O LOUPEŽNÉ CHASE U KOKOŘÍNA
V malebném údolí, nad nímž se pne hrad Kokořín na Mělnicku, jsou skalní jeskyně těžce přístupné. Ty bývaly ve zlých časech útočištěm lidí, uprchlých před nepřítelem, který řádil v krajině. Později po třicetileté válce se v těch jeskyních usadila nedobrá čeládka, lidé, kteří ve válce přivykli loupeživému řemeslu vojenskému a po válce neměli chuť se vrátit k pořádnému životu. Jeskyně v kokořínském údolí se jim hodily, vchod do nich byl dobře ukryt mezi skalami s křovím. Zařídili se tam ti chlapíci po domácku a odtamtud podnikali loupežné výpravy po okolí. Jejich vůdce byl nějaký Petrovský, mladý člověk, a tak i jim všem Petrovští říkali.
Bylo to veliké soužení pro všecko okolí. Loupežná chasa se objevila náhle tu i tam, přepadla statek, a než se lidé mohli seběhnout k obraně, byli ti lotři zase v prachu. Lidé před nimi nebyli jisti ani jměním ani životem. Daleko se Petrovští odvažovali - jednou se také dostali až ke mlýnu v Jelenicích u Mělníka. Tam ale byla statečná mlynářská chasa a také té noci bylo tam pár mlečů, silných chlapíků, a tak se jelenický mlýn Petrovským ubránil. Museli odtáhnout s nepořízenou, někteří s krvavými hlavami, jeden tam dokonce ztratil ruku, mlynářský chasník mu ji sekerou uťal. Vůdce loupežníků zuřil a přísahal, že se pomstí. Vymyslil si lest. Přistrojil se za zámožného měšťana, sedl na koně a jel do Jelenic. Tam u mlýna slezl a vešel dovnitř, aby poprosil o doušek vody.
Pohostinný mlynář pozval neznámého do světnice, vína mu nalil a dal se s ním do hovoru. Neznámý prohlásil, že je měšťan mělnický a že tady jede za obchodem. Potom přišla do světnice i mlynářka s dcerou Liduškou. O té vůdce loupežníků věděl a chtěl si získat její přízeň, aby mohl dosáhnout svého cíle. Zdržel se ještě nějakou chvíli a pěknou řečí a způsoby zalíbil se dívce i rodičům. A opravdu, nikdo by v něm nehledal loupežníka, jaký to byl hezký chlapík a pěkně ustrojený. Při odchodu jej zval mlynář, aby se stavil, až zase kolem pojede. A domnělý měšťan rád slíbil.
Tak přijel ten chlapík podruhé a potřetí. Mlynáři i mlynářce se zdálo, že měšťan jezdí za Liduškou, že se o ni chce ucházet a nebylo jim to proti mysli. Také Lidušce se pěkný mladý muž líbil. Když si tak Petrovský získal přízeň sličného děvčete, viděl, že se jeho úmysly daří. Při další návštěvě mlýna vyzval pannu Lidušku, aby se s ním šla projít k lesu. Ta netušila nic zlého a šla. Zabráni do hovoru ubírali se mladí lidé podle lesa. Přišli až tam, kam od mlýna nebylo vidět. A tu najednou vyskočí z houští nějací lidé divokého vzhledu, Lidušce zacpou ústa, aby křičet nemohla a odnášejí ji do lesa. Liduška s hrůzou vidí, že její průvodce jim nebrání, a slyší jak jim poroučí, aby si s kořistí domů pospíšili. Na lesní cestě čekali koně, na jednoho z nich se vyšvihl Petrovský, jeho lidé mu podali poloomdlelou Lidušku, on ji před sebe na koně posadil a ujížděl lesem. Ostatní za ním.
Ve mlýně, když se Liduška dlouho nevracela, pojalo mlynářku zlé tušení. Běžela k lesu, hledala, volala, ale děvče nikde. Celá ustrašená se vrátila domů a vzbouřila celý mlýn. Chasa se rozběhla do lesa hledat Lidušku, mlynář sedl na koně, kterého tam ten domnělý měšťan zanechal a rozjel se do Mělníka. Ale jak se tam vylekal, když zjistil, že takového měšťana tam nikdo nezná. Tušil nejhorší věci a vracel se domů zničen. Tam po Lidušce nebylo ani památky.
Zatím Petrovský s Liduškou a s chasou dojeli do kokořínského údolí. Tam pod skalami sesadili dívku s koně, zavázali jí oči a vedli tajnou stezkou houštím k jeskyním. Liduška se konečně dozvěděla, v čí je rukou. Nic nebyl platný pláč a nářek. Petrovský jí oznámil:
"Zejtra dostane tvůj otec zprávu, aby na bezpečném místě za tebe složil výkupné. Ještě se rozmyslím kolik. Až je složí, propustím tě. Ale dřív ti ruku utnu za to, že jeden z nás u vašeho mlýna o ruku přišel."
Liduška při těch slovech div neomdlela hrůzou, ale zlosyn se smál. Potom zavolal starou ženu, která tam těm loupežníkům dělala hospodyni, a té poručil, aby se o Lidušku starala. Ta potom nebohému děvčeti ustlala lůžko vedle svého lože v postranní skalní světničce, kde byla také kuchyně, a zavedla ji tam. Liduška padla s pláčem na lože a ne se utišit. Zatím vedle v jeskyni loupežníci večeřeli, vesele se bavili. Když hospodyně chasu obsloužila, odešla do své světničky a tam našla Lidušku stále hořekující. Sedla si k ní, pohladila ji soucitně po hlavě a povídá:
"Neplač,je mi tě líto. Nejsem s těmi tam zajedno. Mívali jsme statek ve vsi daleko odtud, přišla válka, a když přitáhla žoldnéřská čeládka, vtrhla i k nám do statku. Já se zachránila tím, že jsem se schovala ve sklípku, ale mého muže zabili. Statek nám vypálili a já se potom všelijak nuzně živila. Jednou jsem sbírala v lese dříví a tu mne tahle čeládka přepadla, odvedla mne sem do svého doupěte. Neměla jsem co ztratit, nevzpírala jsem se. A tak tu od té doby žiji. Jsou zlí, ale mně neubližují."
Liduška se při té řeči trochu utišila, ale potom začala naříkat znova, co ji ubohou čeká. A tu jí ta hospodyně řekla, že jí chce pomoci na svobodu. Ať jen si lehne a vyspí se, nazejtří hospodyně uvidí, co se dá dělat.
Z toho všeho strachu a lítosti upadla Liduška v hluboký spánek. Když se ráno probudila, bylo vedle ve velké jeskyni ticho. Za chvíli přišla hospodyně, usmála se na Lidušku a ptala se jí, jak se vyspala. Potom jí dala snídani a řekla:
"Už odešli a nevrátí se až pozdě večer. Jen jeden zůstal, hlídá. Sedí před vchodem. Ten by tě odtud nepustil. Ale já vím ještě o jednom východu, o kterém z té chasy nikdo neví. Je úzký, jen taktak že se jím protáhneš. Vede do křoví na jiné straně a tamtudy unikneš. Půjdu se teď podívat, kde ten chlapík sedí, mohu-li tě pustit najisto."
"Ale co vám udělají, nenajdou-li mě tu až se vrátí?" ptala se Liduška.
"Co by mi udělali? Řeknu jim, že jsem šla do lesa na chrastí a také půjdu, a že tě ten lotr špatně hlídal!"
Potom ukázala Lidušce ten skrytý východ v temném koutě za kuchyní a radila: "Chvíli ještě počkej, vyjdu teď ven a budu s tím strážcem mluvit. Tak odvrátím jeho pozornost a ty se můžeš ven prosmyknout, nevšimne si ani šramotu, kdyby nějaký byl."
Rozloučila se hospodyně s Liduškou a odešla. Liduška zatím se rozhlížela po skalní kuchyni, málo osvětlené kahanem, který byl postaven na stole. Vedle kahanu byla mísa hrachu, který si hospodyně k přebírání přichystala. Náhle něco Lidušce napadlo. Strhla šátek z krku, uzlíček si udělala a do toho nasypala hrachu. Potom chopila uzlíček a přikročila k ukrytému východu. Byla to těsná chodbička, ale Liduška se přece protáhla. Měla radost, když se octla na bílém dni.
Opatrně, aby to ani nezašustilo, šla Liduška ze stráně, tak jak jí to hospodyně pověděla. Ale přitom stále nabírala z uzlíka do hrsti hrachu, a trousila je po zemi. Brzy se dostala do údolí na cestu a tou Spěchala do nejbližší vsi. Tam jí lidé pověděli, kudy se dát, aby přišla k Mělníku a do Jelenic. To bylo radosti ve mlýně, že se dcera zdráva vrátila.
Mlynářova dcerka všecko vypověděla rodičům, kdo byl ten její nápadník, jak se dostala do loupežnické skrýše a čím jí ten zlosyn hrozil. Také řekla, že ta skrýš je v jeskyni v kokořínském údolí, to že také dobře poznala. A když jí mlynář řekl, že se to ví, ale vchod do jeskyně nikdo najít nemůže, řekla, že ona by jej našla - o hrachu také pověděla, jak jej sypala cestou.
Mlynář se vypravil do města všechno povědět, sebralo se mnoho ozbrojených lidí z Mělníka a z okolních hradů a tvrzí a táhli do kokořínského údolí. Chytrá mlynářova dcerka je vedla a vskutku také našla cestu - podle utroušeného hrachu se dostali k jeskyním. Loupežníci nebyli doma, ale ozbrojený lid na ně počkal a pochytal je i s jejich vůdcem Petrovským.
Tak byla mělnická krajina osvobozena od loupežné chasy. Stará hospodyně loupežníků, která pustila mlynářovic Lidušku na svobodu, sloužila potom v jelenickém mlýně až do smrti.