Dřevíček

Zmínka o značném stáří mlýna v Horním Dřevíči se nachází v Pamětní knize (tj. obecní kronice): „dann die schon in alten Erbauen seit alterher genannte Mühle in Ober Drewitsch“. Avšak, krom své neurčitosti, pochází tato zmínka až z let 1925 až 1938 a onen údaj nelze ověřit. U mlýna sice můžeme předpokládat značné stáří, vyloučit nelze ani jeho pozdně středověký nebo raně novověký původ, avšak první konkrétní a nepochybná zmínka zjištěná tímto průzkumem k mlýnu v Horním Dřevíči se vztahuje až k roku 1734, kdy jej kupuje Josef Vacek [„Joseph Watzeks“]. Rustikální část Tereziánského katastru mlýn v Horním Dřevíči v 50. letech 18. století neuvádí. Dovídáme se pouze, že zde jsou „Řemeslníci: 9 tkalců. – Ostatní se živí předením.“. Naopak je to dominikální část Tereziánského katastru, která zaznamenává: „Mlýny: […] Podle popisu z r. 1753 byly ještě tyto mlýny […] Horní Dřevíč“. Dne 3. května 1787 kupuje mlýn v Horním Dřevíči Jan Vacek mladší [„Johann Watzek jüngere“]. Když 27. března 1806 kupuje tento mlýn Josef Prousa či Prouza [„Joseph Praußa“], nechybí v zápisu poznámka ke strojnímu vybavení. Kromě zmínky o vodním kole na vrchní vodu se zde také dozvídáme o dvou mlecích složeních [„mit 2en gängen überschlechtige[!] Mahlmühle“]. K roku 1836 uvádí J. G. Sommer ve své Topografii v Horním Dřevíči [„Ober=Dřewitz (Hořegssj Dřewice)“] mj. jeden mlýn [„Hier ist 1 Mühle“]. V roce 1840 zachycuje areál mapa stabilního katastru. Zaznamenává mlýn [stavební parc. č. 2] a v rámci jeho areálu ještě dvě další stavby [stavební parc. č. 1 a 3] Všechny tři objekty – tedy včetně mlýna – jsou na této mapě vyznačeny žlutou barvou, tedy vybudované ze spalných materiálů. U mlýna není použit symbol vodního kola, čemuž ovšem není potřeba přikládat větší význam. Roku 1845 prodává Josef Pohl [„Joseph Pohl“] hornodřevíčský mlýn Janu a Josefě Kimmerovým [„Johann und Josepha Kimmer“] obilní mlýn se dvěma složeními a vším příslušenstvím a dodatky [„Mahlmühle mit 2 Gängen und allem Zugehör und Beilags“]. Pozornost věnujme i mapě Josefského vojenského mapování z 60. až 80. let 18. století. Je na ní zachycen symbol vodního kola, což jednoznačně dokazuje existenci technického objektu s vodním pohonem. Na základě souvisejících informací je zřejmé, že se jedná o vodní mlýn. Podobu staršího mlýna nám přibližují tři dochované fotografie pocházející asi ze začátku 20. století. Zachycují trojdílný roubený objekt s patrovými druhým (síň) a třetím dílem (mlýnice) a s vysokým prvním dílem (obytná místnost). Výška obytné místnosti, která má s největší pravděpodobností pouze jeden stropní trám, se dle lidských postav a vstupních dveří do síně dá odhadnout na 3,5 m a více. Kromě toho je použito u horních tří řad roubení výrazných přesahů trámů, a to nejen v nárožích, ale i u roubení stěn členících jednotlivé díly. Nese tak znaky archaických vesnických domů včetně vyrovnání výšky obytné místnosti ve druhém a třetím dílu jejich patrovým uspořádáním. Velmi střízlivě můžeme stáří tohoto objektu řadit alespoň do přelomu 17. a 18. století. Nejstarší zjištěný záznam v knihách mlýnů se tedy jistě vztahuje již ke stavbě zachycené předmětnými černobílými fotografiemi! K velkým změnám dochází poté, co mlýn od Filippa Hofmanna na konci roku 1917 kupuje Ladislav Baudyš. Těsně po 1. světové válce – v roce 1919 došlo na první větší přestavbu mlýna. Konkrétně došlo na demolici druhého (síň) a třetího dílu domu (mlýnice) a v jejich prostoru mlynář L. Baudyš vybudoval novou třípodlažní[!] zděnou mlýnici s chodbou. Již v roce 1922 tento mlynář přestavbu svého mlýna dokončil, když první díl (světnice) původního roubeného trojdílného domu nahradil malou obytnou částí (kuchyň v přízemí a dva pokoje v patře), chlévem a vepřínem. Ze soupisového materiálu k roku 1932 víme, že zdejší mlýn stále provozoval stále „Lad. Baudyš“, ale protože během 2. světové války i přes zákaz úřadů mlel „na černo“, byl v září 1941 zatčen a Mlynářské ústředí zároveň zastavilo provoz hornodřevíčského mlýna. Mlynář A. Baudyš se dostal do koncentračního tábora, kde zůstal až do osvobození v roce 1945. A již ve stejném roce se pokouší mlýn uvést do provozu, protože po čtyřem letech bez údržby se na strojním vybavení projevila řada poškození: „…samozřejmě stroje utrpěly velkou škodu, jednak nebylo učiněno žádné protiopatření na rez, ani proti molům a myším. Po návratu z koncentračního tábora uvedl jsem mlýn do provozu, žádá stále opravy, ježto nedostatky se stále projevují… Od zabrání Sudet – opravy se neprováděly a od 1941 byl provoz zastaven, tím však stroje a zařízení utrpěly více škody, než kdyby byly v provozu. Snad během příštího léta vše uvedu do pořádku.“ O tom, že při snaze mlýn zprovoznit, se mlynář L. Baudyš spoléhal především na sebe svědčí mj. skutečnost, že z poválečných konfiskátů chtěl žádat pouze o jediný stroj: „Jedině bych potřeboval kvůli úspoře pracovní síly a přesnosti - 1 automat. váhu na obilí pro 10 kg násypu.“

xxx

První zmínku o mlýnu v Horním Dřevíči máme z roku 1734 a z této doby pocházela i přízemí roubená stavba, kterou roku 1917 zakoupil čerstvě vyučený mlynář Ladislav Baudyš. V letech 1919–1922 ji přestavěl na dnešní moderní mlýn s netypickou, pouze třípodlažní mlýnicí. Postupně instaloval mlecí, šrotovací a lušticí válcové stolice ze strojírny Josefa Prokopa synové v Pardubicích, poháněné nejprve novým vodní kolem a od roku 1932 Francisovou turbínou 11 HP od Českomoravské Kolben­ ­Daněk. Ladislav Baudyš mlýn provozoval až do roku 1941, kdy byl uvězněn za černé mletí a mlýn mu byl úředně zastaven, a pak krátce po svém návratu z pracovního tábora v letech 1945–1949. Poté byl znárodněný mlýn zastaven podruhé, zařízení však nebylo sešrotováno a dochovalo se tak výjimečně celistvě, stejně jako mlýnská budova. Dnes je soukromým muzeem a je památkově chráněn.