mlýn u Řehče

Ostatní

Pověst o lakomém mlynáři - autor Václav Franc

Až jednou budete mít cestu z Jičína přes Úlibice a odbočíte proti hospodě u Bílého lva doprava, přijedete do vesničky Řeheč. A na pokraji Řehče, směrem na Lhotu Kacákovu, se odehrála příhoda, kterou vám budu vyprávět. Za Řehčí vlevo v polích, v místech, kde teče mlýnský náhon, stával mlýn. Bude to už více než sto let. Dneska v těch místech nestojí ani ta halda rozvalin, jak se zpívá ve známé písničce, ale ..... tenkrát ve mlejně na vobci přebejval mlynář Vojta Kraus. Chlap jak hora, s pytlema vobilí si jen tak pohrával, kdejaká sukně si na něj myslela. Krausovi v tom mlejně přebejvali řadu generací a v širokým vokolí se o Vojtově dědkovi vypravovaly historky, jak byl pracovitej a poctivej. Krajánci na něj pěli chválu kudy chodili. Jenže Vojta Kraus po dědkovi moc dobrýho nepodědil. Měl jednu moc ošklivou vlastnost. Byl lakomej. Strašně lakomej, že by si pro pár šestáků nechal koleno provrtat. Chasníkům nedopřál krejcar na přilepšenou, mládka honil jak nadmutou kozu a po stárkovi by chtěl, aby dělal za trochu oukropu. Jenže chlapská práce ve mlejně chce svoje. A tak se u Vojty střídali chasníci několikrát do roka. Jen co trochu přičichli k poměrům ve mlejně, už pospíchali zase vo dům dál. Vojta se stával mrzutější a mrzutější, lakotil čím dál víc. Vyčítal stárkovi každý zrníčko vobilí, peskoval ho pro každý slovo. Ke všemu ještě Vojtovi zemřela žena Anežka. Nevydržela to jeho věčný peskování a lakotění. Mladý mlynář zůstal sám, protože se mu děvčata vo tancovačkách vyhejbala. To víte, pověst o lakotě šla krajem a krajánci si rádi přidali i něco navíc, zvlášť když je Vojta nenechal složit hlavu ve mlejně třeba jen na jedinou noc.

Vedle lakoty se Vojta rád chlubil. V hospodě, kde ho zas tak často neviděli, každej krejcar v dlani třikrát vobrátil než si vobjednal žejdlík piva, se rád chlubil. Vypravoval, jak mu sype mlejn a co by všechno dokázal, kdyby chtěl. Vychloubal se, že by si mohl namluvit kteroukoliv panenku , na kterou mu jen přišlo podívat. Chlapi mlynáře popichovali a hecovali. Nejvíc hostinský Prokeš. Moc dobře věděl, že se Vojta zapomene a nechá v hospodě vo pár krejcarů víc. Vojtu Krause ráno návštěva v hospodě tůze mrzela. Chodil jako vopařenej, vyčítal si každej žejdlík, peskoval chasu a sliboval si, že už nikdá do hospody nepáchne. Jenže samota ve mlejně jej hnala do houfu. Sotva se párkrát voda přehnala mlejnským náhonem, Vojta zapomněl na předsevzetí.

Jednou ráno, právě když se večer vytahoval v hospodě, se to stalo. Mlynář kolem sebe metal blesky a každej se mu na dvoře radši vyhnul. Stárka, Havelku z Tužína, peskoval a vyčítal mu, že se mlejnice neblejská jako zrcadlo, ačkoliv ji stárek vysmejčil, že by na podlaze mohli pořádat zámeckou hostinu. Vojtu bolela hlava, a tak si chtěl spravit chuť na utopencích, co je měl naložený v láku ve sklípku.

V žaludku se mu proháněli všechny čerti, a tak pospíchal do sklípku. Sotva votevře dveře, slyší divný zvuky. Mlaskání a pobrukování ? Pomalinku schůdek po schůdku sestupuje dolů. A tam vám uvidí malýho vodníčka, jak si pochutnává na utopencích. Lák mu tekl po bradě a vůbec si mlynáře nevšimnul.

Na druhý straně vsi totiž bejval ještě jeden mlejn. Tam ve splavu přebejval vodník Vrbátko s ženou a malým synkem. A protože takovej vodnickej kluk si v ničem nezadá s každým pořádným vesnickým klukem, tak vám ten vodníček neposeděl doma. Neuhlídali by ho, kdyby ho doma uvázali ke stolu. Sem tam proved ňákou lotrovinu, ale jinak byste vo něm neslyšeli špatnýho slova stejně jako vo jeho tátoj. Ve vsi vo vodnický rodině Vrbátků nepadlo křivý slovo, však taky nikdy nikomu neublížili za celý dlouhý léta, co se u řehečskýho splavu vochomejtali.

Zrovínka ten den se malej Vrbátko pustil po proudu přes ves, až se dostal do Krausovýho mlejna. Takovou dobrotu jako je utopenec z vodnický kuchyně neznal, a tak se protáhnul škvírou ve dveřích do sklípku, aby zjistil, co to v soudku plave. A když už byl u zdroje, nemohl odolat, aby neokusil. Jenže měl smůlu, že na něj natrefil mlynář.

Vojta, jak vodníka zmerčil, popadnul sud po zelí a než bys řekl švec, přiklopil vodníčka do sudu. A spustil bandurskou. Láteřil, hudroval, klel a nadával: „Holota zelená, přivandrovalá, na mejch utopencích si pochutnává! Papulu celou umouněnou, jak se láduje!"

Chudák vodníček v sudu. Nejhorší na tom všem bylo, že von vám měl přiskřípnutej šos. Každý malý prtě ví, že vodník s přiskřípnutým šosem nemůže čarovat. A když nemá vodník kouzla a fígle, tak je docela neškodnej obyčejnej smrtelník. Vojta si hned přiskřípnutýho šosu všimnul a věděl kolik uhodilo. Šos popadl a vyždímal z něj poslední kapky vody.

„Já ti dám, ty zelený nedochůdče, to mi draze zaplatíš," křičel Vojta a vodníček v sudu naříkal, skučel a pobrekával: "Pantáto, ale... já nemám... žádný peníze," vzlykal Vrbátko.
„Peníze to nemá, holota, ale moji utopenci by mu šmakovali, to jo," zvyšoval hlas Vojta a Vrbátkovi bylo čím dál hůř. Přiskřípnutej šos je přiskřípnutej šos, to je ještě mnohem horší než když se říznete třeba do prstu nebo vám vytrhnou mléčnej zub. Každej vodník, když mu nekape voda ze šosu přemejšlí, jak to zavonačit, aby se z takový šlamastyky vylízal. A protože Vrbátkovi to pálilo, za chvilku přišel na nápad.
„Pantáto, já nemám peníze, ale mám tři kapří šupiny."
„Ty zloději, zlodějská, drzoune drzá," rozlítil se Vojta, "co je mně po tvejch šupinách, všechno zaplatíš do krejcaru a hotovo, jinak zvostaneš v sudu do soudnýho dne."
„Ale to nejsou vobyčejný kapří šupiny, to jsou kouzelný."
„Kouzelný, řikáš?" zarazil se Vojta. „A co s nima jako tento, můžu dělat?"
„Když mě pustíš, dám ti tři šupiny. Stačí hodit šupinu na zem a říct nahlas přání, v mžiku se ti splní."

Vojta nedůvěřivě mudroval. Aby ho takovej zelenej pšouk oblafnul, ale nakonec řekl: „Peníze stejně nemáš, co s tebou mám dělat. " Vodníčka pustil a ten si začal okamžitě vosahávat šos. Jenže Vojta nechtěl čekat: „Tak kde jsou kouzelný kapří šupiny, co?!" „Tady jsou," položil na sud Vrbátko tři kapří šupiny a vytrhl se mlynáři. Upaloval do řeky, co mu nohy stačily. Doma se ani nepochlubil, jen nějakej čas sekal latinu, až měla máma vodnice strach, jestli nejni ňákej nemocnej, jestli se nenalokal studený vody, když mu nešmakuje ani sladká pěna pod splavem.

Vojta nikomu nedůvěřoval, a tak musel šupiny hned vyzkoušet. Přemýšlel, jak by to udělal a co by si měl přát, když tou dobou přijel do mlejna sedlák Syřiště ze Lhoty. Fůru měl naloženou, jen co je pravda. Však byl taky ourodnej rok.

„Pantáto mlynáři, přijel jsem s vobilím na mletí," šel Syřiště přímo za Vojtou. "Kdy si můžu přijet pro mouku?"

Vojtu napadlo, že by si mohl kouzlo vyzkoušet a přitom přivydělat pár krejcárků : „Stavte se po vobědě, ale za každej pytel vo pět krejcarů víc za to, že budete mít semlíno ještě dneska. Platí?"

„Dneska po vobědě? Pantáto, podívejte se pořádně, to je fůra, že s tím kůň sotva hne."
„Jen žádnej strach, po vobědě je semlíno a těch pět krejcarů za pytel platí," trval na svém mlynář.
„Tak dobrá," plácli si. „Ale jestli půjdou koně zbytečně a místo mouky bude v pytlích pořád vobilí, tak dám vod pytle o pět krejcarů míň."

Sotva byly pytle dole, Vojta hodil první šupinu na zem a řekl: „Ať je v těch pytlích semleto na mouku!" Pak šel a rozvázal první pytel. Do dlaně nabral mouku. Otevřel ještě další dva pytle a kouzlo fungovalo. Zaradoval se, jak se mu vodníkova návštěva vyplatila. Šel domů a počítal kolik krejcarů na fůře vydělal. Za chvíli jej zamrzelo, že mohl kouzlo použít na důležitější věc, že si mohl přát zámek, ale v kapse měl ještě dvě šupiny.

Syřiště přijel, jak se smluvili, a nestačil valit oči. Obilí semleto, a tak vysázel krejcary. Cestou domů každému vykládal, co se mu v Krausově mlejně přihodilo. Brzy se vše rozneslo po vsi.

Netrvalo dlouho a o Vojtovi si povídaly babky na návsi nejen v Řehči, ale i v Úlibicích a ve Lhotě, potom ještě dál. Vojta se chlubil, kudy chodil. Když bude chtít, může úplně všechno. Nic pro Vojtu Krause není nemožné. Sebevětší troufalost je pro něj hračka. Naparoval se až k prasknutí. A tou dobou jel přes ves kočí Jakub, co sloužil u knížete v Milíčevsi. Zastavil se na svačinu v hospodě u Prokeše, aby si trochu oddáchnul a koně nabrali síly. Nad žejdlíkem piva si postěžoval na špatnou panskou službu. Dcera pana hraběte, slečna Vilemína, ochořela nějakou strašnou nemocí. Polehává, pokašlává, posmrkává, nechutná jí jíst ani pít, vadne jako kytka v zahrádce, když nemá dost vláhy. Největší vídeňští mudrci a kapacity milostslečnu prohlíželi, proklepávali a kurýrovali, ale všechno marné. Pan hrabě povolal mastičkáře, ranhojiče a felčary, taky dvě báby kořenářky, ale nikomu se nepodařilo přijít věci na kloub. A tak pan hrabě dal zapřáhnout, že snad princezně nesvědčí vídeňský povětří, že jí snad bude líp na zámku v Milíčevsi.

Celou historii vyslechl v šenku i Vojta Kraus. A chlapi jej hecovali: „Mlynáři, ty bys nedokázal Vilemínu vyléčit?"

Vojta se nenechal dlouho pobízet: „Což o to, pro mě je to hračka, ale co za to?"

„Pan hrabě by penězi nešetřil," řekl kočí Jakub. "Dal by za zdraví jediné dcery všechno, ve Vídni dokonce slíbil půlku zámku a ruku slečny Vilemíny tomu, kdo ji uzdraví."
„A tak to já bych to zkusil," naparoval se Vojta. Chlapi žasli nad mlynářovou troufalostí.
„Dobrá," vzal Vojtu za slovo kočí. „Hned jak dojedu na zámek, řeknu o tobě knížeti, že bys dokázal Vilemínu vyléčit a zítra po vobědě pro tebe přijedu do mlejna."

Vojta se v hospodě neohřál. V kapse držel dvě šupiny a cítil se knížepánem.

Ráno se omyl a oholil strniště pod bradou. Celé dopoledne vyhlížel panský kočár. Před vobědem za ním přišel stárek Havelka z Tužína.

„Pantáto, jářku, nic ve zlým, ale já bych potřeboval nějakej ten krejcar, však mi dlužej za pěknejch pár tejdnů," přišel s prosíkem stárek.
„Holoto líná," spustil Vojta. „Mlejn by vyjedli a ještě mají tu drzost přijít pro krejcary. Do práce abych je honil...," čílil se mlynář.
„Ale pantáto, kvůli tvrdý kůrce tolik řečí, " stárek doufal, že vobměkčí mlynářovo srdce.
„Seber si svý věci a do večera ať už tě tady nevidím," křičel Vojta a vyháněl stárka ze dveří.

Rozčílil se, že by promeškal kočár, který už stál na dvoře, celej vyštafírovanej ,všechno se jen blejskalo. Vojtovi ta paráda zaslepila vobě voči. Už se viděl, jak si žije po pansku. Na zimu pěkně do Vídně a na léto zpátky do Čech, aby všem hejskům ve vsi ukázal, kdo to je Vojta Kraus. Vlastně VON KRAUS.

Kočí Jakub zaťukal: „Tak jsem tady."

„A co hrabě, souhlasí, že když Vilemínu vyléčím, dá mně ji za ženu a půlku zámku k tomu?" nedočkavě vyzvídal Vojta. „Jinak nikam nejedu."
„Souhlasí," přitakal kočí, „ ale v tom obnošeným kabátě se snad před panem knížetem nechtěj vokázat?"
„Jsem to ale," leknul se Vojta, aby tak pana hraběte vyplašil spravovanej kabát. „Počkej venku, přestrojím se." Sotva za kočím zaklaply dveře, hodil Vojta na zem druhou šupinu. „Ať mám panské šaty!"

Starý kabát odhodil do kouta a přestrojil se do svátečních šatů. Samé drahokamy, takovou krásu Vojta jakživ neviděl.

Stárek Havelka se rozhodl, že to přece ještě jednou zkusí, a tak zaťukal u Vojtových dveří. Děti postonávaly a krejcarů na medicínu se nedostávalo. „Pantáto, nehněvaj se, ale...," uviděl mlynáře v překrásných šatech a ztratil řeč.

„Ty jseš ještě tady, holoto líná, ať už tě nevidím. Nemám čas, spěchám za nevěstou, koukej mazat odkud jsi přišel."

Stárek odešel a kočí už ťuká: „Nenecháte přece pana hraběte čekat!" A Vojta pospíchá ke kočáru. Je zasažen blížícím se bohatstvím. A kočí Jakub jej veze v kočáru na zámek , kde na Vojtu čeká krásná nevěsta.

Stárek si zatím zabalil svoje věci. Klel až hanba. Krejcary v trapu, za takovou dřinu, ale co měl dělat. Už chtěl odejít ze mlejna, když si řekl: „Poctivě jsem pracoval, tak si zasloužím odměnu." Šel do světnice a našel tam pohozený mlynářův starý kabát. "Snad bude v kapse nějaký krejcar, co mně mlynář dluží," pomyslel si. Sáhl do kapsy, ale byla prázdná. Jen v rohu zůstala zaschlá rybí šupina.

„Ach jo," vzdychl si stárek, „taková služba, kdyby ten prokletej mlejn chtěl lehnout popelem," a mrštil šupinou o zem. V mžiku začalo hořet. Stárek sotva zachránil holý život a víc se ve vsi nevokázal.

A mlynář Vojta Kraus? Bez šupiny si na zámku uříznul pořádnou vostudu. Vyhnali ho a pustili na něj psy. Nějaký čas se protloukal po okolních mlejnech, ale to víte, to nebylo nic pro jeho lakotu. Chasníci, kteří u Vojty dříve sloužili, jej neměli rádi, a tak si vytrpěl svoje.

Od těch dob se za Řehčí směrem na Lhotu onomu místu říká „U spálenýho mlejna". I když už tam nikdo nenajde žádné pozůstatky. Dřevo shořelo a kámen rozebrali, když stavěli ve dvacátých letech silnici. A tak ze mlejna zůstala jen pověst o lakomém mlynáři.