznamu. V tomto řízení se sice nejedná o dům čp. 13, nicméně shora uvedené skutečnosti dokládají, že tehdejší uživatel nemovitostí čp. 13 a čp. 17, , si byl vědom, že tyto dva domy mají být kulturní památkou, protože obdržel výše uvedený předběžný výměr.
4) Dne 5. 12. 1983 odbor kultury ONV Jičín rozhodl o tom, že předmětný mlýn čp. 17 (společně s dalšími objekty, mimo jiné i dům čp. 13) má být zapsán do SSKP. Toto rozhodnutí se dochovalo pouze v opise.
5) Dne 28. 5. 1984 došlo k samotnému zápisu věci do SSKP.
6) Dne 24. 10. 1984 bylo vydáno vyrozumění o zápisu kulturní památky do SSKP.
7) V dopise ze dne 30. 12. 1987 urguje OK ONV Jičín Krajské středisko statní památkové péče a ochrany přírody, aby do SSKP dopsalo památky, o kterých už bylo rozhodnuto, že mají být zapsané, ale v seznamech nejsou. Přímo z obsahu tohoto dopisu vyplývá, že předmětná nemovitost již v SSKP zapsána byla: „Dle našich dostupných materiálů jsou zapsány ve státním seznamu následující kult. nem. památky ...“ a následuje výčet již zapsaných položek, mezi kterými je jako první uvedena i položka „ad5.- pod číslem 4673“ což odpovídá pořadovému evidenčnímu číslu předmětného mlýna v SSKP. Přílohou tohoto dopisuje právě i výše zmíněný opis v originálu nedohledaného rozhodnutí ONV Jičín.
Tyto dokumenty se dochovaly v originále, s razítkem a podpisem úřední osoby. K předmětné nemovitosti je v opise rozhodnutí ONV Jičín uvedeno: „Malý podkrkonošský mlýn čp. 17, Dolní Javoří 13 - velice Zachovalý.
Dle shora uvedených skutečností je zřejmé, že objekt nebyl „podchycen jako památka až v průběhu generální aktualizace, jak tvrdí žadatelka, ale že byl památkáři evidován jako hodnotný již od roku 1978. V zápise z provedené prověrky z r. 1978 (bod 1) je k předmětnému mlýnu uvedeno: „technická památka, úplná mlýnice se strojovnou, dobrý stav.
Ohledně námitek rozkladu týkajících se data zápisu do SSKP uvádím, že žadatelka neprokázala, že by datum zápisu bylo antedatováno po r. 1988 na základě neexistujícího rozhodnutí Ministerstva kultury a celou tuto konstrukci žadatelky považuji za mylnou, a to zejména z následujících důvodů:
1) Vlastníci objektu se o jeho zápisu do SSKP nikdy nedozvěděli. Žadatelka napadá vyrozumění o zápisu věci do SSKP v bodě VI. podaného rozkladu, tuto listinu považuje za antedatovanou, nic neprokazující a ani nevypravenou příslušným adresátům. Namítá, že správní orgán nedoložil, že by byla skutečně odeslána. Své úvahy o antedatování vyrozumění o zápisu žádným důkazem žadatelka nepodložila. Žadatelka z absence důkazů o jejím odeslání či doručení v bodě IX. rozkladu nedůvodně dovozuje antedatování této listiny.
Zkoumání této listiny ale dle rozsudku NSS č.j. 9 As 330/2016-192 nemůže být předmětem řízení podle § 142 správního řádu. Námitky žadatelky směřující k tomuto vyrozumění proto shledávám za nedůvodné a presumuji správnost data předmětné listiny.
2) Spoluvlastnice objektu v letech 1974 - 1992, Alena Kolářová, v r. 1992 zjišťovala u Státního ústavu památkové péče Pardubice, zda je předmětná nemovitost kulturní památkou.
Dle jejího čestného prohlášeni ze dne 15. 6. 2020, které je přiloženo k rozkladu (příloha č. 2,b), (v prvoinstančním správním řízení účastník tento důkaz nepředložil, ačkoli jej mohl uplatnit dříve, a dle § 82 odst. 4 správního řádu by k němu nemělo být přihlédnuto), uvádí, že v tomto roce žádný zápis této nemovitosti v SSKP neexistoval. Žadatelka to považuje za důkaz, že v tomto roce zápis v SSKP neexistoval. Následně do SSKP měla nahlížet i žadatelka dne 25. 3. 1993, údajně se stejným výsledkem.
K tomu uvádím, že tato tvrzení jsou v přímém rozporu s důkazy o zápisu kulturní památky, shromážděnými v řízení (viz výše). Navíc v přiloženém čestném prohlášení, ani jiném vyjádření, Alena Kolářová ani žadatelka, nepodávají detailní informace, jak přesně dohledávání v Pardubicích probíhalo. Neuvádí, zda byla nemovitost dohledávána přímo v rejstříku státního seznamu, nebo na základě jiných doprovodních listin. Neuvádí, kdo vyhledávání prováděl (zda ona sama, nebo pracovník státního ústavu). Proto informaci, že v r. 1992 ani v r. 1993 nebyl zápis dohledán, nepovažuji za dostatečný důkaz prokazující, že by zápis skutečně neexistoval.
3) Okresní úřad Jičín, referát kultury, v r. 1995 žádal katastrální úřad, aby do své evidence dopsal u vyjmenovaných nemovitostí (mimo jiné i u předmětné nemovitosti, která je jmenovaná na jedné z 12 stránek seznamu), že se jedná o kulturní památku. Žadatelka se mylně domnívá, že tato žádost vznikla jako reakce na to, že předmětný dům byl údajně v r. 1994 prohlášen Ministerstvem kultury za kulturní památku.
K tomu uvádím, že tento dopis byl výstupem průběžného zpracovávání písemné evidence památkového fondu v rámci přípravy počítačové evidence. Program, který vznikal, začal reálně fungovat od ledna 1995 a obsahoval celou šíři problematiky evidence včetně vazeb na celostátní informační systém a na informace z katastru nemovitostí. V rámci realizace a počátků užívání tohoto programu se odhalila celá řada nesouladů mezi evidencí v SSKP a katastrem nemovitostí. Proto není překvapivé, že právě v tomto roce byl katastrální úřad žádán o doplnění některých zápisů.
4) Evidenční list kulturní památky, který není součástí SSKP, vedených do 31. 12. 1987, vypracovaný v r. 2002 mylně uvádí v kolonce 20., že nemovitost byla za kulturní památku prohlášena 5. 12. 1994. Podotýkám, že evidenční list byl vypracován v rámci reidentifikace kulturních památek (dále jen ,,REI“), která probíhala v letech 2000-2007. V průběhu REI byla v terénu ověřována vlastní existence kulturní památky, její rozsah a památková hodnota. Výstupy z REI popisují průběžný stav kulturní památky, nezakládají ale žádné právní účinky evidence věci v ÚSKP. Ministerstvo kultury z tohoto podkladu v řízení nevycházelo, neboť není součástí SSKP. Nesprávně uvedené datum považovalo za písařskou chybu. S příslušným pracovníkem, PhDr. Viktorem Blažkem, který je v současnosti zaměstnancem Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově, a kartu v r. 2002 vyhotovil, byla tato skutečnost konzultována.
5) Na poslední stránce rejstříku SSKP Východočeského kraje je na konci uvedeno:
„Od 24. 2. 1992 - 9. 1. 95 vedl rejstřík ÚS V. Váňa. Na základě směrnice ředitele č. 2/94 a příkazu ředitele č. 1/1995 byla rejstříková kniha uzavřena. Dále je vedení ÚS prováděno automatickou formou (výstupy z počítače). Vyrozumění o zápise do ÚS prováděl z rozhodnutí porady ředitele SÚPP ing. Lazák od 1. 7. 1992.“ Žadatelka toto považuje za důkaz, že se v tomto rejstříku manipulovalo se zápisy, námitku dále rozvádí v bodech II, VI. a IX. rozkladu. K tomu uvádím, že žadatelkou uvedené závěry nelze z citované poznámky vyvodit.
Vyrozumívání o zápisu věci jako kulturní památky probíhalo i nadále po přechodu ze SSKP na ÚSKP. Vyrozumění o zápisu obsahovalo rejstříkové číslo kulturní památky. O zápisu do ÚSKP byly Státním ústavem památkové péče (SÚPP) vyrozumíváni vlastníci, prvoinstanční orgány i KSSPPOP, a to právě do r. 1995, kdy byla rejstříková kniha uzavřena a další zápisy probíhaly pouze přes počítačovou databázi. Obsah citované poznámky je zcela v souladu s tehdejší praxí, kdy ještě několik let po nabytí účinnosti prováděcí vyhlášky č. 66/1988 Sb., která upravovala vedení ÚSKP, trvalo, než byla zavedena jednotná celostátní číselná řada pro nově vymezené kulturní památky. Z toho důvodu se pokračovalo v číselných řadách jednotlivých krajských státních seznamů, a tím i v provádění zápisů v knihách rejstříků státních seznamů. Toto dokládá v podstatě i účastníkem řízení předložená poslední stránka rejstříku Východočeského kraje, kde jsou zapsané ještě nemovitosti prohlášené za kulturní památku Ministerstvem kultury rozhodnutím podle zákona ě. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, z roku 1994, a v kolonce 6 je uvedeno datum a číslo jednací oznámení o zápisu, které poté odeslal SÚPP. Neshledal jsem jakoukoli skutečnost, která by prokazovala manipulaci se zápisy do rejstříku, naopak všechny informace odpovídají tomu, že v letech 1994-1995 evidence kulturních památek probíhala v souladu s platnou a účinnou právní úpravou.
6) Žadatelka v bodě II. rozkladu uvádí, že v rejstříku SSKP Východočeského kraje u zápisů kulturních památek pod čísly 4791 - 4796 a následně také pod čísly 5341 - 5469 je uveden u data zápisu rok 1964, což chronologicky nezapadá k ostatním zápisům, které probíhaly v letech 1984 - 1989.
K tomu uvádím, že šetření této věci a zjišťování, proč je u jiných památek uveden nesprávný rok zápisu, se netýká tohoto správního řízení, vedeného o předmětném objektu čp. 17 v Dolním Javoří, u kterého neexistují žádné relevantní předpoklady nesprávnosti uvedeného data zápisu, protože toto datum je jasně čitelné a chronologicky zapadá mezi ostatní zápisy. Tato námitka se tedy netýká řešeného případu a je tedy nedůvodná.
Shrnuji, že argumentace žadatelky v bodě III. rozkladu vychází z výše uvedených mylných domněnek, které neprokazují, že by datum zápisu bylo antedatováno. Tyto námitky žadatelky tedy neodpovídají tomu, jak se evidence kulturních památek vyvíjela, případně tento vývoj dezinterpretuje a dochází k nesprávným závěrům.
K námitkám rozkladu, které se týkají tvrzených vad rozhodnutí ONV Jičín uvádím následující:
Žadatelka vznáší požadavek na určení právní moci rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku nebo rozhodnutí o zápisu do SSKP, a je uvedena v druhé části bodu VII. podaného rozkladu a opakuje se i na konci bodu IX. podaného rozkladu.
K tomu uvádím, že v tomto případě se jedná o požadavek na určení právní moci rozhodnutí o zápisu do SSKP, tedy rozhodnutí ONV Jičín, protože jak bylo uvedeno výše, věc byla zapsána podle předchozího zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách a nebyla prohlášena za kulturní památku podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. V tomto případě nebyl originál rozhodnutí dohledán, zachoval se pouze jeho opis. Nicméně NSS se ve svém rozsudku č.j. 9 As 330/2016-192 v bodech 67-69 podrobně zabývá právě důvody, které ho vedly k tomu, že způsobilost podkladu (rozhodnutí o zápisu), na základě kterého byl zápis do SSKP proveden, nelze zpětně přezkoumávat; není relevantní ani to, zda bylo možné tento podklad dohledat nebo identifikovat. Proto nepovažuji nemožnost určení nabytí právní moci tohoto rozhodnutí za vadu nebo stěžejní důvod pro jiný výsledek předmětného správního řízení.
Žadatelka dále proti tomuto rozhodnutí ONV Jičín namítá, že tehdejší vlastník nemovitosti byl opomenutým účastníkem řízení, rozhodnutí mu nebylo oznámeno a nemohlo tedy nabýt právní moci. V bodě IX. rozkladu odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č.j. 2 As 25/2007-118 (bod 60), ve kterém je problematika opomenutého účastenství detailně rozebírána. K tomu uvádím, že tato námitka s právní otázkou, řešenou v tomto řízení, nesouvisí.
K námitkám rozkladu, které se týkají tvrzené nicotnosti rozhodnutí ONV Jičín pro nepříslušnost, uvádím následující:
Žadatelka opakovaně namítá, že zápis je nicotný, protože byl proveden na základě nicotného rozhodnutí ONV o zápisu, z důvodu absolutní nepříslušnosti.
K tomu uvádím, že dle rozsudku NSS č.j. 9 As 330/2016-192 je řízení podle § 142 správního řádu o určení právního vztahu pochybením správního orgánu, pokud hodnotí otázky, které v tomto řízení není přípustné zkoumat, protože tím provádí nepřípustný přezkum výsledků dřívější správní činnosti. Do tohoto okruhu zahrnuje i přezkum rozhodnutí ONV, tj. nelze zkoumat, zda byl ONV příslušným správním orgánem, nebo zda se jedná o nicotné rozhodnutí.
Ohledně námitek rozkladu týkající se tzv. Generální aktualizace uvádím následující: Nejprve pro celkovou přehlednost celé situace je nutno vysvětlit, co byla tzv. Generální aktualizace státních seznamů kulturních památek (dále jen ,,GA“), kterou žadatelka zmiňuje v bodě IV. podaného rozkladu. GA byla provedena za účelem kontroly a zpřesnění údajů v SSKP, a to jako součást příprav na vydání nového památkového zákona. Probíhala na základě usnesení vlády CSR č. 25/1973, ve kterém vláda „schvaluje koncepci rozvoje státní památkové péče v České socialistické republice, předloženou ministrem kultury“ a č. 270/1974, kde vláda konstatuje, že „rozsáhlou a složitou problematiku péče o kulturní památky orgány státní památkové péče zatím uspokojivě nezvládají, což se projevuje v pomalém odstraňování nedostatků11, dle závazných metodických pokynů Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, pod názvem „Pokyny pro generální aktualizaci státního seznamu nemovitých kulturních památek spojenou s prostorovou identifikací a převodem některých údajů na automatizované zpracování v MonumlS11 (dále jen „Pokyny“). Státní ústav památkové péče a ochrany přírody vydával metodické pokyny k vedení státních seznamů na základě § 6 vyhlášky č. 116/1959 Ú.I., o evidenci kulturních památek („Odbory školství a kultury rad krajských národních výborů jsou povinny dbát, aby seznamy byly vedeny jednotným způsobem podle podrobných metodických pokynů vypracovávaných Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody.11). Tyto metodické pokyny byly závazné nejen pro odbory školství a kultury rad krajských národních výborů, ale na základě § 1 odst. 5 této vyhlášky a instrukce poř. č. 101/1958 Sb. „ instr. o funkční náplni odborů školství a kultury rad národních výborů, i pro krajské středisko státní památkové péče a státní ochrany přírody. GA probíhala od února 1984 do prosince 1987 a týkala se nemovitých kulturních památek zapsaných ve SSKP, což byly jednotlivé objekty, jejich soubory nebo areály a také památkové rezervace. Výstupy měly umožnit vznik Ústředního seznamu kulturních památek (dále jen ,,ÚSKP“), který byl plánovaný v rámci připravovaného zákona o státní památkové péči. V průběhu GA se vyplňovaly tzv. sběrné formuláře, které se zpracovávaly pro jednotlivé kulturní památky i jednotlivé položky souborů a areálů samostatně. Tyto sběrné formuláře se dle Pokynů měly po uzavření GA stát doplňkem SSKP (uvedeno např. v Harmonogramu a časovém grafů, část 4. GA, poslední řádek (do 30. 11. 1987): „ kopie sběrných formulářů budou svázány ve svazcích zhruba po 100 listech, odděleny podle krajů (list bude doplňkem státního seznamu nemovitých kulturních památek)11. Výstupem GA byl dále tzv. jmenný seznam, kde byly podle seřazených sběrných formulářů kulturní památky rozepsané na jednotlivé objekty (toto je významné především pokud se jednalo o soubory a areály).
Výstupem GA měla být i prostorová identifikace kulturní památky v mapách základních územních jednotek v měřítku 1 : 50 000. Pro schválení těchto výstupů a následné zapracování do SSKP byl stanoven postup třístupňové kontroly - na úrovni okresů, krajů a ministerstva.
V rámci GA nebylo možné zapisovat nové kulturní památky, prověřovaly se výlučně údaje o kulturních památkách již zapsaných. Nebylo možné ani památkovou ochranu rušit, toto bylo v kompetenci Ministerstva kultury. Zpracované výsledky GA se následně staly součástí SSKP, a vzhledem k přechodu SSKP na ÚSKP jsou součástí i tohoto seznamu. Shodně jako pro veřejné rejstříky a pro údaje v nich vedené platí pro ně presumpce správnosti. (Pro podrobnější informace viz již výše uvedený Zákon o státní památkové péči. Praktický komentář., str. 506 -507). Ačkoliv v rámci GA nebylo možné zapisovat do SSKP nové kulturní památky, stávalo se však, že při provádění kontrol již evidovaných památek, byly v terénu vytipované nové hodnotné objekty, doposud neevidované. V takovém případě se u těchto objektů uplatnil standardní postup pro zápis: věc projednala příslušná komise, bylo vydáno rozhodnutí ONV a pokyn KSSPPOP k zápisu věci. Toto prokazuje i rozhodnutí ONV Český Krumlov ze dne 27.12.1987, č.j. Kult.535-404/3-87/Tj, na které účastník řízení poukazuje v podaném rozkladu v bodě IV., a přikládal jej jako přílohu k rozkladu podanému dne 21. 6. 2016, kterým napadal první vydané rozhodnutí v tomto řízení. V tomto rozhodnutí ONV Český Krumlov je jako odůvodnění uvedeno, že objekty byly vybrány k zápisu v rámci GA. Jak toto rozhodnutí prokazuje, nebyly nové objekty automaticky dopsané do rejstříku SSKP, ale bylo o jejich zápisu vydané rozhodnutí příslušným orgánem, tedy ONV. Žadatelka však nedoložila, že by tyto objekty byly uvedeny i ve jmenném seznamu, nebo že by existoval jejich sběrný formulář. Jedině tak by mohla prokázat, že v SSKP jsou po GA evidovány i objekty „navíc“, které neprošly schvalovacím procesem. Žadatelkou předložený podklad toto však naopak vyvrací.
Shodou okolností právě ve výše uvedeném příkladu Českého Krumlova, se následně jednalo o tzv. pozdní zápisy, kdy rozhodnutí ONV ještě bylo vydáno za účinnosti zákona o kulturních památkách, ale zápis proběhl až po 1. 1. 1988. Jak je vidět na tomto účastníkem řízení uvedeném příkladu, zápisy do SSKP nebyly antedatovány, ale lze zde vystopovat, jak se postupovalo. Jak bylo uvedeno v napadeném řízení, Ministerstvo kultury už na základě ustanovení § 142 správního řádu rozhodlo v desítkách případů, že se nejedná o kulturní památku právě z důvodu tzv. pozdního zápisu. To ale není případ mlýna čp. 17 v Dolním Javoří.
Výše uvedený sled událostí průběhu GA dokládá i další námitka účastníka řízení, uvedená v bodě II. rozkladu: „Zcela specifický druh záznamů je uváděn ve vazbě na tzv. generální aktualizaci, kterou správní orgán rovněž zmiňuje jako záruku existence zápisu před 1. 1. 1988. Veškeré záznamy provedené s odkazem na tzv. generální aktualizaci jsou uváděny s datem v období od 15. 5. 1989 do 30. 3. 1994. Už jen tyto skutečnosti prokazují, že den zápisu uvedený ve státním seznamu kulturních památek není totožný se skutečným dnem, v němž byl zápis proveden, natož aby spolehlivě prokazoval, že zápis skutečně existoval už k 1. 1. 1988.“.
K tomu uvádím, že je zjevné, že touto námitkou žadatelka sděluje, že do SSKP byly zapisovány i kulturní památky „vzešlé" z GA, tedy ty, co se dostaly do pozornosti památkám až na základě GA v terénu, a které nestihly projít standardním evidenčním procesem ještě za účinnosti zákona o kulturních památkách. Zřejmě tedy opět odkazuje na tzv. pozdní zápisy.
Uvedená námitka opět dokládá, že výstupem GA nebyly nové památky, kterých zápis by se antedatoval, ale že se postupovalo chronologicky, s datem odpovídajícím skutečnosti, kdy bohužel ne všechny zápisy se stihly provést před 1.1. 1988.
Z podaných námitek účastníka a jím tvrzených důkazů vyplývá, že neodpovídají průběhu GA a nerozlišují mezi skutečnými výstupy GA, (jmenný seznam, sběrné formuláře) které se staly součástí SSKP, a nově objevenými kulturními památkami v průběhu GA, kterým se nevypisoval sběrný formulář, a nebyly uvedeny ve jmenném seznamu, protože u nich GA neproběhla, ale byly následně chronologicky zapisovány do SSKP. Nebyly tedy předmětem nebo výstupem GA, ani se nestaly automaticky součástí SSKP.
Podotýkám, že v předmětném řízení o určení právního vztahu mlýna čp. 17 v Dolním Javoří GA a její výstupy představuje podpůrný doklad, že věc byla evidovaná jako kulturní památka ještě před rokem 1988. Jak správní orgán opakovaně uvádí, kdyby nebyla nemovitost evidována v SSKP před skončením provádění GA, nemohla by být do GA zařazena, neexistoval by její sběrný formulář a nebyla by uvedena na jmenném seznamu. Kvalitu výstupů je zde tedy bezpředmětné hodnotit, dle názoru správního orgánu je hodnocení podkladů, v tomto případě starších 30 let, nemožné, a odporuje to zásadám presumpce správnosti. To vyplývá rovněž ze shora citované judikatury NSS.
K námitkám rozkladu, týkajícím se zápisu věci jako kulturní památky uvádím následující:
Zadatelka dále v podaném rozkladu uvádí zcela novou námitku, kterou v průběhu řízení neuplatnila. Je uvedena v bodě V. podaného rozkladu a týká se zpochybnění toho, že by nemovitost čp. 17 byla zapsána jako kulturní památka.
K tomu uvádím, že do Státního seznamu kulturních památek se nic jiného, než kulturní památky, nezapisovalo. Objekty zde zapsané byly zapisované na základě relevantního podkladu, převážně na základě rozhodnutí ONV. Nejednalo se o „předběžný seznam objektů, které „by si příslušné orgány přály, aby se kulturní památkou staly, jak spekuluje žadatelka. Nadto zápis do rejstříku SSKP je v tomto případě zcela standardní, nevyplývají z něj jakékoli pochybnosti, že by byla právě nemovitost mlýna čp. 17 zapisována z jiného důvodu, než z evidenčních jako doklad, že se jedná o kulturní památku. Správní orgán se v dosavadní praxi nikdy nesetkal s tím, že by SSKP obsahoval evidenci čehokoliv jiného, než kulturních památek. Že se jedná o zápis věci jako kulturní památky, prokazuje především čtvrtá kolonka rejstříku SSKP, nadepsaná „Zapsaná kulturní památka (název nebo označení, popř. bližší místní určení), ve které je uvedeno „MLÝN čp. 17“. Toto samo o sobě považuje správní orgán za dostatečný podklad k tomu, že byl objekt zapsán jako kulturní památka, jak požaduje NSS v již výše uvedeném rozsudku. Samotný rejstřík SSKP neobsahuje kolonku, kde by se měla vypsat památková hodnota objektu. Ta měla být uvedena v původním evidenčním listu kulturní památky, který ale nebyl dohledán.
Nicméně skutečnost, že nemovitost čp. 17 byla považována za kulturní památku, tj. za objekt, který je nositelem památkových hodnot, dokládá mj. rovněž zápis z provedené prověrky z r. 1978, kde se uvádí: „technická památka, úplná mlýnice se strojovnou, dobrý stav44. Dále v předloženém opise rozhodnutí ONV Jičín je uvedeno k položce „Malý podkrkonošský mlýn čp. 17“ „velice zachovalý“, jinými slovy autenticky dochovaný, což je obvykle jedno ze stěžejních kritérií pro prohlášení za kulturní památku. Ostatně již zápis věci v kolonce „Zapsaná kulturní památka (název nebo označení, popř. bližší místní určení) je postačující pro to, aby bylo možné pokládat tento zápis za zápis kulturní památky.
Závěrem poukazuji na skutečnost, že výše uvedené hodnotící závěry vycházející z citované judikatury NSS byly potvrzeny rovněž v usnesení Ústavního soudu zn. II. ÚS 1301/20 ze dne 15. 3. 2021 v souvisejícím případě týkajícím se nemovitosti čp. 13 v Dolním Javoří, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku NSS ze dne 27. 3. 2020 č. j. 9 As 397/2018-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018 č. j. 9 A 211/2013-155. Tyto ústavní stížností napadené rozsudky vychází z právního názoru NSS vysloveného ve shora citovaném rozsudku č.j. 9 As 330/2016 - 192 ze dne 7. 2. 2018 a dále jej rozvíjí.
Ústavní soud se v předmětném usnesení s tímto právním názorem NSS ztotožnil a považuje jej za udržitelný, což odůvodnil takto, cit.:
„Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními závěry Nejvyššího správního soudu, kterou vedl již v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší správní soud již všechny uvedené argumenty vypořádal v napadeném rozhodnutí, přičemž Ústavní soud jeho závěry shledává udržitelnými. Podstatou argumentace Nejvyššího správního soudu je, že podle § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči se za kulturní památku považují všechny věci, které byly ke dni 1. 1. 1988 zapsány ve státních seznamech kulturních památek. Podstatou řízení o určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řáduje pouze vydání deklaratorního rozhodnutí v pochybnostech, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. Řízení slouží k odstranění sporu o existenci či neexistenci práv a povinností, nejedná se o další prostředek nápravy či obrany. Vzhledem k tomu, že využití řízení podle § 142 odst. 1 správního řádu lze využít kdykoli od vzniku sporného právního vztahu (řízení není omezené lhůtou), bylo by v rozporu s principem právní jistoty jakožto jedním ze základních pilířů demokratického právního státu, aby prostřednictvím tohoto řízení bylo možné zpětně zpochybnit zákonnost určitého postupu či rozhodnutí. V rámci řízení o určení, zda se jedná o kulturní památku, jsou správní orgány oprávněny pouze ověřit, zda předmětná nemovitost splňuje podmínky § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči.
Stěžovatelovo právo na soudní ochranu v posuzovaném případě nijak dotčeno nebylo. Správní soudy přezkoumaly v plném rozsahu rozhodnutí správních orgánů. Není porušením práva na soudní ochranu, pokud Nejvyšší správní soud, jakožto vrcholný orgán správního soudnictví, závazně určí výklad konkrétního právního ustanovení, čímž nastaví mantinely některým zásahům do právních vztahů. Nejvyšší správní soud ostatně své rozhodnutí podrobně odůvodnil, a to zejména principem právní jistoty. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Pokud jde o namítaný zásah do práva na zákonného soudce, Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odchýlil od právního názoru již vyjádřeného v předchozím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který by se týkal posuzovaného právního problému, tedy výkladu mezí řízení podle § 142 odst. 1 správního řádu ve vztahu k určení existence kulturní památky zapsané do státního seznamu kulturních památek ke dni 1. 1. 1988. Ani stěžovatel ostatně na žádné takové rozhodnutí neodkazuje, odkazovaná rozhodnutí se týkají obecného pojmu nicotnost správního rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal ani dotčení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví. Pokud předmětná nemovitost materiálně nesplňuje podmínky pro to, aby nadále byla považována za kulturní památku, stěžovateli nic nebrání v tom, aby zahájil řízení o zrušení prohlášení věci za kulturní památku podle § 8 zákona o státní památkové péči.“
S ohledem na výše uvedené jsem dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem č. 20/1987 Sb. a správním řádem, přičemž ani námitkami v rozkladu nebyla vyvrácena řádně prokázaná skutečnost, že dům č. p. 17 na st. p. č. 3411, k.ú. Dolní Javoří, obec Lázně Bělohrad, část obce Dolní Javoří, okres Jičín, Královéhradecký kraj, je kulturní památkou, evidovanou v Ústředním seznamu kulturních památek pod r. č. 17103/6-4673. Proto mi nezbylo než rozklad zamítnout a potvrdit rozkladem napadené rozhodnutí.
K projednání podaného rozkladu byla svolána ustavená rozkladová komise, která věc komplexně posoudila a na základě výše uvedeného mně navrhla rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku.
P o u č e n í :
Toto rozhodnutí je podle § 91 odst. 1 a § 152 odst. 5 zákona ě. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, konečné a n e l z e se proti němu dále odvolat.
PhDr. Lubomír Zaorálek, v. r., ministr kultury
