Uprostřed Dolních Albeřic stával mlýn, o kterém se vykládalo, že tam straší. Občas se z ničeho nic zastavilo vodní kolo, někdy se ze soukolí ozývaly rány, jako když se střílí nebo se samo od sebe zvedlo stavidlo a mlynář měl co dělat, aby příval vody zastavil.
Jednou přišel do mlýnice krajánek, všemi mastmi mnazanný, který ihned pochopil, že to není čert ani hastrman, nýbrž duch nějakého člověka, pykající za své hříchy.
Pro jistotu obešel mlýn, aby se ubezpečil, že tam není žádná závada a začal mlít. Mlel skoro až do půlnoci, aniž by se cokoliv stalo. Úderem dvanácté, právě když seděl v přístěnku a dával si jako pozdní večeři brambory s mlíkem, zjevil se duch. Bez pozvání si přisedl, vzal lžíci a začal jíst z krajánkovy misky. A jedl s takovou chutí, že by mu za chvíli všechno snědl. Krajánek ho proto svou lžící klepl přes prsty. A když to nepomohlo, klepl ho ještě jednou a pak ještě jednou vší silou, až nezvanému strávníkovi vypadla lžíce z ruky.
V tom se duch začal rozplývat a pravil: "Já jsem se za živa dopustil těžkého hříchu proti 4. přikázání. Když můj táta zestárnul, chtěl jsem mít vše jen pro sebe a tak jsem ho mořil hlady. A když chtěl se mnou jíst, pokaždé jsem ho lžící klepnul přes prsty. Teď jsem dostal, co mi patří a a jsem konečně vysvobozený. Děkuji ti nastokrát!"
Od té doby byl již ve mlýně pokoj.
