O možnost založení vlastního mlýna (o dvou složeních) měšťané dlouho žádali (již za Rožmberků 1591 a pak za Švamberků 1615), výstavba byla povolena až 1647 Ferdinandem III. (spolu s mlýnem v Lomnici). Povolen byl mlýn o jednom složení a jedné stoupě postavený na vlastní náklady obce. Nejstarší doložený mlynář byl (uváděné roky působení jsou minimální rozpětí) 1664-1665 Jiřík Ryneš s ženou Salominou, 1669 Jakub Kakuše s ženou Julianou, 1674 Jiřík Veselý s ženou Joannou. 1671 muselo město odstranit druhé (svévolně postavené kolo). 1773 zaznamenána větší přestavba mlýna. 1783 kupuje mlýn do dědičného nájmu Jan Wolf. Mlýn byl prodán za činži 56 rýnských zlatých pololetně a naturální odvody 4 strychy žita, 5 strychů u pšenice a ječmena měsíčně. Obec si ponechala předkupní právo v případě, že by mlynář chtěl někdy mlýn prodat někomu jinému než svým dědicům. Mlynář byl zároveň zavazován k péči o stoku (a její břehy) a dále: „spravedlivě mlýti, dobrými též pytlíky se zaopatřiti má, aby tudy žádnému škoda se nedělala [...] sám bohabojný a křesťanský život vedouce sobě svěřenou čeládku téhož náboženství chovati bude, cizím pak pobudovačům a lidem darebným přechovávání nedávati“. Od 1814 hospodaří na mlýně rod Petříků.
1827 Albert Petřík
Kolem roku 1860 přebírá mlýn Vojtěch (Adalbert) Bican (Bitzan). K mlýnu přistavěl 1865 kolnu (stodolu?) pro hospodářské náčiní (zachován nápis v jižním štítu). Nedaleko mlýna vystavěl 1867 Boží muka.
1874 byl mlýn prodán manželům Josefu a Marii Jindrovým. 1878 přešlo na Marii Jindrovou vlastnické právo na polovinu Josef Jindry. V katastru jsou uvedeny (kromě luk, pastvišť, rolí a lesa) mlýn a pila a do r.1890 ještě stodola. Nivelizační značka instalována 1881. Podle zápisu (nedatovaného, cca poslední třetina 19. st.) ve Vodní knize měl mlýn 2 česká složení a 2 kola o průměru 3,8 m; východně od mlýna stála jednolistová pila poháněná kolem o průměru 4,4 m. Provoz instalován na vrchní vodu. Mlýn postupně přešel na syna, vnuka a pravnučku.
Od 1917 jsou plánovány úpravy/přestavby, realizované 1920: postavení skladiště, strojovny (masivní přízemní stavba podél hráze), zřízení 2. patra mlýnského a přízemní šalandy přistavené ke štítové zdi mlýna. V této době byl také mlýn zcela přestavěn na "umělecký" válcový, ačkoli některé prvky musely být instalovány už v původní jednopatrové budově (podle zachované fotografie - už s nápisem "umělecký (válcový? - překryto) mlýn Josefa Jindry"). Období od 2. pol. 30. let bylo obdobím úpadku mlýna (zadlužení špatným hospodařením, patrně především v důsledku alkoholizmu mlynáře), hrozila dražba. 1938-9 byl mlýn pronajat, ale špatně veden.
S vědomím důsledků svého jednání si vzal 1941 mlynář život. 1941 přebírá mlýn nájemce Emanual Kroupa s ženou Rosou; ten byl však pro hospodářské delikty 1943 odsouzen k pokutě a do vězení. 1943 byl mlýn zastaven. O celé zbylé hospodářsrví se stará dcera Hana s maminkou Marií (a příležitostnou pomocí příbuzných) a po svatbě Hany 1944 ještě její manžel Václav Krůta. Usilovnou prací a s financní pomocí otce Václava Krůty byly nakonec všechny dluhy splaceny a navíc pět budováno hospodářství (11 kusů hovězí, koně 2 a asi 2 prasnice). Na konci války ještě mlýnem pošla nejprve německá armáda a pak ruská.
Hned v červenci 1945 Svaz pro hospodaření s obilím podporuje otevření mlýna – uvádí důvody, i vysvětluje: dcera paní Jindrové Hana si vzala p. Krůtu, úředníka Svazu pro dobytek, mlýn je třeba hlavně pro blízké obce, mlynář zde byl vždy spolehlivý, výrobky se vždy těšily dobré pověsti, mlynářka i národnostně spolehlivá, mlýn má bezvadné vybavení a je bez dluhů. 20. listopadu 1945 dostává Marie Jindrová od Svazu pro hospodaření s obilím povolení k uvedení mlýna do provozu (nesmí ovšem žádat o stavební změny, nákup strojů, hedvábí, řemenů, popruhů či přidělení pracovních sil).
Přesto podle pamětníka Karla Forsta: Hana s Václavem Krůtou „vše dali do pořádku, hlavně po finanční stránce. Založili znovu pěkné hospodářství. Maštal plná dobytka, pár koní. Mlýn byl ještě v té době v provozu, až nešťastná léta našeho zřízení vše překazila a nadělala z lidí otroky. "
Ze vzpomínek Hany Krůtové:
„Pak se zvolil komunismus v r. 1948. Opět zlá situace nastala, politická situace ztěžovala naše snažení. Nesměli jsme nikoho po volbách zaměstnávat, a tak Véna zůstal z práce doma, hospodářství bylo v pořádku a všemu jsme i finančně stačili. […] Měnová reforma a daň z majetku, kterou jsme v r. 1952 zaplatili 75 000 Kč, byly další brzdou v naší práci. Mlýn byl opět zastaven v r. 1952 komunistickým režimem."
Vstupu do JZD nakonec už nebylo možné vzdorovat - opět ze vzpomínek Hany Krůtové: „V r. 1958 Véna vstoupil do JZD. Začátky byly těžké. Bylo zkraje jen 5 členů. Pracovní jednotka byla 2 Kč. Já krmila prasnice a prasata a Véna svážel s gumákem popel po Třeboni za 1600 Kč, abychom děti uživili.
Nicméně po restitucích po r. 1989 postupně mohli majitelé začít dávat celý objekt do pořádku. Zatím je v bývalém skladišti vybudován penzion, úpravy už proběhlky i v bytové části, pomalu se vyklízí a postupně dává aspoň trochu do pořádku vlastní objekt mlýna. Je zachováno (ovšem ve velmi špatném stavu) technologické vybavení i celková dispozice, dokonce i koryto původního náhonu ke kolu (u mlýna nebyla ani po přestavbě na válcový turbína), zničená je však lednice a vodní kolo.
