Mlýn ve Vojkovicích
Ve Vojkovicích se nachází řada pamětihodností. Ale historicky důležitým a řadu období užitečným objektem v obci je místní mlýn.
První mlýn stával u starého řečiště Svratky, jen asi o 50 metrů dál, než stojí ten dnešní. První zmínka o založení mlýna Vojkovice u Brna pochází ze 16. století. Mlýn na řece Svratce měl tři vodní kola. Dvě sloužila pro mlýn a třetí pohánělo pilu. Roku 1730 dal hrabě Sinzendorf podnět ke stavbě nového mlýna, který měl nahradit již starý nevyhovující mlýn. Ale protože umístění starého mlýna už nevyhovovalo, byl nejdříve na starém toku Svratky postaven jez ke zvednutí hladiny,
a dále byly zbudovány ochranné hráze, mezi nimiž byl vystavěn na místě toho starého nový mlýn. Voda, která přes jez ve Vojkovicích přetékala, padala do původního koryta mlýnského náhonu zvaného Geltbach (nebo také Galtbach), které odvádělo (a nakonec tak činí dodnes) vodu zpět do Svratky. Protože nový mlýnský náhon procházel přes farní pozemky, byla provedena výměna těchto pozemků a fara získala polnosti blíže k Hrušovanům. Přes mlýnský náhon byl vybudován nový dřevěný most na silnici do Blučiny, která v té době vedla kolem mlýna. Tento most byl stržen roku 1923 při regulaci Svratky, a již nebyl obnoven.
Roku 1749 byla provedena první regulace toku řeky Svratky. Tehdy byl zrušen jez u židlochovického mlýna a byl protažen vojkovický mlýnský náhon podél silnice
do Židlochovic (bylo to po pravé straně ,,staré silnice“, dnešní Brněnské ulice). Účelem bylo přivést vodu k židlochovickému mlýnu, aby byl i nadále zásoben vodou, neboť zregulované koryto řeky již ke mlýnu nezasahovalo. Že to nebyl právě nejlepší nápad, potvrdil i soudní spor o vodu z roku 1777, který mezi sebou vedli vojkovický mlynář František Zrunek a židlochovický mlynář.
Židlochovický mlynář tvrdil, že mu vojkovický schválně pouští málo vody, aby nemohl mlet obilí. Soudní spor vyhrál nakonec židlochovický mlynář, který si vymohl právo na větší množství vody, které mu byl vojkovický mlynář povinen pustit po proudu náhonem. Ještě jednou se poté dostal mlynář František Zrunek do křížku se zákonem, a to když byl roku 1791 vyšetřován pro vraždu. Podezření se nepotvrdilo, a tak mohl mlynář František Zrunek nerušeně rozšiřovat svůj majetek, což završil postavením pily.
Mlýn byl postupně během dalších století rozšiřován a vystřídali se zde různí majitelé. Podle dobových záznamů byl v roce 1889 majitelem rod Josefkových. Roku 1905 poprvé zaplálo ve Vojkovicích díky Vojkovickému mlýnu elektrické světlo. Bratří Jeschekovi – Franz a Otto, kteří mlýn v té době vlastnili se rozhodli provést radikální modernizaci mlýna. A to i přesto, že mlýn již leccos pamatoval a stále se v něm mlelo na mlýnském kameni. Mlýn byl navržen a postaven tak, aby si každý sedlák, který přivezl obilí k mletí mohl mlet obilí sám. Mlynář totiž pouze vybíral poplatky, a to ve formě části umleté mouky nebo jiného poplatku. Tento mlýn byl nově vybaven kaplanovou turbinou, která nejen, že mlýn poháněla, ale přes generátor vyráběla stejnosměrný elektrický proud, který byl využíván z počátku ke svícení ve mlýně a k pohonu pily. Po nezbytném zkušebním provoz byla elektřina dne 12. listopadu 1907 zavedena i na místní radnici. Od roku 1909 bylo ve Vojkovicích spuštěno i pouliční osvětlení a došlo k elektrifikaci jednotlivých domů.
9. června 1917 vyjeli místní hasiči k velkému ohni. Ve čtvrt na pět ráno totiž vznikl ve vojkovickém mlýně požár. I přes zásah hasičů ohnivé plameny pohltily dva a půl vagónů obilí, jeden a půl vagónů mouky, jeden a půl vagónů otrub a 3000 pytlů. Celková škoda přesáhla čtvrt milionu korun. Je až k nevíře, že bratři Jeschekovi byli schopni ještě v tomtéž roce začít se stavbou nového moderního mlýna, který tu stojí dodnes.
Za první světové války se v mlýně mlela potravinářská pšenice a žito. Měsíční semelek byl přibližně 300 tun. Bylo zde zaměstnáno 7 pracovníků. Ve mlýně byly dva páry koní, s kterými se rozvážely mlýnské produkty po okolí. Ke mlýnu patřilo 23 ha polností a pila s jedním katrem.
V roce 1936 při přestavbě elektrárny byly ve mlýně osazeny dvě Francisovy turbíny se stejnosměrnými generátory. (Ty byly nakonec v roce 1954 vyměněny
za třífázové synchronní generátory.)
V srpnu 1938 těsně po žních přišla velká voda, která zaplavila ve Vojkovicích pole. Mlýnský náhon byl doslava ucpán snopy pšenice a žita, které spláchla voda z polí
patřících rajhradskému klášteru. Až do roku 1945 byl mlýn Vojkovice majetkem bratří Ježkových, kteří byly po 2. světové válce odsunuti jako Němci. Byli to údajně lidé, kteří snad dobře zacházeli se zaměstnanci, kteří byli zajišťováni celodenní stravou. Ve mlýně se mlelo pro zemědělce, byl tam i obchod se smíšeným zbožím a malá pekárna. Mouka se dodávala do malých obchodů k prodeji. Byly tam asi čtyři páry válcových stolic a stolice piskovcová na domílku. Semlelo se údajně 25 až 30 vagónů obilí měsíčně. Při mlýnu fungovala také pila. Byla zde pila horizontální, která řezala klády.
Po válce byl mlýn téměř vykraden. Tehdy se při řízení mlýna vystřídalo mnoho správců, kteří, ale řízení dobře nezvládali. Mlýn byl poničen a utrpěl i co se pověsti mletí týče. Tato situace trvala až do roku 1948, kdy byl mlýn znárodněn a přidělen tehdejšímu národnímu podniku Středomoravské mlýny Brno, Běhounská 10, kde byl prvním ředitelem pan Chalupa a prvním vedoucím pan Konečný. Dalším vedoucím byl pan František Hejl, který už ve mlýně i bydlel. Spory, které ve mlýně panovaly, měly vliv na přístavbu mlýna, která se tehdy plánovala.Do mlýna již byly přivezeny i nové stropy k obnově, rekonstrukce ale byla přerušena, což byla velká škoda. Mlýn zajišťoval mletí a suroviny ke krmným účelům. V roce 1950 byla zrušena pila a po technické stagnaci v roce 1973 byl mlýn určen k mletí technického žita.
V roce 1965 byl požádán pan Bohuslav Karabec, aby převzal funkci vedoucího mlýna ve Vojkovicích. Před tím byl zaměstnán ve mlýně Pouzdřany.Ve Vojkovicích byl
vedoucím 25 let. Během této doby mlýn jen prosperoval, rozšiřoval se, zvyšoval se výkon a probíhala modernizace výroby. Několikrát byli zaměstnanci vyznamenáni za plnění plánu.
Mlýn je dnes vlastně chlouba celé obce Vojkovice. Někteří občané ani nevědí, jaký je to podnik, je úplně změněný a zmodernizovaný.
V 90. letech byla majitelem spol. s.r.o. MEELE, která zaměstnávála okolo 35 pracovníků. Nyní je vlastníkem mlýna spol. a.s. PENAM. Semílá se zde potravinářská
pšenice a měsíční semelek se pohybuje kolem 1800 tun. Koně nahradilo několik nákladních a užitkových vozů.
Společnost PENAM nabízí základní druhy mouky – hladká, polohrubá, hrubá. Dále krmiva a těstoviny. Mlýn semílá kvalitní potravinářské pšenice z jižní Moravy, a tím si zajišťuje vysokou kvalitu mlýnských výrobků.
Romana Bőhmová