Podle zápisů v pozemkové knize došlo k převodu vlastnictví horního mlýna podle trhové smlouvy z 3. února 1823, kterou manželé Josef a Josefa Hausmannovi prodali pražskému měšťanu Josefu Ringhofferovi svůj mlýn. Smlouva byla uzavřena v důsledku blíže neudaného protokolu, jenž byl sepsán 5. prosince 1821 na vrchnostenském úřadě v Dobřejovicích. O jeho obsahu se dnes můžeme jenom dohadovat. Patrně šlo o nějakou dohodu mezi majiteli mlýna a úřadem, týkající se blízké dispozice s mlýnem, protože den před tím byl ve mlýně sepsán všechen inventář, podle něhož potom po uzavření trhové smlouvy nový majitel nemovitost s příslušenstvím přejímal (šlo o veškeré mlýnské a hospodářské nářadí, jakož i o ozim, dvě krávy, dvě telata, tři včelíny, zásobu píce a slámy). Přitom tehdy Josef Hausmann byl v horním mlýně teprve krátkou dobu, koupili mlýn trhovou smlouvou z 13. září 1821 (podle protokolu z 27. srpna 1821 převzal nemovitost se všemi právy a povinnostmi už 10. září 1821).
Krátké mezidobí od jednoho protokolu k druhému v témže roce patrně nesvědčí o tom, že tu mělo v osobě Hausmannově jít o dlouhodobého držitele mlýna. Snad se to dá vysvětlit rodinnou tradicí Ringhofferů, podle níž je ve všech archívních záznamech i v pramenech tištěných udáván rok 1820 jako začátek činnosti kamenického hamru. Znamenalo by to ovšem, že si Josef Ringhoffer zřídil jakousi zatímní dílnu v horním mlýně již v době, kdy mlýn patřil ještě Hausmannovu předchůdci, Pavlu Zbouzíkovi. Bylo by to možné formou nájmu, bez zápisu v pozemkové knize. Zápisy v pozemkové knize v mnoha případech stejně neudávaly okamžitě faktický stav držby. Případ jmenovaného mlynáře Zbouzíka tu může sloužit jako příklad: koupil mlýn podle trhové smlouvy z 12. května 1816, fakticky však mlýn převzal již „při sv. Havlu“ roku 1815, na základě vrchnostenského protokolu z 11. října 1815. Podobně se dálo i v jiných případech. Zbouzík nehospodařil na mlýně úspěšně, nestačil ani splácet četné dluhy. Právě v roce 1820 byla splatná velká zápůjčka 2.000 zl. ze sirotčí pokladny, mlynář však nemohl závazku dostát. Není vyloučeno, že právě tehdy mu přišel vhod příjem z pronájmu mlýna (nebo alespoň jeho části) pražskému mědikoveckému mistru. Mlýn ovšem tím neudržel, stejně se neubránil nucenému prodeji nemovitostí Hausmannovi, jenž tu mohl působit jako mezičlánek než byla vyřízena formální stránka přechodu mlýna do vlastnictví řemeslníka jiného druhu.
Nežli totiž mohla být uzavřena trhová smlouva z roku 1823, musel si J. Ringhoffer opatřit vrchnostenské povolení ke koupi horního mlýna s pozemky a k jeho přeměně v měděný hamr. Patrně to nešlo snadno, podal dvě žádosti (23. října a 15. listopadu 1821) v tomto smyslu, spolu se závazkem, že v případě souhlasu dobřejovické vrchnosti bude „plně vybývat a plnit všechny dosavadní povinnosti spojené s držbou mlýna". Souhlas dostal 31. ledna 1822, mohl tedy uzavřít trhovou smlouvu. Trhová cena za mlýn s příslušenstvím a se všemi právy, užitky i břemeny činila 4.000 zl. konv. měny. Zmíněné povinnosti byly vypočteny jak v trhové smlouvě, tak i zvlášť v rozhodnutí dobřejovického úřadu z 2. června 1824, kterým dostal nový majitel horního mlýna na novou žádost (z 26. května 1824) povolení vtělit souhlas vrchnosti ke koupi mlýna a k jeho přeměněn na hamr do pozemkové knihy. Šlo o tyto závazky, které už tehdy musely znít archaicky: Platit obvyklý poddanský úrok 30 zl. ročně, místo krmení vepřového dobytka dávat dalších 6 zl., jako naturální rentu odvádět ročně 45 strychů žita dobré a čisté jakosti ve dvou pololetních splátkách. Zdarma semlít nebo na svůj náklad jinde dát semlít všechno vrchnostenské a deputátní obilí, zdarma sešrotovat vrchnostenský slad (ječmen). Nezvyšovat v rybníkách hladinu nad stanovenou míru ani nenechávat odtékat vodu pod míru. Pod pokutou 10 kop grošů míšenských se zdržet chytání ryb a raků a nedovolit to ani svým „lidem“. Dokonce nebylo zapomenuto ani na robotu: o žních posílat po tři dny jednoho pěšího robotníka.
Jiří Tywoniak
