Jaroslava Paulusová-Jiří Bořecký: MIROŠOV/JEDLOV. Dějiny obce (Výpis)
Počátky zdejších mlýnů
I když už dlouhou dobu není slyšet klapot ani jednoho ze tří bývalých mirošovských a jedlovských mlýnů, přece je všichni současníci znají. Jde o mlýn Klepák, Hlaváčkův mlýn a Schoberův mlýn. Při hledání počátků těchto mlýnů, vyhodnocováním dochovaných písemností a jejich srovnáváním se starými mapami se podařilo objevit další mlýn. Tento byl nejstarší a v 17. a počátkem 18. století jediným mlýnem na mirošovském panství. Byl znovuobjeven, neboť není pamětníka, který by o něm slyšel vypravovat, ani v terénu po něm není památky. Když však stojíme „Na mostku“ a chtěli bychom si mlýn a nad ním tři rybníky představit, lze si ještě dneska zaniklou skutečnost vybavit.
Vraťme se však k počátkům mlýnů. V úvodu knihy jsme psali o tom, že už za Přemysla Otakara II. před r.1278 existoval mlýn při ústí Jedlovského potoka do řeky Jihlavy (později zvaný Pekárkův, na kraji Dvorců; ještě v době německé okupace to byl mlýn s přikázaným mletím pro Mirošov a Jedlov, po válce zrušený). R.1390 se uvádí na arcibiskupském řečickém panství 28 mlýnů (3 v Rychnově, 2 v Dolní Cerekvi aj.), navozuje to myšlenku, proč by nemohl v následující době vzniknout i mlýn v Mirošově, jehož dlouhou hranici tvořil právě Jedlovský potok.
Nejstarší zprávy o zdejších mlýnech, které se podařilo nalézt, pocházejí z poloviny 16.st., z doby po r.1550. Tyto záznamy se nacházejí v městských knihách Pelhřimova, kde jsou zachyceny jeho poddanské vsi s grunty. Uvádí je i autor Dějin Pelhřimova Josef Dobiáš. V jeho rukopise o poddanské vsi Mirošov je také zápis: „Mlýn nebo snad mlýniště držel počátkem 2. poloviny 16.st. Jan Podolanský. Od něho koupil Jan Hanzl 22.7.1564 městiště mlejnské s novým počátkem stavení za 37 ½ kopy č. R.1565 prodal mlýn Mikuláši, Bezpalcího synovi za 42 ½ kopy č.“ Dále se dozvídáme, že po Mikulášovi držel mlýn Bártl Koler (psáno i Keler, Keller, Kelner) a pak jeho syn Štefl Koler (viz. Šteflovi ve Dvorcích). Dostal se do dluhů a nakonec musel zaplatit i louku u mlýna se svolením pelhřimovské vrchnosti svému sousedu Ondřejovi na sousedních jihlavských gruntech (zřejmě u dvora Švamenhof – Nový Hubenov, který Jihlavě patřil). Ještě r.1597 se jednalo o splácení dluhů.
Podle louky dané k zástavě se zdá, že to byl onen zaniklý mlýn, aneb mlýn později zvaný Hlaváčkův. Je však zajímavé, že tento grunt s mlýnem se mezi vyjmenovanými 13 mirošovskými grunty uvádí jako druhý v pořadí. Běžné bylo, že se mlýny uváděly jako první nebo poslední ve vsi, neboť stály mimo ves u vody.
Druhý mlýn v Mirošově byl při posledním 13.gruntu. V 1. polovině 16.st. ho držel Matěj mlynář, kolem r.1560 do převzal jeho zeť Václav mlynář, který ho po splátkách po 5 kopách splácel až do r.1574, zbytek doplácela vdova Dorota do r.1579. Dalším známým držitelem mlýna byl Matěj Máca. Asi r.1593 slíbil Kryštofu tesaři a Havlovi sládkovi z Jihlavy, že jim nařeže nějaké prkna na pivovarskou káď. Přijal od nich už závdavek 8 ½ kopy míš., ale neodevdal jim objednané dílo, ani nevrátil peníze, Jihlavští si u Pelhřimovských stěžovali, ale ti jim 7.3.1594 odpověděli, že mlynář Máca už není na jejich gruntech. Jihlavští však byli toho mínění, že si dílo „na gruntu zapověděli“ a že tedy Mácův nástupce na mlýně je povinen se s nimi vyrovnat. Výsledek jednání už neznáme. Z uvedeného textu je zřejmé, že při mlýně byla i pila a řezala se prkna.
Jeden z těchto dvou mlýnů byl onen zaniklý „starý“ mlýn, druhý buď Klepák nebo Hlaváčkův mlýn, ale pro ztotožnění s některým z nich je málo podkladů. V každém případě „starý“ mlýn trval až do začátku 18.st., druhý zanikl počátkem 17.st. nebo v době třicetileté války, ale na jeho místě v 18.st vznikl opět mlýn.
Jan Kergl, který od města Pelhřimov koupil r.1601 ves Mirošov, přiznal berni 10 poddaných (gruntů) a 3 mlýnská kola. V tu dobu 3 mlýnská kola hovoří spíše ještě pro 2 mlýny – jeden o 2 kolech, druhý o 1 kole. Ale Přech Řísnický v letech 1618-1620 přiznal už jen 7 poddaných a 1 mlýnské kolo. Buď něco zatajil, nebo se situace opravdu změnila. Mirošov za třicetileté války dost zpustl a zřejmě zpustl a zanikl i jeden mlýn. Při prodeji Mirošova r.1668 se jmenuje 1 mlýn a 2 pily, v ten čas zpustlé. Za Vltavských (1678-1686), byla na místě 2 zpustlých pil postavena nová pila. Od r.1686 se při dalších prodejích Mirošova vždy uvádí pouze jeden mlýn s pilou. Tentokrát víme jednoznačně, že jde o onen „starý“ mlýn a pilu v místě nynější „Velké louky“ a „U mostku“. Dubová alej při cestě z Mirošova k silnici na Jihlavu zpevňovala hráz jednoho ze 3 rybníků na „Velké louce“, patřících k „starému“ mlýnu.
Když r.1710 koupil Mirošov pan Hornek, v přiznání z r.1714 uvádí 9 rybníků, 1 mlýn, 3 stoupy a 1 pilu. Tato mlýnská zařízení patří k rybníkům „Mlýnský“, „Podmlýnský“ a „Podpilský“ na „Velké louce“. Rybníky jsou ještě zachyceny v mapě mirošovského panství z doby Collartů (1747-1757), ale z „Mlýnského“ je už jen větší louž zbývající dva jsou ještě o původní rozloze. Je to zároveň svědectví o zániku mlýna. Hráz velkého „Mlýnského“ rybmíka se v terénu ještě dlouho rýsovala a je zachycena i na mapách stabilního katastru z r.1829. Vilém Richlý ve svých zápiscích popisuje, jak při rozvážení hráze tohoto rybníka r.1876 po „Velké louce“ našel v hrázi minci Ludvíka Jagellonského z r.1517. Tato mince by mohla datovat výstavbu rybníka a tím i mlýna.
Maxmilián Arnošt Hornek, velký budovatel a stavitel, zakladatel vsi Jedlov, se pustil ke konci držení mirošovského panství ještě do dalšího velkého díla – postavení nového a rozlohou největšího rybníka na svém panství o výměře 3 ha na hraničním Jedlovském potoce. Rybníku se říkalo „Panský“, nyní Hlaváčkův. Snad pan Hornek pomýšlel na to, aby nová ves měla také svůj mlýn. R.1727 jednal s magistrátem města Jihlavy, s jejichž katastrem by rybník hraničil, o odběru a používání vody z potoka a výměně pozemku. V textu dohody je psáno, že se panu Maxmiliánu Hornekovi povoluje, „aby nad pustým rybníkem (nazývá se Václavovo koutí) založil nový rybník pro mlýny (mlecí a prkenný).“ Zároveň se pan Hornek zavazuje., že „takto nově založený rybník nikdy nenechá dmout výše než je hraniční kámen, který je na straně rybníku označen písmenem M a na straně k městu Jihlavě písmeny S.I. a letopočtem 1727.“
Je pravděpodobné, že pan Hornek (nebo jeho nástupce) založil ještě další menší rybník Klepák, který dostal jméno jako mlýn pod ním založený. Přímé zprávy však o tom nemáme, ty jsou až z r.1789, kdy se jmenuje „vypuštěný rybník Klepák“. R.1714 mezi jmenovanými 9 rybníky ještě nebyl, ale na collartovské mapě (1747-57) už zachycený je.
Traduje se, že někdy počátkem 2.pol. 18.st. došlo k protržení rybníka Svitáku a jeho vody se valily údolím Jedlovského potoka a strhly hráze rybníků na něm. Doklad o tom jsme také nenašli. Je zřejmé, že za 30-50 let po postavení největšího panského rybníka by se jeho hráz z důvodu přeměny na louku neprokopávala, jak se tomu stalo s menšími rybníky na přítocích Jedlovského potoka na mirošovském panství. Josefínský katastr z r.1789 uvádí „panský rybník celý stržený a hráz roztržená“, což by svědčilo o nějaké živelní zkáze. Zato u rybníka Klepák je ve stejném pramenu slovo „vypuštěný“. Panský rybník byl obnoven r.1848, rybníček Klepák už obnoven nebyl. Mlynáři obou mlýnů prokopali dlouhé náhony z Jedlovského potoka.
Z nejstarších matrik v Dolní Cerekvi jsme hledali jména mlynářů na mirošovských mlýnem. Většinou se pouze uvádějí křestní jména, zřídka povolání (mlynář, kovář) a rovněž zřídka ves farnosti. A tak jsme našli pouze z r.1663 jméno Řehoře Procházky,mlynáře horního z Mirošova, z r.1700 Rozinu, mlynářku z Mirošova a r.1702 Annu, mlynářku z Mirošova. R.1706 se narodil syn Matěj mirošovského mlynáře Václava Kratochvíla a jeho manželky Anny. V dalších letech tito mlynáři Kratochvílovi vystupují jako kmotři. V letech 1739-41 je uváděn Franz Chudoba a Anna z „mlejnku“ Mirošova. V letech 1740-42 Alžběta Brtnická, mlynářka z dolního Mirošova (zdá se že z Klepáku). „Starý mlýn“ pravděpodobně zanikl po postavení nového panského rybníka s mlýnem. V 2.pol. 18.st. přibyl v Jedlově ještě „nový mlýn“ (Schoberův). Protože k dalšímu období je už více dokladů, budeme se věnovat každému mlýnu samostatně.
Všechny zdejší mlýny byly stavěny na svrchní vodu a voda se na kola přiváděla náhonem. Pokud nebyl nad mlýnem rybník, stavěl se na potoce jez, kterým se zvyšovala vodní hladina a tím i průtok vody náhonem na kolo. Společné měly zdejší mlýny i to, že byly „staročeského složení“. Měly vodní kola k pohonu, převodové zařízení (hřídele, palečná soukolí a palcové převody) k převodu pomalého pohybu vodního kola v rychlý rotační pohyb mlýnských kamenů. Nejstarší mlýnské kameny se zhotovovaly z křemičitých pískovců a potřebná hrubost se udržovala křesáním. Mlely černější mouku než pozdější kameny „francouzské“ ze sladkovodních křemenců. Nakonec přišly ke slovu kameny umělé, vyrobené z kamenné drti, lité do formy a spojované pojidlem. Pouze na jediném z mlýnů (Hlaváčkově) bylo „staročeské složení“ (kdy jednotlivé části složení byly téměř výhradně ze dřeva) přestavěno ve 20. letech 20.st. na mlýn válcový. Mletí válcovou stolicí dávalo stále žádanější bílou mouku, mlýn byly také výkonější.
Aby se využilo vodní energie, stavěly se při zdejších mlýnech pily a stoupy. U pil se rotační pohyb pilního kola přeměňoval v kmitavý pohyb pily „jednušky“ - o jednom listu, z klády se postupně odřezávalo po jednom prkně. Později přibyly „katry“ s více listy. Na konci 19.st. u pil vznikly šindelky. U Hlaváčků se vyráběl šindel na prodej,v Klepáku pouze pro vlastní potřebu. Vodní kol se také používalo pro zřízení stoup. Palce na hřídeli vodního kola nadzvedávaly dubové trámce, které volným pádem padaly do stoup, kde otloukaly ječmen na kroupy, drtily lněné semeno pro další zpracování v olejnách, roztloukaly a drtily křemen pro skelnou huť. Ve zdejších stoupách se drtily hrušky na prachandu a kosti na kostní moučku, využívanou jako hnojivo. Při mlýne č.11 byly i valchovna kůží, kůže zalité valchovacím roztokem se v dřevěném žlabu valchovaly údery trámců stoupy.
Klasický pohon vodními koly byl u Schoberovy pily koncem 20. let 20.st. nahrazen Francisovou turbínou, u dalších dvou mlýnů vodní kola zůstala. Ale to už se čas malých vodních mlýnů nachýlil. Nahradily je velké tovární mlýny s moderním strojovým zařízením. Nebylo potřeba ani olejen, stoup, valchoven, šindele. Přeživaly ještě pily, které řezaly prkna a trámy pro potřeby živnostníků, hospodářů, stavebníků v místě a okolí. Ze tří zdejších vodních děl přežila do současnosti pouze Schoberova pila.
SEZNAM A MAPA VODNÍCH DĚL REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ
Stav koncem roku 1930, Sešit 12, V Praze 1932
Okresní finanční ředitelství Tábor/Důchodkový kontrolní úřad Pelhřimov
Název toku: Jedlovský potok
Obec, čp. : Jedlov 23
Podnikatel: Václ. Schober
Druh živnosti: mlýn a pila
Počet a druh vodních motorů: 1 Francisova turbína
Normální výkon v ks: 12
