Po pivovaru byl druhým nejvýnosnějším podnikem litomyšlského velkostatku panský mlýn ve městě, který je zmíněn již v urbáři z roku 1552, blíže pak popsán v urbáři Marka Lanškrounského z roku 1610. Mlýn byl postaven z kamene a cihel, se dvěma podlahami pro obilí a sklad. Z celkového počtu sedmi kol byla čtyři moučná, dvě sladová a jedno stupní. Jednalo se o největší mlýn celého velkostatku, ostatní mlýny měly nanejvýše tři, častěji však jen jedno či dvě, moučná kola. Dle urbáře byl roční užitek mlýna 280 korců sladu a 150 korců pšenice a žita. Moučným prachem se ve mlýně ročně vykrmilo 24 vepřů. Čistý výnos panského mlýna byl 165 kop 20 gr.č. Povinnost mlít slad v tomto panském mlýně měl každý měšťan, který měl právo vařit pivo. To samo o sobě zcela stačilo k uhrazení spotřeby panského pivovaru, který měl podle urbáře roční spotřebu 220 korců sladu. V dalších pramenech je panský mlýn vždy popisován jen obecně. A tak se tedy o něm i o konkrétních osudech panských mlynářů dozvídáme jen zlomkovitě, a to především z městských knih.
O panském mlynáři Janu Šrutovi se píše mimo jiné i ve smlouvě mezi jeho vdovou Annou a dcerou Maryanou z roku 1631. Jak je zřejmé, v roce 1631 byl však již po smrti. Ovdovělá Anna Šrutová vzala živnost v hodnotě 400 kop po svém muži a vyplácela patrně nevlastní dceři Maryaně 8 kop ročně. Dalším panským mlynářem, o němž nacházíme zmínku v knize poručenství a kšaftů, je Jakub Winter. Ještě roku 1649 zakoupil kus louky v Cerekvici za 80 kop míšenských. Když v roce 1650 umíral, odkázal „…svůj stateček movitý i nemovitý a dům ve městě manželce Kateřině za její manželskou věrnost…“ a péči v jeho nemoci. Po 10ti zlatých rýnských odkázal svému bratru Matoušovi, sestře Anně a klášteru „Piarum Scholarum“ v Litomyšli. Sourozencům navíc odkázal dvě krávy a dvanáct ovcí s jehňaty. Svému otci Matoušovi Wintrovi a maceše Anně dal k užívání světničku ve svém domě až do jejich smrti. Když o dva roky později umíral zmiňovaný otec Matouš, byl ve své závěti uváděn jako „…Matouš Winter starší mlynář panský z města Litomyšle…“. Stal se tak, patrně po smrti svého syna Jakuba, opět panským mlynářem. V Matoušově závěti najdeme zajímavou zmínku o dluhu obce litomyšlské: „Co se dotejče toho za touto poctivou obci majícího dluhu, v kterýmžto dle za sebou mající jistoty, mlejn slove Pražský obecní mně zastavený jest. Tomu chci co auroku přichází, aby tito jmenované osoby se na rovný díl vždycky a až do zase vyplacení téhož mlejna dělily. Totiž Anna manželka, Matouš syn a Anna dcera má.“ Z téže dlužné sumy hlavní 700 zlatých rýnských odkázal Matouš Kateřině Helerově, vdově po svém synu Jakubovi, 45 zlatých, které mu dlužila a on ji tak tento dluh odpustil. Manželka a děti byly povinny platit vrchnosti úrok ze mlýna. Závěť byla sepsána v panském mlýně ve městě Litomyšli. Po Matoušovi se mlýna ujala jeho žena a děti. Mlynařila tak matka Anna nebo syn Matouš.
Urbář z roku 1659 popisuje panský mlýn jako mlýn ve městě Litomyšli, patřící k zámku, o pěti složeních a s jednou stoupou. Z mlýna se ročně odevzdávalo „Weitzen 20 Str, Khorn 160 Str und 10 Schwein“ / 20 strychů pšenice, 160 strychů obilí a deset prasat. Panským mlynářem, který sepsal závěť roku 1673, byl Václav Šrut měšťan a soused z dolního předměstí. Grunt odkázal synu Františkovi za 160 kop, které má po třech kopách ročně vyplácet matce a sourozencům. Roku 1676 se dle výkazu o stavu zásob obilí na panských dvorech nacházelo na panském mlýně 1500 strychů obilí.
K roku 1704 byl panským mlynářem Mikuláš Čermák. K mlýnu se uvádí, že má 4 mlýnská složení a mlynář platí nájem 70 zlatých ročně, 20 strychů pšenice a 100 strychů obilí.
Pro léta 1730-1758 nám hospodářské inventáře panství přinášejí podrobný popis mlýnského složení u panského mlýna o pěti složeních. Mlýn měl tedy pět mlýnských kamenů spodků i běhounů, 22 obručí, 5 pánviček, 5 špic, 5 zděří do kamene, 5 moučných a 5 šrotovních truhel, 4 stoupy a jiné tzv. mlýnské nádobí. Tento stav se po zmíněných 28 let skoro nezměnil. V inventářích se můžeme dočíst, že se opravovala mlýnská kola a ostatní dřevěné příslušenství mlýna. Pokud se však pořizoval nový mlýnský kámen nebo jiné části mlýnského zařízení, není o tom v inventáři zmínka. Také k samotné budově mlýna, počtu
místností nebo jinému příslušenství nevyčteme z inventáře podrobnější informace. Přitom v některých panských mlýnech bývaly i místnosti vyhrazené pro nenadálý příjezd vrchnosti.
Panský mlýn byl po celou dobu nájemní živností. Vrchnost jej pronajímala za roční poplatek a naturálie. Nájemci pocházeli z řad mlynářů sdružených v litomyšlském cechu.
V letech 1905 byl mlýn zbořen, aby uvolnil místo pro novou budovu dnešní Pedagogické školy.
/doplnil MŠr/:
Majitelem mlýna byl do roku 1852 Antonín Němec (1808-1881), který starý mlýn přestavěl do podoby, jak jej známe z kresby Quida Šimka, nebo ze starých fotografií. Antonín Němec, gardista z roku 1848, stál v čele vlasteneckého veřejného života Litomyšle. Po rozehnání Kroměřížského sněmu v březnu 1849 se velitel místní národní gardy Josef Buchtele s mlynářem Antonínem Němcem zapojili do organizování dalšího povstání. Proti jeho přípravám v českých zemích však tvrdě zasáhla rakouská policie; proběhlo rozsáhlé zatýkání organizátorů - v roce 1850 byli oba Litomyšlané zatčeni. Po dlouhém vyšetřování byl Josef Buchtele odsouzen na sedm a Antonín Němec na devět měsíců tuhého žaláře. Buchtele si ale ve vězení pobyl až do roku 1853. Po propuštění byli pod přísným policejním dohledem, a proto se Němec raději odstěhoval do Srbska, kde v l. 1852-1871 vlastnil v Bělehradě velký mlýn. Po smrti svého syna Antonína se vrátil ze Srbska do Litomyšle a koupil dům čp. 147, který přestavěl a zřídil tam hostinec U Hroznu. Od roku 1863 až do své smrti byl druhým okresním starostou po benátském Matěji Hurychovi.
Mlýn patříval i Janu Škeříkovi, který ho opatřil novým moderním zařízením a na fasádu instaloval pozoruhodný nápis, že se jedná o mlýn umělecký (moderně vybavený). Po prodeji mlýna koupil J. Škeřík r. 1867 hotel Slunce. Když skončila činnost mlýna, bývala zde filiálka firmy Rosenberger, od roku 1877 sídlila zde firma Kraus a Lakenbacher a poté koncem 80. let firma Michlstadter.
V r. 1903 mlýn od manželů Škeříkových odkoupilo město, aby po jeho demolici (v r. 1905) mohlo použít pozemek pro stavbu nové školy - jak praví zápis v městské kronice: ,,Ku získání stavebního místa pro ni, byl dle usnesení obecního výboru ze dne 17. července 1903 čísla protokolu XVII. Od manželů Františka a Jozefy Škeříkových obcí zakoupen panský mlýn čís.p. 22 s vodárenskou věží i s příslušenstvím na Dolním náměstí za kupní cenu 68 000 korun“.
Výstavná dvoukřídlová a dvoupatrová budova školy v novorenesančním slohu byla slavnostně otevřena 16.9.1907 jako Ústav pro vzdělávání učitelek a Dívčí základní a měšťanská škola. Dnes zde sídlí VOŠ a SŠ pedagogická.
Zdroj:
Randáková, Alena. Vyprávění o litomyšlských domech – 4. In: Lilie (zpravodaj města), č. 4, 2007, s. 14.
Holinková, Lenka: Architektura a urbanismus města Litomyšle v letech 1848 – 1948. Bakalářská práce. Ústav historických věd, Fakulta filozofická, Univerzita Pardubice, 2014, s. 44-45.
Pakosta, Oldřich: Nález zajímavých písemností, rukopisy ukryl bývalý velitel litomyšlské gardy Buchtele v domě za trám. In: Svitavský deník, 13.6.2010, on-line: http://svitavsky.denik.cz/kultura_region/nalez-zajimavych-pisemnosti-rukopisy-ukryl-byvaly-.html
