Mezi Jehlici a Nový Přím bývala dříve situována dvojice velkých rybníků - Návesní a Mlýnský (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c095), jež byla dotována vodami Radostovského potoka, případně vodami výše položených vodních ploch - Starého a Nového rybníka. A právě na hrázi mez Návesním a Mlýnským rybníkem, kudy vedla rovněž cesta z Jehlice k Dolnímu, Hornímu i Malému Přímu se nacházel rovněž panský mlýn, jehož počátky nám nejsou známé. Můžeme uvažovat o tom, že již existoval kolem roku 1540, když Jehlice připadla k přímskému panství. S jistotou víme, že jeho existence je doložena k roku 1626, kdy došlo k rozdělení přímského panství a Jehlice byla součástí dílu, náležejícího Janu Václavu Zárubovi z Hustířan. Stejně tak při druhém dělení přímského panství v roce 1661, kdy Jehlice náležela Rudolfovi Ferdinandu Černému z Vinoře, aby byly oba díly opětovně spojeny roku 1675.
Původně náležel mlýn ke zdejšímu panskému dvoru, jenž patřil až do roku 1700 přímské vrchnosti. Tehdy došlo k velké změně v tom, že došlo ke směně přímských pastvin od jehlického dvora, jež se nacházely směrem k Hrádku, za pastviny svých jehlických poddaných, které ležely směrem k Dolnímu Přímu. Právě sem byl přenesen jehlický dvůr a ten dřívější byl zrušen. Tato směna měla na svědomí vznik pozdější osady, která se nazývá Nový Přím. Tuto změnu můžeme vidět i na očíslování mlýna, protože v roce 1770 obdržel čp. 24 a byl sočástí Dolního Přímu a roku 1804 získal čp. 11 a byl připojen k v roce 1780 vzniklé osadě Nový Přím. Sám nový jehlický dvůr existoval až do roku 1888, kdy vyhořel, ale v té době to byl již mnoho let pouze ovčín. Právě z toho vznikl lidový název Nového Příma - Šamrov (z německého slova Schafhof - ovčí dvůr čili ovčinec).
První záznam o tomto mlýnu nalezneme v gruntovních knihách k roku 1713, kdy byl jeho nájemcem Jan Hlaváček. V té době byl nazýván jako "Jehlickej mlejnek" a měl 1 složení a 1 stoupu. Teprve 1. ledna 1738 byl mlýn zapsán vrchností mlynáři Josefu Jirsovi, a to dědičně za 130 zlatých rýnských, z nichž 50 složil okamžitě a zbytek skládal postupně po 10 zlatých rýnských. Vedle toho však nadále musel odvádět 20 zlatých rýnských ročního úroku, z 1 strychu pšenice 1 strych a 1 věrtel mouky a 1 věrtel otrub, z 1 strychu žita stjné množství mouky a otrub, z 1 strychu odnímaného obilí 1 strych a 3 čtvrtce mouky a 1 věrtel otrub, z ječmene 2 věrtele velkých krup, 2 čtvrtce drobných krup a 3 věrtele lámaných krup, z 1 strychu ostatního obilí 1 strych a 1 věrtel šrotu a z 1 strychu ovsa 1 strych a 2 věrtele šrotu. Jak vidíme, vrchnost se dokázala dokonale postarat o finanční i naturální příjmy, jež by jí plynuly a není se co divit, že se mnohdy mlynářům nedařilo, protože tyto odvody museli povinně platit i v obdobích nedostatku nebo v případě nějaké katastrofy a mnohdy ani v těchto situacích, kdy mlynáři prosili o zmenšení těchto odvodů, tak nedošlo k jejich vyslyšení. Další povinností Josefa Jirsy bylo podle výše jmenovaného zápisu to, že v případě ohně, vichřice či povodně musel obnovit mlýn do předchozího stavu a neponechat ho zkáze. Odkázat ho mohl pouze svým potomkům, kteří byli přímskými poddanými, aby se mlýn nedostal do rukou jiné vrchnosti. Kdyby se chtěl mlynář stát svobodným, musel by za sebe a za svou manželku vyplatit 2 zlaté a za každého svého potomka 1 zlatý a 30 krejcarů. V tom případě si však vrchnost ponechala možnost vzít si mlýn zpět, takže mlynář by se stal sice svobodným, ale ztratil by svou obživu. Vrchnost si rovněž stanovila to, že kdyby byla na mlýn uvržena jakákoliv královská kontribuce, musí ji mlynář uhradit ze své kapsy. Jediným, co bylo mlynáři ponecháno bez dalšího platu, bylo téměř 9 strychů panského pole podél mlýnského rybníka a kus palouku na chobotě rybníka "Kubát". Za svoji věrnost pak měl dostávat od panstva ročně 1 habr na klíny a fůru pro mlýnské kameny.
Války o rakouské dědictví však znamenaly zánik mlýna. Nejprve bylo mlynáři zrekvírováno vše císařským vojskem, později Prusy a ti mu mlýn nakonec zapálili. Při tomto požáru shořel též původní kontrakt, a tak došlo 6. listopadu 1745 k jeho obnově. Z toho můžeme vytušit, že mlýn byl Josefem Jirsou obnoven do původního stavu, jak mu bylo vrchností stanoveno. Protože po sobě zanechal pouze dceru Alžbětu, ujal se mlýna 17. října 1750 její manžel František Kuřátko, který za něj vyplatil 130 zlatých, z nichž 33 zlatých, 46 krejcarů a 3 groše byly dluhy po předchozím mlynáři (původní dluhy činily 124 zlatých, 46 krejcarů a 3 groše, ale od toho bylo odečteno 91 zlatých za převzaté "svršky šácované"), 24 zlatých, 3 krejcary a 3 groše náležely manželce Alžbětě a stejnou sumu obdržely rovněž její sestry Kateřina, Marie (Mařena) a Anna. Také František Kuřátko neměl mužského dědice a zdejším hospodářem se tak stal Antonín Kyrpal, jenž se 3. ledna 1784 oženil s Annou, roz. Kuřátkovou. Mlýn byl zapsán jako jeho vlastnictví za 650 zlatých a tehdejší dědičná činže činila ročně 31 zlatých a 31 a 1/2 krejcaru. Nedlouho po svatbě však Antonín Kyrpal zemřel a 20. května 1785 se vdova po něm vdala za Filipa Walzeta, jemuž byl mlýn zapsán za 600 zlatých (odhad mlýna tehdy činil 750 zlatých). Z této doby máme rovněž zprávu o rozestavěné pile v hodnotě 150 zlatých. Z tehdejšího ročního platu ve výši 31 zlatých, 31 a 1/2 krejcaru (stálý úrok z mlýna 20 zlatých, plat z pily 3 zlaté a dědičný plat z polí 8 zlatých a 31 1/2 krejcaru) bylo odečteno 5 zlatých kvůli špatnému odpadu a sušení mlýnského rybníka, z čehož vidíme první problémy, jež zdejšího mlynáře postihly.
Ty vyřešil tím, že se raději mlýna zbavil. 29. ledna 1786 koupil mlýn Jan Zikl, jenž ho získal pro svého syna Josefa, a to za 1 200 zlatých. V té době byla již pila plně funkční, protože ve smlouvě se objevuje povinnost mlynáře, aby řezal panské klády za plat ve výši 20 krejcarů z každého kmene. Že nebylo lehké být zdejším mlynářem, to vidíme z častých změn jeho majitelů. Každý ho sice rád koupil, ale když se v něm "rozkoukal", raději ho opět prodal. 10. června 1804 koupil mlýn Václav Zelinka za 4 100 zlatých, 5. července 1807 Matěj Jiránek za 8 050 zlatých, 2. července 1811 ho odkoupila přímská vrchnost za 13 000 zlatých a 20. července 1816 připadl za tutéž částku Tadeáši Riedlovi, majiteli přímského panství.
Vrchnost odkoupila mlýn kvůli tomu, že ho plánovala zrušit spolu s rybníkem, k čemuž došlo v roce 1825. Rybník byl zavezen a urovnán a využit za pole. Také mlýn byl zbořen a místo po něm upraveno obdobným způsobem. Od té doby se tu tedy nacházely pouze panské pozemky, využívané někdy jako pole, jindy jako pastviny. Po pozemkové reformě se dostaly roku 1924 do rukou drobných rolníků z Jehlice a Nového Přímu a existenci rybníka připomíná pouze pojmenování "Novopřímský" (poslední pojmenování mlýnského rybníka). Po samotném mlýnu dnes rovněž nenalezneme žádnou stopu. Víme pouze to, že se nacházel po pravé straně cesty z Dolního Přímu do Nového Přímu, a to v blízkosti zdejšího dvora. Nevíme však, zda přímo proti němu nebo až dál, kde se nachází mostek přes Radostovský potok, jak uvádějí některé zdroje. Podle terénu je však pravděpodobnější druhá možnost, protože třeba z plánu z roku 1870 vidíme, že obě cesty k Jehlici vedou ještě po hrázích, z čehož si můžeme odvodit severní a jižní hranici mlýnského rybníku. Naopak položení dvora můžeme krásně vidět v mapě II. vojenského mapování z roku 1853, kde je uveden pod zkratkou M. H.: https://www.chartae-antiquae.cz/cs/maps/13204.
