PŘÍBĚH MÍSTA
Mlýn se stává v průběhu let dějištěm věcí všedních i neobvyklých.
Mezi ty všední patřila především mlynářská a truhlářská práce. I děti vnímaly každodenní ruch na dvoře způsobený střídáním povozů mlečů, skládáním dlouhého dřeva a jeho přepravováním ke katru. Objevovala se ale celá řada dalších činností, které udávaly tempo všedním dnům. I Jaruška se svými sestrami každý den v rodině pomáhala. „Kromě ranního větrání a ustýlání jsme často ráno před odchodem do školy luxovaly, protože přecházením z mlýna přímo do bytu se naneslo hodně moučného prachu.“ Pravidelné víkendové zametání dvora proutěnými košťaty pro ně představovalo zábavu a příležitost k hašteření o nejšikovnější koště.
I tempo roku se odráželo v činnostech, které doplňovaly život ve mlýně. Zatímco zjara se věnoval celý jeden den očistě a údržbě všeho dřevěného, po Vánocích byl správný čas na společné drhání peří, které představuje téměř pohádkové vyprávění. „Po vánocích se vodrhalo peří nastřádané z vykrmených a zabitých hus. S vodrháním si ženy navzájem pomáhaly a tak to bývala vlastně společenská záležitost. U nás ve mlýně se každé odpoledne připravovaly stoly do šalandy a nastřádané peří se ze sypkovinových pytlů přidávalo pod velké řešeto na stoly.
Odtud si každý vzal hromádku peří před sebe a drhnul. V jižních Čechách se říká vodrhal. Nesmělo se při té práci mnoho mluvit, aby se peří nerozfoukalo, proto jsme si vždycky společně vybraly nějakou knížku, kterou pak pro všechny někdo předčítal. Musel ale sedět trochu opodál, aby nerozfoukal peří. Byla to práce na několik dní a na zakončení jsme se scházely na dodernou. Slýchala jsem vždycky výraz „dodržky“. Je to nehezké slovo, ale pamatujeme si ho všichni. Svačina byla svátečnější než předchozí dny a bylo napečeno s mákem a tvarohem a nechybělo ani domácí šípkové víno.“
Ve mlýně se ale odrážejí i všechny historické události, které Stráž nad Nežárkou zasáhly. Mlýn se díky nim stává místem, které nese v souvislosti s dějinami města silný genius loci.
Života mlynářské rodiny i všech zaměstnanců mlýna či pily se dotýká ekonomická krize, která přichází začátkem 30. let. Ve mlýně ji ale ustávají důstojně. „Můj tatínek vzpomínal, jak se musel snažit v té době udržet práci pro své zaměstnance na pile i ve mlýně a byl rád, že nikoho tehdy nepropustil.“ V letech těsně před válkou se osazenstvo mlýna rozrůstá o vojáky, kteří tu byli během mobilizace ubytovaní. Nejprve to byla vojenská četa cyklistů. „Pan četař chodil do rodiny poslechnout si zprávy z rádia. Po jejich odjezdu byli ubytováni zase další vojáci.“
Ke konci války se kolem města formují partyzánské skupiny, Jaruška si vzpomíná, jak bylo několik Němců zastřeleno a ona na schodech Svatého Jána přihlížela tomu, jak vezou na žebřiňáku mrtvá těla pohřbít k mostu. O několik týdnů později se do města dostávají Němci, vyhánějí všechny muže na náměstí a prohledávají domy. Při nalezení čehokoli podezřelého jsou připraveni střílet. Jeden stárek ze mlýna, který patřil do zmíněné partyzánské skupiny, přichází k mamince. „On řekl: ‘Já tam nesmím jít, já opravdu nemůžu. Tak vám jenom říkám, že půjdu na třetí podlaží do mlýna a nasoukám se do sila.’ A maminka to věděla, že jo, a oni přišli a skutečně jako procházeli barák a tak. Tak maminka říkala, že když jí to řekl, tak šla do ložnice a vyndala si babiččin nebeklíč a modlila se.”
Odešla válečná léta a mlýn se stává předmětem kolektivizace. A ačkoli si Jaruška vzpomíná na nového vedoucího jako na dobrého člověka, se kterým se dalo mluvit, mlýn je léty v komunistické správě velmi silně poznamenán. Mění se na sklad, všechno vybavení je vyhozeno a nahrazeno jiným. Začínají tak léta necitlivého užívání, v jejichž důsledku bude rekonstrukce po navrácení původním majitelům velmi náročným úkolem a výzvou pro budoucí generace, které žádné z těchto událostí na mlýně už nepamatují.
Ctirad Matyska: Jak se geofyzik ocitl na mlýně
Bývalý panský mlýn, který až do roku 1807 patřil k panství ve Stráži nad Nežárku, se po katastrálních změnách nachází v sousedním Plavsku. Celý objekt je velmi rozsáhlý. Kromě vysoké budovy mlýna k němu patří i bývalá pilnice, kde se silou vody řezalo dřevo, dále obytné stavení, stodola, kolny a samozřejmě i jez na řece Nežárce.Zeť posledního mlynáře František Daniel obnovil ve mlýně roku 2001 malou vodní elektrárnu, v níž je instalována Kaplanova turbína o maximálním výkonu 38 kW. Elektrárna je připojena k rozvodné síti a zaujímá prostor, kterému se tradičně říká lednice. Toto označení pochází ještě z dávných dob, kdy se nad vodními koly stavěly přístřešky, jejichž stěny se v zimě pokrývaly ledem od vody cákající z mlýnských kol.
Poslední mlynář Jaroslav Gabler vystavěl nový mlýn na místě toho starého, který pocházel ještě ze 17. století. Z původní budovy se zachovalo žulové ostění vchodu do podkolí. Protože si mlynář nemohl ve své živnosti dovolit žádné prostoje, zvládl tak v roce 1930 zbourání a novostavbu včetně vybavení moderními stroji během pouhých tří měsíců! Když přijde velká voda, nastává ve mlýně u řeky plno starostí, které obětavě pomáhají řešit místní hasiči. I po těch největších povodních však nakonec zbudou jen značky ukazující, kam až voda dosáhla. Najdete je na základech pilnice a jsou dobře viditelné i z mostu mezi Plavskem a Stráží.V ruce držím náš rodinný klenot. Je to hospodářská kniha, do které začal otec posledního mlynáře Hynek Gabler od roku 1891 psát také kroniku. Záznamy končí pohnutými událostmi v roce 1938, kdy Hynek rovněž umírá a tak poslední řádky vepsal jeho syn. Z Hynkových pamětí se dovídáme, že vedl několik sporů o vodní právo, které mlynářům náleželo. Jeden z nich vybojoval dokonce se samotnou Emou Destinnovou, která bydlela na zámku ve Stráži nad Nežárkou naproti mlýnu přes řeku. Jejich korespondenci jsem publikoval v časopise Dějiny a současnost:
Vášnivá rybářka Ema Destinnová
Neznámá korespondence s mlynářem Hynkem Gablerem
Mám právo k lovení a budu loviti, kdykoliv mi libo. Všecky další dopisy privátní jsou zbytečny a míjí se svého účinku. V Rakousích jsou tři soudní instance a ty nám
oboum poví, na čí straně je právo. Snášeli jsme po 20 měsíců Vás, Vašeho syna i lidi, kteří nám lezli do parku, Váš syn klade t.z. říční udice a za to Vy nás nazývate “ničiteli řeky“.
Váš syn jezdí se svou loďkou až na našich prutech, bezpochyby proto, že mluvíte příliš doma o svých velkých právech – sám ze sebe to takový hoch ovšem nemá. Že je civilní právo víte jistě dobře sám, a při tom nám posíláte strážmistra do zámku, neslušnosť to zajisté velká připojena ke všem ostatním. Právo samo rozhodne, všecky ostatní řeči a věci jsou zbytečné. Vy sám jste tak chtěl a máte tedy, co jste chtěl. V úctě Emma Destinnová.
Tato rozzlobená slova adresovala 8. června 1916 vášnivá rybářka Ema Destinnová, která koupila část strážského panství 10. ledna 1914, mlynáři Hynku Gablerovi (1867–1938) do bývalého Panského mlýna postaveného v letech 1652–1654. Nová majitelka zámku se domnívala, že se zámkem a pozemky okolo řeky i jí patří právo rybolovu.
O více než sto let dříve však přešel Panský mlýn do majetku starobylé mlynářské rodiny Špůtů-Gablerů, jejíž působení je na řece Nežárce doloženo od třicetileté války. V roce 1807 vyměnil strážský pán rytíř z Lilienbornu s Josefem Špůtem, pradědem Hynka Gablera, Panský mlýn za mlýn Vaňkův, nacházející se o jeden jez níže, a touto výměnou byl strážský mlýn vyčleněn z majetku panství. Soudní pře mezi Emou Destinnovou a mlynářem Hynkem Gablerem není doložena; vodní právo, které tehdy bylo i právem k rybolovu na řece, bezpochyby patřilo k mlýnu. Na zámku přitom již dříve věděli, že mlynáře nemohou jen tak obejít, o čemž svědčí starší dopisy, které Ema Destinnová mlynáři zaslala.
Klíčový však je dopis právního zástupce panství ze 7. dubna 1915: Se vztahem k rozmluvě, kterou o Velikonoční Pondělí p. Gilly a já s Vaším Blahorodím konati tu čest měl, a kde Jste ráčil laskavě prohlásiti, že ráčíte sl. Destinnové rybolov ve vodě pod parkem i dále povoliti, pakli tentýž bude vykonáván způsobem sportovním a ne vytloukáním vody a dále zaváže-li se panství každoročně z jara nahoditi do dotyčné vody 5. 000 kusů půlročků a sice candátů, okounů, štik popřípadě kaprů, úhořů i pstruhů dovoluji si uctivě prositi za laskavé sdělení, zda za těchto podmínek – mimo to ovšem ještě 5 kg kaprů za vodu a 15 kg kaprů za rybolov – ráčíte své
svolení dávati pouze na příští rok či na více let.
Hledě vstříc vážené Vaší odpovědi, znamenám se v obzvláštní a dokonalé úctě. Podmínky povolení k rybolovu, však nebyly dodrženy a mlynář po obdržení dopisu z 8. června 1916 patrně zámku na nějakou dobu zcela zakázal chytání ryb v řece nad svým mlýnem. Ve své kronice Hynek Gabler spor s Emou Destinnovou ani
nezaznamenal a místo toho podrobně vypisuje válečné ceny podsvinčat, vepřů, dobytka, kůzlat, jehňat, hříbat, másla, vajec, housat, kuřat, kávy, bot, mýdla, prosa, košťat, dříví, piva, vína, kořalky, mléka a čistého lihu.
Ani v pozdějších letech nebyla Ema Destinnová smířena s vydrženými právy mlynářů, další korespondence s Hynkem Gablerem je však velmi zdvořilá. Možná, že i přímluva nájemce panského velkostatku – Lituje toho sice nad míru, že Vám takový dopis ohledně toho chytání ryb napsala, ale zas nás prosí a žádá aby jste byl tak láskavým a na věc tu zapoměl ... možnoli Vám neodepřete jí to a dovolte jí už konečně abych i já sám měl od ních svatý pokoj,– a dobrou shodu, neboť jsem s tím
vším celý utrápen – přispěla k tomu, že paní Ema opět povolení k rybolovu získala. Zdálo by se, že spor poté utichl, avšak 27. července 1928 náhle dochází v dopise, který ji Hynek adresoval, k návratu o dvanáct let zpátky: Váš právní zástupce Dr. Kroutil požádal mne dopisem, který mám v držení o povolení rybolovu výhradně pro Vaši osobu za určitých podmínek. Nabídku tuto jsem akceptoval a povolil Vám v žádané míře provozování rybolovu, čímž ale nepronajal jsem Vám výhradní výkon
rybářského práva, které jsem si podržel, případně povoloval chytání i jiným osobám. ...
Abych pak předešel nepříjemnostem pro příště, nehledě k tomu, že je mně tento případ velice nemilý, dovoluji si Vám oznámiti, že povolení Vám udělené pro příští rok Vám déle neprodloužím a toto povolení končí pro Vás tudíž dnem 31. prosince 1928.
Ema Destinnová zemřela 28. ledna 1930, starý mlynář odešel na odpočinek a stal se starostou Stráže.
Mladý nástupce v květnu 1930 zboural jeho mlýn a přestavil jej na budovu továrního typu. Historie starého Panského mlýna se tak uzavřela a po minulých časech i jejich sporech zbylo jen několik zažloutlých dopisůa fotografií.
Ctirad MATYSKA
Gedenkbuch der Gemeinde Platz (kronika obecní) 1836-1939
https://digi.ceskearchivy.cz/236/1
Str.439 Živnosti v Stráži r.1914
Mlynáři: Fähnrich Václav č.90, Josef Kulík ve dvoře Šimanově č.91, Hynek Gabler v Plavsku č.98. Tito mají i vodní pily. Marie Vaňková č.80.
Str.451 (Výpis)
Panský mlýn
Rod „Špůtů“ ze Stráže připomíná se v archivu třeboňském: Stanislav Špůt, mlynář ve Veselí k r.1672. Václav Mauricius Špůt, rektor jesuitské koleje v Jičíně, bratranec předešlého, k r.1672. Jiřík Špůt, mlynář na mlýně Vajsmanovském v Soběslavi k r.1702. Jiří Špůt, vonšovský mlynář byl účasten radou při stavbě mlýna v Zlaté Koruně r.1704. Jiří Špůt pracoval při zakládání splavu ryb. Rožmberského r. 1726. Kašpar Špůt mlynář vonšovský připomíná se r. 1733 a i 1757. Adam Špůt moštěnický, mlynář rozkošský (u Strmilova) stavěl mlýny na panství teleckém a v J. Hradci a splavy rybníků Komorníka a Hejtmana u Strmilova; připomíná se r. 1630. Špůtové byli též na mlýně pod Novosedly naproti Jemčině neboť na starých mapách katastrálních dosud sluje Špůtův mlýn(nyní Žatecký). Kolem r. 1800 byl Josef Špůt na mlýně nyní Fähnrichově západně od Stráže. Vypravuje se, že na tom mlyně za válek francouzských často bylo ubytováno mnoho vojáků, poněvadž mlýn měl hodně pozemků; vojáci mlynáře tuze sužovali. I přiměla prý jeho manželka Rosalie, roz. Kiesswetrová, svého chotě k tomu, aby ten mlýn vyměnil za tzv. „panský mlýn“ v Stráži-Plavsku, jenž tehdy náležel rytíři Josefu Lilienbornovi (blíže viz str.444 kroniky).
Z kontraktu z 15. dubna 1807 (opis má Hynek Gábler, jiný opis v strážském museu) dovídáme se, že byl panský mlýn oceněn 12930 zl 12 kr, že měl 4 složení a byl bez pozemků. Svědky při tom byli Matěj Kubíček a farář Jan Kofroň.
Mlýn tehdy zaujímal asi pouze nynější mlýnice se dvěma světnicemi; Josef Špůt ji rozšířil o přístavek a vystavěl stáje a stodolu. Jeho syn Josef ml. asi r. 1845 vystavěl kus jezu, jejž u levého břehu voda strhala. Potomek jeho Hynek Gábler, nynější majetník postavil r. 1903 turbínu a zařídil elektr. osvětlení, r. 1905 vystavěl pod strání kůlny a r. 1910 na místě starých stájí nynější poschoďové obydelní stavení, pak r. 1914 novou stodolu, pila nově zřízena r. 1918. Týž opatřil mlýn novými stroji a přikoupil ke mlýnu pozemky. Mlýn tudíž zveleben a jeho výkonnost značně zvětšena.
Str.506 Živnosti za války (1sv.války) Mlynářství (H.Gábler)
Str.558 Mletí – šrotování (za 1. sv.války)
Ve Stráži melou t.č. dva mlýny a to V. Fähnricha č.90 a panslý mlýn v Šimanově č.92 (U Vaňků – Skalníků se ji 3 léta nemele. Žádný z nich nepeče chléb pro samozásobitele. Stráž dle přání svého byla přikázána ke mlýnu H. Gáblera v Plavsku č.íá, jenž je nejbližší...
Str.601 Živnosti ve Stráži v r.1916 – Mlynářství
Nebylo mletí obchodního ani aprovisačního, pouze mletí domácí, námezdní. Obce rozděleny mlýnům. Gábler mlel všechno obilí ze Stráže, Mláky, Stříbrce a Žíče, ječnem a pšenici z Lutové, Chlumu, Hamru, Staňkova a Mirochova. Fähnrich mlel pro Pístinu, Hatín a Ratiboř. Kulík v Šimanově dvoře pro Roseč a Stejsku
Str. 902 „Starý český mlýn“ - článek z Mlynářských Novin
Str. 908 Jména majitelů domů na konci 18. a v první polovině století 19.
80 Skalníkův mlýn (Petřík)
90 Pámr (Fänrichův mlýn)
91 Lukšův mlýn v Šimanově dvoře