Doprava dříví a výroba dřevěného uhlí na tavení rud pro horní erár, byla spojena s nemalým nákladem. Aby se snížil, pomýšleli Horníci na postavení nového mlýna na "březích labských" u Starého Kolína. O jeho stavbě se uvažovalo již roku 1560. Stavbou byl pověřen mlynář odborník Jat z Vorličné. Mlýn byl dřevěný. Dříví bylo koupeno většinou v bašteckých lesích, které patřily kutnohorskému špitálu sv. Kříže a sv. Lazara. Tehdy byl také vybudován jez na Labi Bystrém po celé šířce řeky ze dřeva a kamení. Tím se voda v řece patřičně zvedla. Se stavbou byly nemalé potíže, zvláště s dovozem dřeva a kamení. Mlýn baštecký byl zhruba hotov roku 1563. Následujícího roku se v něm začalo mlít. Mistr mlynář za své dílo přijal 50 kop grošů. Při kolaudaci, jak se tehdy říkalo "ohledání", byly zjištěny četné nedostatky zejména: "Že neudělal komory obilní, místo domu pro mlynáře udělal jen komůrku, slupy (na chytání ryb) na Labi nezdělal, prahy při mlýně neutvrdil." Horníci do mlýna dosazovali nájemné mlynáře. Prvním byl roku 1564 Jan Nosek. Ke mlýnu patřila též pila, kde se řezalo dříví pro doly. Ta tu ale byla dávno před stavbou mlýna. Roku 1566 se jednalo o stavbě mostu přes Labe Tiché ke mlýnu. Do té doby tam žádný most nebyl. Snad tam byl brod, než se zvedla hladina vody jezem u Veletova.
Josef Vlastník
Mlýn na Baštách byl vystavěn asi až v letech 1560–1564. V roce 1910 jej zakoupil Vojtěch Loupal, nedlouho poté, v roce 1914, mlýn vyhořel. V letech 1914–1915 byl nově vystavěn vídeňskou pobočkou firmy Amme, Giesecke & Koenegen z Braunschweigu a zařízen na elektrický pohon. Vznikla zde mohutná vysoká čtyřpatrová budova s pětipatrovou věží, při mlýně byla zřízena hydroelektrárna s dvěma Francisovými turbínami, dodanými firmou J. M. Voith z rakouského St. Pöltenu. V roce 1928 mlýn opětně vyhořel. V roce 1930 zřídil majitel u mlýna továrničku na výrobu kyslíku pro potřeby průmyslu k autogennímu sváření. V roce 1937 se dostala firma do konkurzu a následujícího roku Vojtěch Loupal zemřel. V roce 1942 objekt koupil Jaroslav Kříž z Prahy, který v objektu mlýna zřídil moderně vybavené kožešnické dílny. V roce 1948 byl podnik znárodněn a zařazen do n. p. Kara, Praha. Následujícího roku vznikl samostatný podnik Kara Starý Kolín, který se v roce 1955 sloučil s podnikem v Trutnově. Dne 3. října 1999 objekt vlastního mlýna vyhořel a následně byl zbourán. Dochovala se přilehlá hydroelektrárna, nevyužívaná od roku 1976, a několik dalších menších objektů.
xxx
V rámci komorního výstavního formátu Opus magnum představujeme tři obrazy Antonína Hudečka (1872–1941), které spolu těsně souvisí svými motivy. Jeden z nich, zobrazující vesnické stavení, zřejmě obyčejnou stodolu, u vodního toku, se od roku 1964 nachází ve sbírkách chebské galerie, což se stalo vlastním podnětem k tomu, abychom prozkoumali historii jeho vzniku. Není datován, ani opatřen přípisem s názvem, už při nákupu byl však dán do souvislosti s jiným Hudečkovým obrazem Chalupy z Národní galerie v Praze (dále jen NG), zachycujícím stejný motiv. Ten již tehdy patřil k nejznámějším Hudečkovým dílům: byl reprodukován v první velké umělcově monografii od Antonína Matějčka (1947), a dokonce se ocitl na obálce publikace představující sbírku moderního umění NG (1957).
Do Moderní galerie, předchůdkyně NG, byl získán v závěru roku 1906 (tedy v roce, kdy ho malíř vytvořil), a to ze spolkové výstavy Mánesa. Protože z celé trojice vznikl jako první a zároveň je jediný, jehož název i datace jsou jednoznačné, pojmenovali jsme podle něj i celou výstavu. Z výše uvedených důvodů byl chebský obraz zařazen do sbírky s názvem a datací obrazu z NG. Vročení je od té doby bez výhrad přebíráno, kdežto název kolísá. Někdy je uváděn takto, když však v roce 1983 Ludmila Karlíková oba obrazy reprodukovala na protějších stranách Hudečkovy monografie, použila pro chebský obraz, nejspíš čistě pro rozlišení, název Chalupy u vody.
Třetí prezentovaný obraz nabízela v roce 2011 aukční síň Dorotheum pod názvem Letní odpoledne opět s datací 1906 a byl zakoupen do soukromé sbírky. Jeho příbuznosti s chebským obrazem „…kompozicí, celkovým pojetím i malířskou technikou…“ si povšiml už Petr Kubík. Oba obrazy však mají společné i to, že zachycují mpodobné místo. Dokonce se zdá, že když je pověsíme vedle sebe, zobrazené motivy plynule navazují. Na obraze ze soukromé sbírky jsou však zobrazené budovy vyšší a nemají ráz vesnické zástavby.
Také pro něj platí, že název a datace nemají oporu ani v údajích přímo na obraze, ani v literatuře. Datace byla tentokrát nejspíš odvozena z chebského obrazu, který byl – jak již bylo řečeno – publikován v monografii v populární odeonské řadě Malá galerie. Lze se domnívat, že v rámci obvyklé strategie byl dán obrazu při prodeji název, a sice takový, aby zněl dostatečně „hudečkovsky“. Například známý obraz s podobným názvem Letní večer s ženským aktem před vodní plochou byl první položkou katalogu autorovy samostatné výstavy v Topičově salonu v roce 1907. Právě na této výstavě mohly být s velkou pravděpodobností představeny i naše obrazy.
Ten chebský by se nabízelo ztotožnit s číslem 2 Chalupa nabízeným za 1400 korun. Obdobný titul jako u obrazu z NG, pouze převedený do singuláru, by odpovídal tomu, že druhé stavení zde téměř není vidět. A odpovídá i jeho charakteristika v dobové kritice K. B. Mádla, který psal o „lehce oblačném nebi“. K druhému obrazu žádný název z katalogu jednoznačně přiřadit nelze.
Další otázkou je, kde přesně vlastně byly obrazy malovány. Obraz Chalupy z NG už Antonín Matějček lokalizuje do Starého Kolína. Hudeček sem poprvé přijel v roce 1906 na pozvání přítele Rudolfa Béma, který zde byl již o rok dříve, spolu tu pobývali i v roce 1907 a Hudeček sem už sám přijel na krátkou dobu i v roce 1908. Ovšem v přesné době příjezdu na první pobyt si Matějček odporuje. Podle něj přijeli „v plném létě“, zároveň však používá formulaci, že v obraze Chalupy „… obestírá jarní vzduch krajinu rašící…“ A na jaro zde odkazujínejen bezlisté stromy, ale i květy na jednom z nich. Protože už v roce 1906 Hudeček obraz prodal, musí pocházet z první starokolínské sezony, a autor sem tedy musel poprvé přijet dříve než v létě. Pokud tedy vyloučíme, že Hudeček zde Béma navštívil už v roce 1905.
Ke konkrétním lokacím uvádí Matějček pouze tuto informaci: „Starý Hudečkův přítel Ing. Řeřicha vzpomíná, že Hudeček maloval nejraději části návsi s mladými topoly poblíž říčky Klejnovky (správně Klejnarky – poznámka autora) a tůně u mlýna Na Baště.“ Zdá se, že břeh Klejnarky je zachycen na dvou obrazech se stejným motivem ze sbírek ostravské galerie (ten je dokonce datován 1906) a NG. Na nich už jsou zobrazeny chalupy Starého Kolína, nikoliv tedy jen stodoly za vsí, a strmý břeh má také jiný charakter než na naší trojici. Nabízí se tedy otázka, zda vyšší domy na obraze Letní odpoledne opravdu nelze ztotožnit s bašteckým mlýnem. Tuto domněnku potvrzuje objev jediné známé dobové fotografie mlýna na pohlednici s přípisem „Válcový mlýn L. Franzla Na Baštách“. Lambert Franzl
vlastnil mlýn v letech 1899 až 1910, tedy přesně v našem období. Pak mlýn údajně vyhořel a byl přestavěn; hlavní budova byla zvýšena a dostala charakteristickou věž s nápisem „Automatický mlýn“.
Fotografie přes vodní tok zachycuje komplex budov mlýna z opačné strany, náhony a kanály ho totiž obklopovaly z obou stran. Obrazy by pak byly malovány z břehu kanálu, kterému se říká Černá struha. Této poloze na obrazech odpovídá šíře toku, vysoké břehy, stromoví vlevo v pozadí na obraze Chalupy z NG i vzdálenost budov mlýna. Na místě stodol jsou dnes průmyslové objekty nejspíš z poválečné doby, kdy zde sídlil podnik Kara, které zakrývají i přímý pohled na mlýn.
Marcel Fišer
Ve sbírkách chebské galerie se nachází podmanivý olej Antonína Hudečka nazývaný v literatuře Chalupy nebo Chalupy u vody. Vyniká nápadnou expresívní barevností a energickým volnějším štětcovým rukopisem a donedávna byl vnímán jako spíše ojedinělý doklad malířova vývojového zrání po soustředěné okořské periodě. Když se před několika lety na aukci Dorothea objevilo rozměrné plátno s příbuzným námětem, nabídla se otázka podívat se na oba obrazy v aktuálním kontextu. Obraz z nynější soukromé sbírky není reprodukován v literatuře. Sám jsem ho znal od předchozího vlastníka, jímž byl Karel Lejnar z Velimi u Kolína. Měl jsem dokonce možnost si tehdy obraz svěsit a prohlédnout na světle, neboť visel jako jediný v samostatné místnosti, kam návštěvy nechodily. Bylo to někdy roku 1988. Lejnar měl malou, avšak vytříbenou rodinnou kolekci obrazů, z nichž vynikalo především krásné realistické plátno Mařákovo a metrový Štramberk od Panušky (dnes v OG v Jihlavě). Stýkal se s dr. Boučkovou, autorkou Hudečkových výstav, a paní Kobylákovou z tehdejší Středočeské galerie, která mu dávala tipy na obrazy, které byly galerii nabídnuty. Oproti chebskému obrazu, který má ještě zavedený okořský formát 80 × 90 cm, vyniká velké plátno jemnější osnovou tahů a apartnějším až gobelínově jemným povrchem. Soudím, že chebský obraz je jistě plenérový kus vyhotovený s udivující výrazovou intenzitou a jasnou polychromií odstínů, zatímco velký obraz bude ateliérový a ve výsledku více komponovaný, ovšem též vypracovaný a vyladěný. Záměrně užívám hudební výraz, neboť jakoby šlo o rapsodii v případě prvém a symfonii v případě druhém. Ludmila Karlíková připomíná ve své odeonské monografii roku 1983 tehdejší hudečkovský problém, totiž tendenci expresívní. Ta souvisela zčásti i s účinkem výstavy severoněmeckých malířů z kolonie Worpswede, kterou v Mánesu roku 1903 viděli Hudeček i Slavíček. Jejich letní malování ve Střítěži téhož roku tvoří tak pomyslný předěl mezi Okoří a Starým Kolínem v případě Hudečkově, respektive mezi Hostišovem a Kameničkami v případě Slavíčkově. Nejde samozřejmě o předěl mechanický, ale spíše o soustředěné vzrůstání vlivů přicházejících z nových výstav a cest. Obraz ze soukromé sbírky ve své až magistrální obřadnosti souzní s několika významnými okořskými obrazy (Podzimní nálada, 1900; Cesta na podzim, 1903), avšak motiv odpovídá starokolínské lokaci. Tam se Hudeček zaobíral daleko více charakterem místní zástavby, a to nejednou v pádných a i hutně malovaných obrazech návsi, souvislé řady domků, někdy s výraznou stafáží. Obrazy z roku 1906 povlovně přecházejí typově z děl okořských, v nichž se v letech 1905 – 1906 více zračila oproštěnost od levitujících secesních aranžmá a snaha o objektivizaci předmětné skutečnosti. Vylaďování oné subjektivní a objektivní polohy nápadně vyniká třeba již u Topolů, jejichž námět je střítěžský, ale Hudeček se k nim ještě i později vrátil. I prvá plátna ze Starého Kolína rezonují ve svém rzivém odstínu ještě s dumavostí Okoře, ale prokmitávání ostrých barev jako je ultramarínová modř či hutná veronesovská zeleň ohlašují již nový směr vývoje.
Michael Zachař
