Ministerstvo kultury
V Praze dne 8. 6. 2007
Č.j.: 13307/2006
R O Z H O D N U T Í
Ministerstvo kultury jako příslušný orgán státní správy na úseku státní památkové péče vydává toto
r o z h o d n u t í :
Ministerstvo kultury z a m í t á podle § 8 zákona číslo 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, žádost pana Josefa Šimka, bytem Vanov čp. 26, 588 56 Telč, o zrušení prohlášení budovy tzv. Šimkova mlýna čp. 26 ve Vanově (rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních památek ČR 20975/7-5379), která je umístěna na stavebním pozemku parcelní číslo 35/1, k.ú. Vanov, okr. Jihlava, kraj Vysočina, za kulturní památku.
O d ů v o d n ě n í
Ministerstvo kultury na základě žádosti vlastníka věci, pana Josefa Šimka, bytem Vanov čp. 26, 588 56 Telč, zahájilo řízení o zrušení prohlášení budovy tzv. Šimkova mlýna čp. 26 ve Vanově (rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních památek ČR 20975/7-5379), která je umístěna na stavebním pozemku parcelní číslo 35/1, k.ú. Vanov, okr. Jihlava, kraj Vysočina, za kulturní památku. Navrhovatel ve svém podání uvedl, že až do 1. 9. 2006 nebyl on, ani dřívější majitelé věci, orgány státní památkové péče informován o té skutečnosti, že se jedná o kulturní památku, když dle poskytnutých písemných informací dochází k určitým nesrovnalostem: 1) Ve vyrozumění Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně č.j. 819/1964 ze dne 30. 7. 1964 je zapsána tato kulturní památka jako „Mlýn Žižkov. p. č. 27/1“ a není zřejmé, kdy bylo dopsáno rukou „Šimkův“ a vlastník Božena Šimková nebyla navrhovatelův rodinný příslušník; 2) V evidenčním listu nemovité kulturní památky z roku 1965, pořadové číslo 5379, je uvedena tato kulturní památka jako „Šimkův mlýn st. 35“ a vlastník Karel Šimek, Vanov čp. 26 byl navrhovatelův otec; 3) Ve výpisu z Katastru nemovitostí ze dne 4. 10. 2006 není tento objekt označen jako nemovitá kulturní památka; 4) V současné době se v objektu nenachází žádné mlýnské technické zařízení.
Postupem doby (v 80. letech) došlo k částečné přestavbě provozní části bývalého mlýna na část obytnou. Na celém objektu došlo k mnohým úpravám včetně výměny střešní krytiny, byla zbourána původní kůlna a na jejím místě byla dle platného stavebního povolení Stavebního úřadu v Telči postavena hospodářská novostavba, když ani v rámci tohoto řízení nebyl statut kulturní památky zmíněn. Došlo k celkové změně vzhledu objektu.
V řízení se vyjádřil, na základě § 8 odst. 2 zákona číslo 20/1987 Sb., o státní památkové péči, Městský úřad Telč, odbor rozvoje a územního plánování, který ve svém stanovisku ze dne 25. 5. 2007, č.j. Telč3042/20070RÚP-Kr, uvedl, že nedoporučuje zrušení prohlášení předmětné věci za kulturní památku, protože zde stále existují památkové hodnoty, které je nutné chránit, přestože v minulosti byly provedeny stavební úpravy na některých budovách areálu mlýna. Jedná se o hlavní mlýnskou budovu, která si zachovala svou původní hmotu a historický hambalkový krov s ležatou stolicí. V dnešní době se areál mlýna čp. 26 ve Vanově skládá z novostavby sedlářské dílny, která vznikla na místě původní pily, vedle ní kolmo ke hrázi rybníka je umístěna patrová mlýnská budova, k ní přiléhá z jihovýchodní strany přízemní obytné stavení. Čtvercový obvod dvora doplňuje dvojice stodol a na ně v pravém úhlu navazující chlévy s kolnou. Střešní krytina je různorodá, obvodové zdivo všech budov je převážně kamenné nebo smíšené.
Dle téhož ustanovení zákona číslo 20/1987 Sb., o státní památkové péči, se v řízení vyjádřil Krajský úřad kraje Vysočina, odbor kultury a památkové péče, který ve svém stanovisku ze dne 28. 5. 2007, č.j. KUJI 35227/2007-OKPP 391/2007, nedoporučil zrušení prohlášení předmětné věci za kulturní památku, když zejména uvedl, že se jedná o vodní mlýn s hospodářským zázemím postaveným přímo na hrázi rybníka. Areál má půdorys uzavřeného čtverce, který tvoří patrová budova mlýna propojená s přízemním obytným stavením, hospodářské budovy (chlévy, kolna, stodoly) a novodobá budova (sloužící jako sedlářská dílna, která dnes stojí na místě původní pily). Střechy budov jsou sedlové, výjimkou je střecha budovy mlýnice, která má na severozápadní straně ještě vloženou valbu. Obvodové zdivo všech původních budov je kamenné nebo kamenocihelné. Nejcennější části areálu je patrová mlýnská budova, která je z větší části nevyužívaná. Přízemí, které je propojeno s obytným stavením, je adaptováno pro účely bydlení. V patře mlýna, zvaném válcová podlaha, zahájil vlastník také adaptaci pro obytné účely, která však nebyla dokončena (zůstaly pouze vložené neomítnuté pórobetonové příčky). Z památkového hlediska nejzajímavější částí budovy mlýna je historický hambalkový krov s ležatou podpůrnou stolicí. Technické vybavení mlýna až na malé výjimky v podstatě zaniklo. Hospodářské objekty jsou doposud využívané pro chov domácích zvířat. V interiéru chléva se nachází valené klenby vyztužené ocelovými nosiči.
Hodnota hospodářských objektů spočívá především v udržení dojmu kompaktnosti areálu, jinak žádnou zvláštní památkovou hodnotu nenesou. Budovy areálu mlýna trpí statickými poruchami, způsobenými činností nedalekého lomu. Budova patrové mlýnice, navzdory jistému statickému poškození, vykazuje památkové hodnoty (zachovaný historický krov, tvar střechy s vhodnou střešní krytinou, dispoziční i hmotová zachovalost, interiérová intaktnost), pro které je její zařazení mezi kulturní památky opodstatněné.
Ministerstvo kultury rovněž obdrželo stanovisko Národního památkového ústavu - územního odborného pracoviště v Brně, náměstí Svobody 8, 601 54 Brno, ze dne 23. 5. 2007, č.j. NPÚ-371/4947/2007, který vyslovil nesouhlas se zrušením prohlášení věci za kulturní památku, protože rovněž konstatoval, že přes dílčí stavební úpravy stále přetrvávají památkové hodnoty, pro které byl objekt zapsán do tehdejšího Státního seznamu nemovitých kulturních památek. Národní památkový ústav dále především uvedl, že evidenční list kulturní památky prokazatelně jednoznačně identifikuje Šimkův mlýn čp. 26 ve Vanově jako kulturní památku, když k administrativní chybě došlo pouze při následné identifikaci vlastníka.
Ministerstvo kultury zhodnotilo všechny předložené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a rozhodlo o nezrušení prohlášení budovy tzv. Šimkova mlýna čp. 26 ve Vanově (rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních památek ČR 20975/7-5379), která je umístěna na stavebním pozemku parcelní číslo 35/1, k.ú. Vanov, okr. Jihlava, kraj Vysočina, za kulturní památku, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, protože v dané věci nebyl prokázán mimořádně závažný důvod pro zrušení prohlášení za kulturní památku.
Ministerstvo kultury především dospělo k názoru, že předmětná věc objektivně vykazuje znaky kulturní památky ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona č. 20/1987 Sb., protože i když byl celý areál modernizací poškozen, nebyl zbaven všech památkových hodnot a nadále se výrazně pohledově uplatňuje v zástavbě místa. Areál má dochovaný původní půdorys uzavřeného čtverce, který tvoří patrová budova mlýna propojená s přízemním obytným stavením, hospodářské budovy (chlévy, kolna, stodoly) a novodobá budova (sloužící jako sedlářská dílna, která dnes stojí na místě původní pily). Rovněž z hlediska dochované hmoty představují jak budova mlýnice, tak také ostatní stavby, významné památkové hodnoty, protože se zde uplatňuje původní kamenné nebo smíšené zdivo.
K námitkám žadatele, kde je poukazováno na údajné formální nedostatky zapsání věci do tehdejšího státního seznamu kulturních památek dle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, v platném znění, lze uvést, že zákon o státní památkové péči č. 20/1987 Sb. de facto jednorázově prohlásil za kulturní památky všechny dosavadní kulturní památky, tedy všechny kulturní statky, které byly k datu 31. 12. 1987 zapsány do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů (zejména podle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, byly kulturní památky zapisovány do tzv. státních seznamů kulturních památek a dle současně platného zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění, konkrétně dle § 42 odst. 1, se kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů považují za kulturní památky podle tohoto zákona, přičemž podle § 7 zákona č. 20/1987 Sb. vede Ústřední seznam kulturních památek České republiky odborná organizace státní památkové péče, tedy Národní památkový ústav, Valdštejnské náměstí 3, 118 00 Praha 1). Tím těmto státním seznamům propůjčil kvalitu originálního pramene o tom, co má být nadále kulturní památkou. Tato konstrukce vyšla z dosavadní praxe se zákona o kulturních památkách, kdy byly jako kulturní památky chráněny pouze kulturní statky zapsané ve státních seznamech, ačkoli de iure podle § 2 zákona o kulturních památkách k ochraně určitého kulturního statku jako kulturní památky postačovalo, že objektivně měl vlastnosti kulturní památky vyjmenované v § 2 odst. 1 tohoto předpisu. § 7 odst. 1 zákon o kulturních památkách stanovil, že ochrany požívají i kulturní statky mající vlastnosti kulturní památky, i když nejsou zapsány do státních seznamů kulturních památek. Zákon o státní památkové péči č. 20/1987 Sb. tedy v tomto případě pouze reagoval na faktický stav, přičemž povahu originálního aktu (pramene o tom, co bude po nabytí účinnosti zákona o státní památkové péči kulturní památkou) poněkud překvapivě nepřiznal rozhodnutí podle § 2 odst. 3 zákona o kulturních památkách, které v případě pochybností určovalo, zda se kulturní statek považuje za kulturní památku, ale až následnému evidenčnímu aktu, tedy zápisu podle § 7 tohoto předpisu. V případě sporu o tom, zda něco je nebo není kulturní památkou, toto ustanovení předepsalo jako určující zápis do státních seznamů vedených podle předchozích právních předpisů.
K námitkám navrhovatele dále sdělujeme, že předmětem řízení vedeném podle § 8 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění, je především zjišťování té skutečnosti, zda předmětná věc jako celek má nebo nemá znaky kulturní památky podle § 2 citovaného zákona č. 20/1987 Sb., když toto ustanovení (§ 8) upravuje postup v případech, kdy z mimořádně závažných důvodů není možné kulturní památku zachovat vůbec, nebo mají být při zachování její podstaty provedeny takové zásahy, které znamenají úplnou ztrátu její památkové hodnoty. Dále uvádíme, že základním znakem kulturní památky nemůže být pouze její zařazení do předchozí epochy nebo umístění na konkrétní místo, ale musí být nadto stanovena potřeba jejího zachování. Přitom pojem „významná“ má z památkové ochrany vyloučit jen nedůležité věci, jako masové produkty. Naléhavým úkolem ochrany památek je zjevně něco mnohem více, než chránit pouze takříkajíc jedinečné, prvotřídní památky; má chránit také takové věci, které jsou pod tímto prahem obzvláštního svědectví vývoje země a lidí. Podstatné je, že věci mají nikoli zanedbatelnou dokumentační hodnotu znaku uvedeného v zákonné skutkové podstatě, přičemž tento patrný vztah musí mít věc jen k (minimálně) jednomu v zákoně uvedenému znaku. Dále uvádíme, že prohlášení za kulturní památku není pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady, protože zákon o státní památkové péči nabízí řadu fakultativních i obligatomích náhrad, vázaných na zachování a údržbu kulturní památky. Výše a způsob náhrad jsou dány povahou věci, zejména též odvisí od výše nákladů, jimiž obnova či údržba kulturní památky překračuje obvyklé náklady.
P o u č e n í
Podle ustanovení § 44 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, se na toto řízení nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení.
Mgr. Petra Ulbrichová, vedoucí oddělení ochrany kulturních památek v odboru památkové péče Ministerstva kultury
