Lydie Frühaufová se do Malého mlýna nastěhovala s rodiči a bratry v únoru 1947. Starší bratr, který jako Volyňský Čech bojoval ve Svobodově armádě, našel po válce ve mlýně ještě původní německé obyvatele. Borčovi do mlýna přišli už po odsunu a tři roky tu soukromě hospodařili. Otec paní Frühaufové, Vladimír Borč, byl mlynář a měl mlýn na Ukrajině. Veškerý svůj majetek na Ukrajině však opustil a převzal za něj tento starý německý mlýn. Rozhodl se, že jej opraví a zprovozní. Pečlivě vyčistil koryto, které vedlo ke mlýnu už z Očihova a místním řemeslníkem nechal opravit i mlýnské kolo.
„Lidé, kteří chodili z Blšan do Očihova, nám procházeli dvorem. Vedla tudy veřejná cesta. Ráno tatínek otevíral dvoje dveře, aby tudy mohli projíždět povozy a procházet lidé. Ten dvůr byl ohromný a můj tatínek byl nesmírně pořádný člověk. Sobotu co sobotu jsem musela ten dvůr zametat březovým koštětem, a někdy mi z toho bylo až do pláče. Bylo mi tenkrát deset let,“ vzpomíná paní Frühaufová.
Klein Mühle byla tehdy poměrně veliká hospodářská usedlost. Vedle prosté jednopatrové budovy vlastního mlýna byla součástí statku i sušárna chmele, kterou Vladimír Borč zpočátku využíval, dále sýpka na obilí, maštal, kde měli Borčovi dva páry koní, chlév pro dobytek se čtyřmi kravami a pěti ovcemi a byly tu také chlívky pro prasata – zděné budky. Bylo jich vedle sebe asi čtyři nebo pět. Vpředu nad prasečími chlívky stál rozměrný dřevěný holubník. „Mladší bratr tam jeden čas holuby skutečně choval. Úplně vzadu byla kůlna s cirkulárkou na dřevo a uhlí. K mlýnu patřil i obrovský klenutý sklep, kde jsme měli uloženy brambory, řepu a zvlášť také jablka. Do sklepa se chodilo po schodech. Právě ten sklep se před dvěma lety propadl. Dovnitř do mlýna a obytných prostor se vcházelo ze dvora.
Také vlastní budova mlýna byla rozlehlá, uvnitř bylo nejen zařízení mlýna, ale i rozměrný byt. V celém objektu bývaly krásné dřevěné podlahy, které jsme s maminkou pracně drhly rýžákem. Byla zde kuchyň, spíž, pokoj – všechno velké prostorné místnosti s vysokými stropy. Nahoře v patře byly další tři pokoje a jeden služební, zřejmě pro mládka. Vše bylo vybaveno nábytkem a peřinami. Maminka však německé peřiny spálila, přivezli jsme si z Ukrajiny vlastní. Nábytek byl dřevěný a velmi bytelný. Obzvlášť v kuchyni byl mohutný stůl a těžké lavice. Byla tu také obrovská kachlová kamna. Nebyla tam ale koupelna a žádný přívod vody.
Záchodek byl až za hnojištěm a prasečími chlívky. Proti mlýnu přes cestu jsme měli vlastní studnu a v ní vynikající vodu. Alespoň mě velice chutnala a také naši si ji pochvalovali. Skutečně dobrá voda. Však jsem se jí něco natahala kravám do necek. Když jsme se chtěli vykoupat, nabrali jsme vodu do vany a dali ohřát na kamna. Dneska už nepoznáte, kde studna bývala.
Přímo před kychyňskými okny byla čtvercová vodní nádrž a stavidlo. Odtud se voda pouštěla na hluboký náhon. V pořádku bylo i mlýnské kolo s velkými lopatami. Jeho klapot však už nepamatuji. České úřady nám mletí obilí nakonec nepovolily, prý můžeme pouze šrotovat obilí pro svoji potřebu. Zklamaný tatínek od původního záměru mlýn zprovoznit upustil a ve mlýně se po válce už nikdy nemlelo ani nešrotovalo. V roce 1950 vstoupili rodiče do JZD. Z mlýna bylo do vsi daleko do práce. Právě v této době se uvolnil mlýn přímo v Očihově.
Požádali o přestěhování a žádosti bylo vyhověno. Na Volyni, kde jsme bydleli taky na samotě, nás několikrát navštívili Banderovci. Odnášeli jídlo, pití, mouku, prase, a nikdo si nebyl životem jistý. Proto jsem i na samotě Klein Mühle mívala často veliký strach a byla jsem šťastná, že jsme se v padesátém roce přestěhovali do vsi. Na samotě bych nebyla ani za nic. I dneska tam raději chodím s manželem,“ uzavírá pamětnice.
