František Pleva: Vrchovina neznámá
Hladový mlýn
Starodávný mlýn čp.35 leží na levém břehu potoka Žabince pod obcí Lípa. Založení mlýna lze datovat do doby zdejšího dolování stříbrné rudy. Nebyl to ale v té době mlýn na obilí, jednalo se patrně o hamr. Vždyť při úpravě stráně za stodolou mlýna v roce 1920 se přišlo na „zemlajnky“ - obydlí vykopané ve stráni s ohništi a střepy hliněných nádob, právě z doby zdejšího dolování. Nálezy převzalo do svých sbírek Hornické muzeum v Jihlavě. Časté nálezy zbytku tavené rudy je možné kolem mlýna najít doposud.
Po skončení dolování vznikl z tohoto hamru mlýn. Poprvé se připomíná v seznamu poddaných podle víry z roku 1651, kde je uvedeno, že pod vsí Lípou na lipnickém panství stojí panský mlýn a zůstává v něm svobodník (člověk nepodléhající robotě) Petr Ssagbldorfský, katolík, starý třicet let.
Jako majitel mlýna se uvádí při prodeji v roce 1821 rolník a mlynář Josef Kaňka s manželkou Annou. Od nich koupil mlýn 15. března 1821 rolník z Lípy bydlící v čp. 8 Tomáš Meloun s manželkou Kateřinou s pozemky, mlýnským nařízením, jednou krávou, obilím a slámou. Po smrti Tomáše Melouna v roce 1847 převzal mlýn jeho syn Matěj s Manželkou Annou, rozenou Teclovou. Musel ale vyplatit pět svých sourozenců. Za doby, kdy vlastnil mlýn, se traduje událost z roku 1866. Po prohrané bitvě rakouských vojsk s pruskými u Hradce Králové postupovala pruská vojska na Vídeň. Tak přitáhli i na Vrchovinu a velitel zásobování se usadil v Hladovém mlýně. Sezval do něj starosty z okolních obcí a diktoval jim vysoké požadavky na dodání proviantu pro vojsko. Všichni se usadili v kuchyni kolem kamenného stolu. Ten si přivezl do mlýna Tomáš Meloun ze svého bývalého stavení v Lípě.
Požadavky vojska přesahovaly možnosti zdejších rolníků a všichni se proti tomu ohradili. Důstojník se rozzlobil, vytáhl šavli a ťal do kamenného stolu, jen se zajiskřilo. Zarazil se a uvědomil si, že násilím těžko co pořídí. Změnil proto své jednání, se všemi se dohodl a v dobrém všichni opustili mlýn.
Mlýn po otci převzal jeho syn Matěj v roce 1897 ještě za jeho života. Za manželkou měl Františku rozenou Vencovskou. Měli spolu třináct dětí a to jim ještě dvě malé zemřely. Po první světové válce si v roce 1921 mlynář koupil parní lokomobilu ze 32 000 korun. Mohl tak mlít i v létě, když bylo v potoce málo vody. Nově opravený válcový mlýn tak nemusel nechat zahálet. V těchto letech také došlo ke zrušení dřevěného vodního kola na vrchní vodu, které nahradila turbína. Mlynář zemřel v rove 1927 a mlýn přešel do rukou nejstaršího syna Jana, který na mlýně hospodařil se svojí matkou. Když v červenci zemřel starý mlynář, byla na jeho pohřbu obrovská účast lidí z celého okolí. Většině z nich pomohl za první světové války a lidé mu to nezapomněli. Když rakev s pozůstatky zemřelého vynášeli z mlýna, klapal mu píseň na rozloučenou, tu jedno oko nezůstalo suché. Mlynář se nebál úřadů, nebál se pokut, jemu bylo přednější pomoci hladovějícím v bídě, kterou nezavinili. On také mlýn zadlužený a zanedbaný zvelebil a přestavěl. Nad hrobem mu pak zpívali lidé hymnu.
Tak jako vždy ve válečných letech nastal nedostatek mouky i za druhé světové války. Lidé sháněli pomoc ve mlýnech, kde by si mohli koupit trochu mouky navíc. K Hladovému mlýnu byly vyšlapané cestičky zevšech stran.
Majitel statku v Petrkově Bohuslav Reynek byl starý lidumil. Prostřednictvím svého správce přenechal mlynáři dva vozy pšenice, aby mohl pomoci těm nejpotřebnějším. Našel se však zrádce, který turo pomoc ohlásil gestapu. Němci přísně zakročili. Zkonfiskovali statek a připojili ho k velkostatku v Lípě. Celá rodina se potom musela vystěhovat ze zámečku. Mlynář měl zaplatit velikou pokutu, na kterou neměl. Byl prohlášen jako nepřítel německého národy a mlýn byl v prosinci 1944 zavřen a stroje zaplombovány. Brzy však strach pominul a mlynář spustil vždy večer nebo v noci zaplombované stroje bez porušení pečetí a mlel dál. Mohl tak poskytnout trochu mouky lidem z okolí, ale i z Německého Brodu. Na dobu, v níž se to odehrávalo, to byla veliká odvaha. Za to hrozil koncentrační tábor, možná i smrt.
Během druhé světové války se v roce 1943 stal spolumajitelem mlýna syn Jaroslav s manželkou Anežkou.
Po skončení války se mlýn opět rozběhl. Netrvalo dlouho, přišla změna režimu a mlýny se po roce 1948 zavíraly. Ve zdejším mlýně se naposled mlelo v roce 1953. V Lípě vzniklo jednotné zemědělské družstvo, které si ve mlýně upravilo stáj pro mladý dobytek. Později ho přestěhovalo do nových prostor.
V současné době vlastní budovu mlýna Jaroslav a Zdeňka Melounovi se svojí dcerou.
Asi pět set metrů pod mlýnem se nachází kamenná lávka přes potok Žabinec. Lávka sloužila pro přechod na cestě z Lípy do Svatého Kříže a zpět. Obyvatelé Lípy tak měli zkrácenou cestu, když tudy docházeli do kostela nebo na hřbitov ve Svatém Kříži. V době kolektivizace byly cesty rozorány, a tak z této často využívané cesty zbyla jen tato starodávná kamenná lávka. Snad sloužila již v době dolování stříbrné rudy. Vždyť nedaleko na katastru obce Lípa a Svatý Kříž jsou dodnes viditelné pozůstatky povrchových dolů
Seznam a mapa vodních děl Republiky Československé
Stav koncem roku 1930, Sešit 3, V Praze 1932
Okresní finanční ředitelství Čáslav/Důchodkový kontrolní úřad Německý Brod
Název toku: Žabinec
Obec, čp. : Lípa 35
Podnikatel: Fr. Melounová
Druh živnosti: mlýn, řezečka a mlátička
Počet a druh vodních motorů: 1 kolo na svrchní vodu
Normální výkon v ks: 2,13
