J. KŘEČKOVÁ: Olešná v průběhu dějin. Olešná 2014
(OPIS)
Smíškův mlýn
Mlýn na místě v údolí Velkého potoka pod Olešnou (pozdější čp. 35), kde stojí i dnes, je s určitostí doložen až od 17. století. Jeho souvislost s mlýnem či mlýny doloženými ve 14. století nemůžeme spolehlivě prokázat, protože nemáme žádné informace z následujících století. To, že zde mlýn stával již od počátku obecních dějin, můžeme jen předpokládat.1)
Mlynáři v Olešné neměli na růžích ustláno, olešenský mlýn nikdy příliš neprosperoval. Na přelomu 17. a 18. století dokonce nebyl pro nedostatek vody provozován a byl připsán Vítovi Hrubému jako chalupa. Je pravděpodobné, že tehdy neexistovala nádržka nad mlýnem, proto neměl mlýn k mletí dostatek vody. K chalupě bylo připsáno půl lánu od zpustlého gruntu Zborníkovského, kterého se ujal někdy kolem roku 1678 Martin Novák. Celkem ke mlýnu či k „chalupě na mlejně“ patřil 1 lán polí. Po roce 1696 chalupu na mlejně držel několik let Jan Moravec, který ji předal svému synu Danielovi Moravcovi.2)
Kdy začal mlýn zase mlít obilí nevíme, možná to souviselo s vybudováním obecního rybníku, který zaručoval přísun vody. První doložená zmínka o obecním rybníku je z roku 1721. S velkou pravděpodobností byl postaven na potoku přímo nad mlýnem, alespoň jak můžeme soudit podle pozdějších katastrálních map, ve kterých jiný obecní rybník v Olešné zakreslený není. Jako první mlynář, který zřejmě zase začal mlít obilí, je doložený Josef Zálužanský, který zemřel roku 1793. Po jeho smrti vdova Kateřina Zálužanská postoupila mlýn s jedním složením a třemi stoupami Martinu Malému, který si vzal za ženu jejich dcera Marianu.3) Stavení bylo tehdy velmi sešlé. Martin Malý však velmi brzy prodal mlýn Jakubu Komrskovi a ten roku 1801 mlýn opět prodal Jakubovi Mládkovi.4) Jakub Mládek se pokoušel i hospodařit, v roce 1802 si od obce olešenské pronajal jedno pole na Vranici, druhé pod cestou na Vranici, třetí a čtvrté za potokem, jednu louku pod nádržkou a zahrádku pod okny.5) V tom samém roce ale mlýn propachtoval Bartoloměji Černíkovi ze strakonického panství a následujícího roku mlýn se svolením vrchnostenského úřadu prodal Janu Kosařovi ze statku vlasenského.6) Ani on zde nezůstal dlouho, hned další rok se v Olešné usazuje vozdrukovský mlynář Josef Mrzkoš.7) Tento nový majitel však brzy po koupi mlýna roku 1805 zemřel a jaho syn Josef živnost roku 1806 prodal Vojtěchu Pláničkovi z Veselíčka.8) Nedařlo se ani tomuto mlynáři, v roce 1811 prodal zadlužený mlýn Janu Smíškovi.
S příchodem Jana Smíška, který byl v době koupě přibližně 34letý a žil zde se svou první ženou Marianou a po její smrti s Viktorií a dětmi až do roku 1839, se konečně ve mlýně usazuje mlynářský rod na dlouhou dobu až do roku 1941.
Původní mlýn byl ve 20. století přestavěn a modernizován pomocí motorů. Pana otce tu tehdy dělal Václav Smíšek v době, kdy majitel mlýna Bohumil Smíšek byl v Americe. Ten posílal spoustu peněz na přestavování mlýna, ale přesto se ani jednou pomocí dieslového motoru nepodařilo mlýn uvést do plynulého provozu.
Mlýn byl po celou dobu své existence čas od času vystaven řádění přírodních živlů, nevyhýbaly se mu především povodně. Zprávy máme např. O bleskové jarní povodni roku 1886, která velké škody nenadělala. Mnohem hůře však bylo ve mlýně, a nejen v něm, po průtrži mraků 9. srpna 1890, kdy velká voda vzala mlynáři nádržku. Mlynář v Olešné utrpěl 500 zl. Škody.9) Podobně byl mlýn postižen za velké povodně v roce 2002, kdy se hráz nádržky opět protrhla. Do vydání této knihy nebyla obnovena. Nejen voda, ale i oheň způsobil velké škody, a to 5. ledna 1931, kdy z neznámé příčiny o třičtvrtě na čtyři ráno vypukl rozsáhlý požár a mlýn celý vyhořel.10) Naštěstí byl mlynář Smíšek pojištěn.
Ani po návratu z Ameriky se Bohumilu Smíškovi nedařilo, přestože investoval značné částky. V roce 1941 se oženil se starší paní a odstěhoval se k Táboru. Mlýn prodal Josefu Pešanovi. I tento majitel investoval do přívodu vody na vodní a motorový pohon, chtěl vyrábět dřevitou moučku. Během okupace řezal dříví do generátoru a po osvobození pak opravoval elektrické motory. Dělal i jnou odvážnou a nebezpečnou práci – mlel tajně obilí, za což byl při prozrazení trest smrti. Pomáhal mu v tom další olešenský občan Bohumil Veishaipl. Tajně se mlelo také v mlýnech v Bernarticích, Borovanech a hlavně na Boudě u Písecké Smolče, na kterou jezdilo mlít obilí nejvíc obyvatel z Olešné.
Po skončení války skončily i některé mlýny, včetně Smíškova mlýnu v Olešné. Podle vzpomínek F. Krále se do mlýna přistěhovala rodina Prokopova až ze vzdálené Budyně nad Ohří, kde měl ing. Jiří Prokop prosperující elektrotechnickou továrnu o více než 50 zaměstnancích, která byla znárodněna. Jiří Prokop nechal mlýn napsat na svou ženu Emilii a založili v Olešné firmu na výrobu generátorového dříví. Pořídili si americký nákladní automobil GMC, které se dovážely prostřednictvím mezinárodní organizace UNRRA a tento vůz dal předělat na pohon dřevoplynem. V té době to byl aktuální počin, neboť ještě několik let po válce jezdila nákladní auta, ba i osobní auta i některé autobusy se zážehovými motory na dřevoplyn. Po čase však éra dřevoplynu skončila, došlo ke změně výrobního programu a z mlýna se stala opravna elektromotorů, ve které našlo obživu několik lidí ze vsi. Ing. Prokop zůstal u svého oboru – v Budyni elektromotory vyráběl, v Olešné opravoval. Prokopovi měli dvě děti, starší Emu a mladšího Jiřího, oba byli ve vsi mezi mladými oblíbeni. Bohužel Jiří po dlouhotrvající nemoci poměrně mlád zemřel. Prokopovi mlýn později prodali podniku Okresní správě silnic Tábor, od kterého jej koupila dnešní majitelka.
Literatura:
1) Viz kapitola Pod správou panství vltavotýnského.
2) NA, APA – Vs Týn kn. 285A, fol. 293
3) NA, APA – Vs Týn kn. 2223, fol. 271r.
4) NA, APA – Vs Týn kn. 2223, fol. 271v.
5) NA, APA – Vs Týn kn. 2223, fol. 272r.
6) NA, APA – Vs Týn kn. 2223, fol. 139r.
7) NA, APA – Vs Týn kn. 2223, fol. 140r.
8) NA, APA – Vs Týn kn. 2223, fol. 142r.
9) Památní kniha školy Podolí, s. 66, 68 a 82.
10) Pamětní kniha obce Olešná, s.37.
