Katastr Sázavy, vesničky mého dětství, sahá na východní straně až k soutěsce, kterou se tato říčka prodírá mezi Peperkem a Štenicí. Jména obou vrchů pocházejí z němčiny. V překladu Havířský a Kamenný vrch. Výmluvné názvy. Zatímco ve Štenici se lámala kvalitní žula ještě za časů mého dětství, po havířích pod Peperkem zůstalo jen jméno, gotický kostelík ve Velké Losenici a houbovité valouny strusky po tavení železa v říčce i všude v zemi kolem.
V soutěsce samé byly a doposud jsou dva mlýny: v Najdeku, vísce, kde se narodil můj tatínek, a Šlakhamerský, poději nazývaný Brdíčkův, kde v letech 1798 až 1848 mlynařili naši předkové v otcovské linii, František a Tomáš Jaitnerovi. Původní název Šlakhamr, též německý, dokládá dávnou přítomnost německých kolonistů z 13. století. To oni přinesli hornické a hutnické technologie do této krajiny.
Nad ústím této romantické soutěsky do krásné nivy je doposud jez mlýna mého dědečka Ludvíka. Tam, do krajiny mého dětství, zalétají mé vzpomínky nejčastěji, neboť dětství je časem, kdy všechno je radost, časem her, snů, časem objevování světa, obdobím, kdy neúprosný Čas ještě není, vše je radostné bezčasí. Pokud snad přece jen je, odpočítává velmi milosrdně a nekonečně pomalu a neslyšně naše dny. Ta luka, ty nivy, se táhnou od losenické silnice do nedohledna, až k lesu, až k úpatí štenického kopce.
Jak byly krásné louky mého dětství v proměnách času a ročních dob, nelze povědět. Do tůně nad jezem jsme se chodívali koupat za horkých letních dnů, v lukách voněly otavy, byly - bývaly - to jen chvilky mezi prací, protože i děti tehdy mnoho pracovaly... Dospělí odpočívali někde ve stínu a my děti jsme pozorovaly štiky v hlubokých tůních... Voda bývala tak čistá, že bylo všude vidět dno, i tam kde byla nebezpečná a zrádná hloubka. Obrovské štiky se špičatými hlavami tam dokázaly nehnutě číhat na svou kořist a bleskově za ní vyrazit. Běda drobným rybkám, které se dostaly do jejich teritoria ...
Ludvíkův mlýn patřil kdysi do komplexu velkého panského dvora a ve starých kronikách je o něm zmínka už začátkem století patnáctého. Kdo ví, jaké stopy zanechaly v té krajině husitské vojny, ale ke konci století šestnáctého sloužilo to vodní dílo zkujňování vzácného kovu: železa, tak, jako mnohé další hamry na horním toku Sázavy... Na svou dobu obrovský a geniální inženýrský čin byla stavba rybníka Velké Dářko, kdysi Velké Dářsko, čili Žďársko, místo, kde při stavbě vodní nádrže byly také zčásti vypáleny lesy, zejména v místech, kde nebyly pouze horské louky nebo mokřady a bažiny... Hlavním účelem nádrže - Velkého Dářka - byla akumulace velkých srážkových vod, zejména pak jarní vody z tání pro početné vodní hamry a vyrovnávání průtoků Sázavy v obdobích sucha. Teprve na druhém místě bylo hospodářské využití neplodných bažin pro chov ryb. Velké Dářko bylo vybudováno na sklonku patnáctého století.
Výroba železa a užitečných předmětů a nástrojů se však postupem času stala neekonomickou, dřevěné uhlí bylo drahé, zásoby železné rudy nevalné jakosti se brzy vyčerpaly, vznikla konkurence velkého hutního průmyslu na Ostravsku a Kladensku ... Vodní síla však byla neocenitelným pomocníkem dál. Z hamrů se staly vodní mlýny na obilí, stoupy na výrobu plsti, někde sloužila vodní kola pro pohon hospodářských strojů, například mlátiček...
Ale pojďme k pramenům, pojďme alespoň poněkud nahlédnout do dlouhé historie usedlosti a mlýna, kde jsem směl prožít nejkrásnější chvíle svého dětství:
Vznik sázavského osídlení není spolehlivě doložen dochovanými písemnostmi. Přesto se soudí, že jeho prvopočátkem bylo vybudování hamru, jenž získal neobvyklé označení: Peklo. Důvod je poměrně zřejmý - plameny a žár pece, v níž se ohřívalo surové železo a ohromující údery kovacího kladiva, budily v lidech dojem, že takhle nějak asi vypadá peklo, v němž trpí hříšníci po smrti.
Hamry, které vznikly ve 14. a 15. století v oblasti horního Posázaví, ale i jinde, nebyly nikdy pouze zařízením na úpravu surového železa a kovárnou na výrobu jednoduchého nářadí pro zemědělství (rádla, motyky, sekyry, kosy, srpy a pod.), nýbrž vždy při nich bylo rozsáhlejší zemědělské hospodářství, které zajišťovalo obživu pro vlastníka hamru, ale i pro rodiny těch, kteří tak či onak provoz hamru a hospodářského dvora zabezpečovali svou prací.
V Sázavě stála při hamru tvrz jeho držitele. Obdobně tomu bylo i u jiných hamrů v blízkém okolí. (Pořežín, Železné Horky a pod.). Tvrz byla kamenným objektem bez ochranných hradeb (s hradbami by se označovala jako hrádek), v níž žil držitel hamru se svojí rodinou a v přízemí býval sklad hotových výrobků. Ve dvoře, k němuž patřily rozsáhlé polnosti, bylo hospodářské zvířectvo (tažný dobytek, prasata, ovce a drůbež). Žila v něm i nezbytná čeládka. První zmínka o sázavském hamru se vztahuje k rokům 1404 - 1406. Dle ne zcela spolehlivých údajů byl tehdy držitelem hamru jakýsi Přibík. Je pozoruhodné, že jméno Přibík je podle soudobých jazykových studií o vzniku příjmení, zkratkou osobního jména Přibyslav, právě tak jako Přibek, Přiban a další. Nejde o odvozeninu od názvu města, nýbrž o osobní jméno Přibyslav (Přibislav), které bylo v 11. - 13. století dosti rozšířené mezi významnějšími světskými i církevními feudály. Připustíme-li, že v uvedených letech (1404 - 1406) byl v Sázavě hamr v provozu, lze s velikou mírou pravděpodobnosti soudit, že byl založen už o několik desítek let dříve a do písemností se dostal až začátkem 15. století. Jaký byl vývoj hamru a tím celého sázavského osídlení do roku 1426 nevíme. V tomto roce se uvádí jako držitel hamru, tvrze, dvora a přilehlé vsi, Sázavec ze Sázavy. Lze se však domnívat, že jeho jméno bylo spíše přezdívkou, než skutečným osobním jménem tohoto hamerníka.
Další údaje o sázavském osídlení (hamru, tvrze, dvora a vesnice) nejsou k dispozici. Až v roce 1481 se dostal do dobových dokumentů záznam, že synové Viléma ze Sázavy, což mohl být potomek Sázavce ze Sázavy, Jan a Petr, prodali hamr s veškerým příslušenstvím hamerníkovi Petrovi za 250 zlatých uherských. Stalo se to 31. prosince 1481. Zdá se, že závěr 15. století a počátek století následujícího přinesl největší rozkvět sázavského hospodářského komplexu, jehož centrem byl právě tamější hamr. Potomci hamerníka Petra se považovali za příslušníky zemanského stavu a psávali se s přívlastkem "Hamerníci z hamru, řečeného Sázava". V roce 1487 byl mistrem hamerníkem jakýsi Hanůsek, což byl asi syn vlastníka hamru Petra. Až do roku 1554 chybí o sázavském hamernickém provozu jakékoli záznamy. Zdá se však, že se v polovině 16. století dostává tento hospodářský celek do ekonomických potíží. Hamr byl v té době v držení několika sourozenců. Uvádí se zejména mistr Gregor (Řehoř) a jeho syn Hanzl (Hanz) a bratr Gregora, Jakub se syny. Hamr byl silně zadlužen. Měl dluhy vůči některým sousedním hamerníkům - jmenovitě se uvádí dluhy vůči hamerníkovi Tomanovi z Fiklova hamru. Hamr byl v těch letech rozdělen mezi tři vlastníky. Mezi vlastníky hamru se objevuje řada jmen (Štěpán, Jiřík, Lorenc).
V roce 1562 přešel hamr s veškerým příslušenstvím do vlastnictví majitelky polensko-přibyslavského panství, kterou tehdy byla Kateřina z Valdštýna a na Telči. Ta nechala hamr v provozu i nadále. V jeho vedení se vystřídalo mnoho nájemců i vlastníků, kteří platili do panské pokladny stanovené úroky. Z pozdější doby jsou už známy pouze dva údaje. V roce 1600 se do hamru přiženil ke vdově po hamerníkovi Jiříkovi hamernický mistr jménem Enderle. Poslední chvíle sázavského hamru nastala 31. července 1714. Tehdy povodeň zničila celý hamr, velkou část vesnice i s oběma mlýny. Provoz hamru už nebyl nikdy obnoven. V té době však i mnohé okolní hamry končily svoji činnost. Ronovský hamr byl například v roce 1706 přebudován na papírnu. Éra úpravy železa v malých hamrech končila jako nerentabilní.
Po nějakém čase, který nelze spolehlivě doložit, byl v objektech bývalého hamru Peklo, zřízen Pekelský mlýn a z bývalého hamernického dvora vznikl Pekelský dvůr, k němuž chodívali robotovat poddaní z Velké Losenice. Na polensko-přibyslavském panství byly v provozu celá staletí mlýny panské (dominikální) a selské (rustikální či kontribuční). Vrchnost své mlýny pronajímala zájemcům, aby se zbavila starostí a měla z nich stálé výnosy, bez ohledu na proměnlivé podmínky jejich provozu. Svým příkazem určovala vesnicím, v kterém z jejich mlýnů musí mlít a přísnými tresty hrozila těm, kteří by jejich příkaz porušovali.V Sázavě měla vrchnost mlýn Pekelský. Příkazem k němu přidělila na mletí vesnice: Vepřovou, Pořežín, Rosičku, Sázavu a Velkou Losenici. Nájemce tohoto mlýna odváděl v roce 1636 částku 30 kop míšeňských grošů a navíc musel každoročně vykrmit pro vrchnost jednoho vepře. U mlýna bylo 6 korců (asi 1,72 ha) polí, ale nebyla u něj žádná louka. Při prodeji tohoto mlýna v roce 1769 za 1200 zlatých a 136 zlatých stálé roční platby, se vrchnost zavázala dodávati kupci, jímž tehdy byl Jan Kasal, po 1 fůře sena a otavy. Mlýn časem přešel do vlastnictví Jana Špinara, který ho v roce 1830 prodal. Kupodivu ho od něj koupila sama vrchnost za částku, kterou se zatím nepodařilo zjistit. Koupila ho proto, aby ho mohla znovu přenechat jinému zájemci za podmínek pro ni mnohem výhodnějších.
Špinarové v Sázavě patřili po řadu generací ke všeobecně známým a uznávaným mlynářům. V seznamech mlynářů nacházíme Špinara Jana, Josefa, Františka, Martina a Ondřeje. Obdobným mlynářským rodem byl v Sázavě rod Janáčků. S tímto jménem se lze setkat i na některých mlýnech značně od Sázavy vzdálených.
Příkaz vrchnosti, aby poddaní nechávali své obilí mlíti výhradně v určených panských mlýnech, byl pro ně velice nevýhodný. Zejména převoz obilí z Vepřové do Pekelského mlýna v Sázavě se nemohl poddaným líbit. Proto tento příkaz obcházeli a nechávali své obilí tajně mlíti v bližších selských (rustikálních) mlýnech. To se zase nelíbilo držitelům mlýnů panských, kteří byli zavázáni k pevným platbám vrchnosti bez ohledu na počet mlečů a zpracovaného obilí. Proto pečlivě sledovali, kdo příkaz vrchnosti porušuje a takové případy hlásili do Polné.
Od roku 1783 se mezi mlynáři panskými a selskými rozhořel spor, který se táhl několik let a polenská vrchnost ho musela několikrát řešit. Iniciátorem tohoto konfliktu byl František Špinar, který byl v té době vlastníkem Pekelského mlýna. K němu se přidal i Jan Weber z Červeného mlýna, do kterého měli vozit mletí poddaní z Nížkova, Sirákova, Poděšína, Bukové, Nových Dvorů a Špinova. Oba si opakovaně stěžovali polenské vrchnosti na selské mlynáře, že melou obilí poddaným i z těch obcí, které jsou povinny mlíti ve mlýnech panských a oni tím přicházejí o výnosy z mletí. František Špinar např. hlásil v Polné, že 28. června 1798 měl Jakub Augustýn z Velké Losenice u Jana Wasserbauera, mlynáře v Pořežíně, dva pytle obilí, Jakub Zach z Velké Losenice u tamnějšího mlynáře Karla Prostředního 2 měřice (asi 125 litrů) žita a Beneš z Rosičky měl u nížkovského mlynáře Matěje Hrubého1 pytel obilí.Takových stížností se v Polné scházelo více. Vrchnost uznala stížnosti dominikálních mlynářů do jisté míry za oprávněné a přikázala, aby od 1. ledna 1799 selští mlynáři přispívali ze svých výnosů na náhradu škod, které způsobují tím, že melou obilí poddaným i z těch vesnic, které mají povinnost mlít jen ve mlýnech panských. V důsledku toho měli Martin a Ondřej Špinarové ze Sázavy platit ročně 12 zlatých, František Klíma a Matěj Hrubý z Nížkova po 8 zlatých, Jan Wasserbauer z Pořežína 10 zlatých a Karel Prostřední z Velké Losenice 8 zlatých.
V čp. 39 v horní Sázavě se nacházel mlýn Janáčků, který byl v provozu už v první polovivě 17. století a zanikl až v roce 1919 za Vratislava Janáčka. V roce 1873 v něm byla zřízena škrobárna brambor a František Janáček v ní nechal instalovat mostní váhu. Škrobárna byla v provozu až do 1. světové války. Mlýn byl původně vybudován na spodní vodu a měl vlastní splav i náhon. Později po povodni byl přebudován na svrchní vodu. Splav byl postaven pod Peperkem a i s náhonem byl společný pro mlýn Pekelský i Janáčkův.
Špinarův mlýn byl v dolní Sázavě. V roce 1714 byl z valné části zničen povodní. Byl však obnoven v roce 1784. Tehdy tu byl mlynářem už zmíněný Ondřej Špinar. V seznamu sázavských mlynářů se kromě Špinarů a Janáčků objevují i další jména: Adolf Mastný, jehož předek byl koncem 18. století vlastníkem Červeného mlýna (na hranici katastru obcí Nové Dvory a Nížkov), dále Josef Blepta, jenž instaloval v roce 1920 v Pekelském mlýně agregáty pro výrobu elektrického proudu pro horní Sázavu. Při požáru v roce 1920 mlýn vyhořel. Před požárem se podařilo uchránit jen vodní pilu a dílnu na výrobu plechových zámků, zřízenou na jaře roku 1920. Celou usedlost obnovil po roce 1922 Ludvík Rymeš – (předobrý člověk a můj dědeček po mamince). Tolik historické prameny.
A více vzpomínka: Ledové krystaly na stěnách, zmrzlá tříšť a ledové krápníky září a pableskují ve světle lampy divukrásnými duhovými třpypty. Strýc Ludvík mohutnými rozmachy sekerou osekává ledovou nádheru, která narostla za mrazivé noci na věncích a hřídelech vodních kol. Tajemné šumění a šplouchání vody, temné kamenné stěny, obrovitost vodních kol, ledový příkrov.
Chlapec se s bušením srdce vkrádá do zakázané komnaty a přitisknut k ledové stěně ani nedýchá a pozoruje hru světel a stínů, okouzlen a užaslý. Srdce mu strachem buší až v krku, vždyť vstoupil do tajuplného příbytku vodníkova, do království ledu a vodních víl... Strýc skončil svou práci, odchází. Pak na vantrokách zvedne stavidlo a kola se pomalu, pomalounku dají do pohybu. Je to nebezpečné. Pozpátku couvá chlapec ven z lednice, kolem palečního kola, které pohání pastorek do rychlých otáček. Naslouchá pravidelnému pleskání řemenů transmise a slabikuje sotva nabytou znalostí abecedy nápis na ozdobné tabulce: „Nahazování řemenů a mazání strojů za chodu se přísně zapovídá ! “
Mlýn byl v komunistickým režimem zrušen v padesátých letech dvacátého století. V letech šedesátých tam Lesní družstvo Přibyslav obnovilo provoz pily a bratr mé maminky, Ludvík Rymeš (1927 - 2010) tam v té době nahradil vodní kolo starší, ale plně funkční Francisovou turbínou, která pochází ze zaniklého mlýna ve Vídni u Velkého Meziříčí. Tam je nyní vodní nádrž Mostiště na řece Oslavě. Na konci osmdesátých let tento provoz zanikl. Po pádu komunismu byly mlýn, pila i hospodářství restituovány. Současný majitel, Ludvík Rymeš III. nar. 1958, obnovil provoz vodního díla, pily a malé vodní elektrárny.
Potěší mě, uznáte-li za vhodné, cokoli ze zaslaného zveřejnit. Je toho mnohem víc, o čem by stálo za to, jak o Šlakhamerském, tak i Pekelském mlýně, které oba tvoří součást naší rodinné historie, psát, a jsem připraven zodpovědět jak Vaše doplňující dotazy, tak i přispět dalšími, nikoli nezajímavými informacemi a texty.
S pozdravem a přáním pokoje a dobra
Pavel Jajtner
www.jajtner.cz
