Součeasná budova skladu je dvoupodlažní, přestavěno po požáru v r. 1981.
Erb, který byl umístěn na štítu mlýna, je po úpravách umístěn na mlýně ve Slupi.\n
před r. 1610 - mlýn měl 12 kol
r. 1610 - mlýn přestavěn - snad po povodni
r. 1884 - nainstalována Girardova turbína, v objektu byla papírna
r. 1907 - zřízena elektrárna
r. 1918-1919 - instalována nová horizontální Francisova turbína o výkonu 154 HP, posílena r, 1921 o parní stroj firmy Breitfeld a Daněk o výkonu 250 HP a generátorem firmy Kolben o apětí 3 500 V.
po r. 1930 - mlýn byl tvořen dvojicí čtyřpodlažních budov stojících na obou březích náhonu, budovy byly spojené turbínovým domkem. V pravé budově byla zřízena restaurace, pozdáji umístěná v zahradě
po r. 1948 - zvýšena kapacita mlýna z denních 25 t na 120 t obilí, na zahradě vybudována obilní sila
25.4.1981 - požár mlýna, zničena budova vlastního mlýna na levém břehu náhonu, budova skladu meliva, obilí a krmných směsí byla poškozena, později opravena a přestavěna na sklady.
90. léta 20. století odstraněna obilní sila a na jejich místě zbudován průmyslový areál.
Úvod z knihy Cacovské šalandy:
Asi pět minut cesty ve směru severním od Husovic u Bna leží v dolině pod akátovou strání samota Cacovice. Do r. 1914 byl to mlýn, rozložený po obou březích Svitavy, s hospůdkou, dále panský dvůr na levém břehu a stará kovárna mezi několika starými ořechy u spodních stavidel u splavu, rovněž na levém břehu náhonu.
Na pravém břehu proti mlýnu u cesty stála "dolní stodola" se šupnou na dříví, kdysi hlavně účelům mlýnským sloužící. Do r. 1884 byl totiž mlýn poháněn vodními koly. Též některé stroje byly v podstatě ze dřeva. Výrobou dřevěných součástí zabývali se v tehdejších mlýnech sekerníci, tesaři i opravovali stroje, stavidla a splavy (jezy).
U cesty proti mlýnu, leč dále po toku náhonu, u tzv. horní zahrádky, položené na upatí akátové stráně, stála "horní stodola".
Mlýn pozůstával ze dvou částí: na levém břehu byla tak zvaná "hrubá", na pravém tzv. "malá strana".
Hrubá strana se šalandou v přízemí, spojená s obytnou budovou, byla jednopatrová. V kolmém směru pojila se k ní na jižní straně budova s chlévem, konírnou a hospodářskými místnostmi. Ze strany východní byl obehnán dvůr zdí, dobré 3 metry vysokou, až k budovám dvoru knížete Schönburga. V rohu takto vytvořeném, stála kůlna na vozy. Budovy panského dvoru tvořily další ohradu dvoru mlýna až k vjezdovým vratům téhož.
Od jižní strany přimykala se k budove mlýnské, kravínu a konírně tzv. zahrádka "za mlýnicí", jejíž část zasahovala se až po dnešní dobu.
Na prostranství mezi můstkem přes náhon a vraty rozkládá se až dodnes, tehdy tzv. "lísková zahrádka".
"Malá strana" mlýna na pravém břehu, postavena teprve r. 1852, byla budova dvouposchoďová a dále po toku náhonu pak přízemní se zvýšenou půdou pro tzv. "moučnou komoru". V přízemí bylo skladiště mouky, šalanda a kancelář. Se strany Husovic táhla se k této přízemní budově zahrádka, zvaná po bývalém správci mlýna Šulcovi - "Šulcova". Je zrušena. Po druhé straně dvouposchoďové mlýnské budovy bylo přízemní obytné stavení, v němž v letech devadesátých zřízen byt pro hostinského a hostinská místnost. Od r. 1884 až dotud, tvořila hospůdku veranda se strany náhonu k spodní stodole přistavena, několik stolů a lavic porůznu kol lípy postavených a za župnou nekrytá kuželna, dodnes se tam nacházející. Pivo čepováno u verandy ve skalním sklepě. Přes vodu náhonu byly obytné budovy spojeny jednak úplně uzavřenou, širokou, dřevěnou, krytou a okny opatřenou chodbou, po straně od severu pak rovněž budovou s velkou obytnou místností, nesenou mohutným klenutím nad korytem náhonu.
Budovy mlýnské byly v době, kdy motorem pro pohon mlýna byla vodní kola, spojený přes náhon tzv. "lednicí". Od doby postavení turbíny pak budovou dřevěnou pro tuto s místností pro hlavni soukolí, hlavní rozváděcí lanový kotouč, stavidla s tzv. "železnou zbraní" a asi od roku 1900 dynamo s příslušenstvím pro výrobu elektrického světla. Původní mlýn., pozdější hrubá strana, po levém břehu náhonu připomíná se v "Moravské vlastivědě" snad již r. 1170. Tamže později těmito slovy: "Dvůr s mlýnem a zahradou nechal klášter roku 1349 Konrádovi řečenému z Židenic a jeho manželce Elišce až do jejich smrti". (Je míněn klášter králové Sv.
Marie Saal na Starém Brně.)
Roku 1610 byl snad znovuzřízen, o čemž svědčí zápis na faře v Obřanech. Rok tento vyznačen je po levé straně mlynářského znaku na severním štítě nynějšího mlýna. Po pravé straně je vyznačen rok přestavby 1918.
Nyní několik dalších dat o cacovském mlýně a to z článku, uveřejněného v listech r. 1903 pod nadpisem. "Strž vodního jezu v Cacovicích u Brna." Po tuhých mrazích v listopadu a prosinci r. l902 nastalým odměkem rozvodnila se řeka Svitava tou měrou, že pozvedla obrovské a silné kry a odnášejíc je na své hladině, mnoho mlýnů a jezů ve svém řečišti postavených, více méně poškodila. Neblahý osud ten potkal dne 28. prosince 1902 též jez u Maloměřic, náležející spolu s cacovským mlýnem panu Ferdinandu a Otýlii Frankovým. Ze starých listin, chovaných v cacovském mlýně, vyjímáme několik údajů splavu se týkajících. Postaven byl druhým majitelem mlýna, Eduardem Rybou na místě starého, za jara r. 1830 jarní vodou a kry urvaného. Prvým po vrchnosti majitelem mlýna a jezu byl Antonín Svoboda, který koupil mlýn s nějakým pozemkem, zahradou a vším mlýnským příslušenstvím podle inventáře od kláštera králové Sv. Marie Saal na Starém Brně. Od Ryby, vlastně jeho zástupců, koupil mlýn Josef Kottoweetz a od syna tohoto, Eduarda Kottowetze, r 1884 nynější majitelé Ferdinand a Otýlie Frankovi.
Je skutečně zajímavé počítati na hrubých, věky sešlých blanách šedivého papíru, co vše se k takovému starému jezu poutá. Písmo brkem psané, ztrnulé, tak jako celý ten sloh, v němž listiny psány. Jsou tam s akuratesou a svědomitostí, zašlých časům a jejich lidem vlastní, do nejmenších podrobností vytčeny různépovinnosti a závazky mlynářů cacovských a robotníků, usedlíků to okolních obcí Husovic, Obřan, Maloměřic, všeliké malicherné i vážné spory mezi vrchností, neb počestným cechem brněnských soukeníků, neb správcem panského dvoru s majitelem mlýna.
Starý, prorvaný, dřevěný kolos s jeho dřevěnými okřidlími, těžkými, staletými dubovými pouchy, články a pilolami, s tou spoustou silných fošen jednotlivých beden, učiní místo svému druhu z doby přítomné - z betonu. - Potud tehdejší zpráva časopisu.
K obrázku strže nutno dodat tuto vysvětlivku a to za příčinou docílení správné představy i při pročítání obsahu (např. "Nedal zpropitné").
Byly doby, kdy hrana povrchu splavového tělesa třetího, t. j. nejspodnější bedna, čněla i víc než jeden metr nad hladinou vody pod splavem. Bývalá zádrž vodní pod splavem i dále ještě za hrdlem jalové řeky, o průměrné hloubce as půldruhého metru, byla totiž při strži zavalena tisíci krychlovými metry písku a jiného zemního materiálu, doneseného i vyrvaného z řečiště nad splavem.
Po výstavbě betonového splavu a zaplnění vodou do normální výše zjištěna při hrázi na pravém břehu v ohbí divoké řeky nad ledovou zbraní hloubka až půlčtvrtého metru.
Nyní několik dat o zařízení starého mlýna. Měl Girardovu turbinu - říkali jsme jí "mama" - na 80 HP. Na "malé straně", zařízené pro mletí obchodní, byla tři složení kamenů, tři stolice válců a stroje pomocné.
"Hrubá strana" byla zařízena k semílání obilí erárního. Stály tam: tři složení kamenů, jedna válcová stolice a pro mletí selské dvě složení kamenů a krupník, pak stroje pomocné.
Pod mlýnem, mezi náhonem a silnicí, do Husovic vedoucí, až k tzv. "valše" a olejně, vlastnil mlynář pozemek, tzv. "ohražené".
Proti mlýnu vlastnil zalesněnou stráň, od této až k tzv. "zaječí zmoli" nahoře i dole až k silnici, pozemky. Akátová stráň táhla se až téměř k tzv. "koretině", odkud počínal majetek knížete Schönburga. Ke mlýnu patřilo také několik měr v tzv. "brankách" u Husovic, pak též v "Černých polích".
O dříve zmíněné již "lískové" zahrádce zachovala se tato pověst: Císař Josef II. navštívil r. 1785 na svých cestách mocnářstvím "na zapřenou" náhodou tehdejšího nájemce mlýna, snad J. Koláře jménem, vypůjčil si od něho, postrádaje okamžitě peněz, větší hotovost, pod lískou pojedl, pobavil se s ním a odjížděje, zaručil mu semílání erárního obilí. Zda se tak skutečně stalo, není známo.
Poslední tři majitelé mlýna před válkou a to Josef, po něm Eduard Kottowelz, pak Ferdinand Frank, semílali vojenské obilí, to však se dálo vždy po veřejném ofertním řízní.
Krom zmíněné královské lísky dařilo se zde snad již také tak starému břečťanu. Obrovský keř vinul se už i na střechu jednoposchoďové obytné budovy, rozkládaje se i na střeše pobočného přízemního stavení.
Také kol této samoty, kolem tohoto mlýna, nešel život bez vlivu na ty, kteří v něm přebýva1i.
Paní máti zemřela r. 1915, pan otec r. 1916.
Tehdy byl též mlýn dědici prodán a to bez pozemků, řed. Adolfu Ženožičkovi. Nový majitel přestavěl ke konci války mlýn na levé straně náhonu na budovu tříposchoďovou s moderní mlýnským zařízením, turbínou a výpomocným parním motorem.
Mlýn na pravé straně náhonu tzv. "malou stranu" zrušil, vystavěl rovněž na budovu tříposchoďovou a zařídil v ní papírnu.
V r. 1926 přešel mlýn do vlastnictví ."Moravské banky" v Brně. Nepracovalo se ani ve mlýně, ani v papírně. Až roku 1931 koupil celý objekt nynější majitel Adolf Hynek, mlynář z Čech, se svou manželkou Jarmilou.
Provedl důkladnou rekonstrukci mlýna, a strojní zařízení bylo vyměněno za nové. V roce 1932 a následujícím byla doplněna pšeničná a žitná strana stroji nejnovější konstrukce a výkon mlýna zvýšen na 200 q obilí za 24 hodin.
V roce 1932-34 dáno do pořádku vodní dílo, to jest 43 m dlouhý splav na řece Svitavě a nápustná stavidla do mlýnského náhonu důkladně opravena.
V roce 1938 provedena stavba třípatrového skladiště na 20 vagonů mouky.
V roce 1940 provedena stavba kancelářské a obytné budovy.
Na místě spodní stodoly a šupny, proti bývalému mlýnu, postavil syn Oskar Frank jednoposchoďovou restaurační budovu, kol léto zřízena hostinská zahrada.
Panský dvůr knížete Schönburga koupen a zřízen tam papírnický podnik Oskarem Frankem a příbuznými.
V příbězích této knížky snažil jsem se vylíčili, jak sunul se za veselých chvil život ve mlýně i v okolí tohoto, za pana otce i paní máti Frankových, až do počátku světové války.
Vzkřísil jsem proto situaci, vzhled budova vše, co patřilo k bývalému cacovskému mlýnu, sytě i podrobně, aby obraz vždy v oněch partiích, na které naneseny budou vyprávěním barvy tehdejšího života, zjasněl a oživnul ve své staré, omšelé, dnes již dávno zašlé podobě.
V té podobě, která žije dosud v myslích i srdcích těch, kdož měli Cacovice rádi...
Brno-Husovice, 1. prosince 1946.
