MUDr. Přemysl Fučík:
Příběh kosteleckých mlýnů, aneb jak povstal masný průmysl v Kostelci
(Výpis)
Obce jako sídelní konglomeráty lidských společenstev mají nejrůznější charakteristiky, určované jejich polohou, velikostí, významem či ojedinělou zvláštností. Mohou vejít do povědomí celého národa svými významnými rodáky, důležitými událostmi, které se odehrály v jejich zdech nebo nejbližším okolí, vzácnými stavbami nebo přírodními úkazy,ale též hospodářským prospěchem, poskytovaným celé zemi. A právě tento poslední moment je jednoznačně vztažen k vesnici Kostelec u Jihlavy. Přestože celá republika oplývá více než dvaceti Kostelci a řada z nich je nepoměrně většími sídly než ten náš, přesto Kostelec u Jihlavy je zcela nezaměnitelný a pro většinu národa spojen s příjemnou vůní dobrých uzenin. Avšak tento národně i mezinárodně věhlasný provoz musel vzniknou na určitých základech a naší snahou by mohlo být vypátrat ty nejzazší počátky objektu, který masnému závodu tyto základy poskytl. Je známo a doloženo, že po dlouhá léta sloužila původní stavba jako mlýn a jejím nejstarším dosud stojícím pozůstatkem je podlouhlá budova, souběžná se silnicí, kde do nedávna sídlilo vedení závodu. Všechny ostatní části i celé okolí doznalo mnoha změn a pro historické bádání nemají význam. Abychom se v datování dostali co nejdále, musíme k existujícímu objektu přiřadit nejstarší zmínky písemné a právě tím se dostáváme do badatelských obtíží. Nejstarší zápisy zdaleka nejsou topograficky lokalizovány a mohou se vztahovat i k jiným mlýnům v obci. Abychom se dobrali alespoň určité provděpododnosti ve svém tvrzení, musíme se zabývat dějinami všech kosteleckých mlýnů a způsobem takřka detektivní zápletky se pokusit nahlédnout do minulosti. I tak se v řadě bodů nevyhneme slůvkům "snad", "možná" a "pravděpodobně", s tím, že stoprocentní jistoty nelze nabýt nikdy.
Z obhlídky kosteleckého terénu si odneseme poznatek, že na řece Jihlavě a v těsné blízkosti vesnice prokazatelně existovaly mlýny tři. Kromě mlýna, přeměněného na továrnu, tu dodnes stojí Ohnsorgův mlýn ve Vestenhofu, zcela jednoznačně dodnes připomínající své původní poslání. Třetí mlýn byl archeologicky prokázán na tzv. vodní tvrzi na Gothově louce, kde se dnes nalézá Kaláškův rybník a objekt je přeťatý železniční tratí. Právě stavba tratě poprvé zachytila existenci tvrze, která pak byla prozkoumána amatérským archeologem Vilémem Richlým, opakovaně prokopávána v začátku století dvacátého, čemuž byl přítomen kromě kosteleckých občanů i řídící učitel Richard Machek ze Dvorců. Ten pak o nálezech učinil zápis do dvorecké obecní kroniky, odkud se dozvídáme, že objekt vodní tvrze oplýval mnoha hospodářskými atributy, včetně malého mlýnského kamene. Byla-li celá stavba samostatnou vodní tvrzí nebo obranným předpolím jen několik set metrů vzdálené tvrze skalní či jen pouhým hospodářským zázemím této skalní tvrze, to se již nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že stavba existovala, a jak další vyprávění napoví, můžeme se domnívat, že zdejší mlýnské zařízení bylo právě tím nejstarším. Další drobné mlýny na řece a přitékajících potocích sice můžeme předpokládat, ale nelze k nim předložit jediný hmatatelný důkaz.
Nyní se věnujme starým písemnostem o Kostelci a zastavme se všude tam, kde padne slovo mlýn, mlynář nebo zmínka příbuzná. Tak se dostáváme k listině z roku 1360, kde se řešil spor o zachování práv a požitků z provozu mlýna ve Dvorcích na potoce Otvírná /pozdější Pekárkův mlýn/, a v němž vystupují jako rozhodčí orgán bratři Hamrové z Kostelce. Právě tento zápis je prvním dochovalým pojmenováním naší vsi v české řeči, byť tehdy ještě psáno v podobě Costelecz. Erbovním znamením Hamrů byl mlýnský kámen žernov, a jelikož mlýny a hamry byly svým situováním velmi blízká vodní díla, mnohdy se vyskytující současně anebo v sebe navzájem časem přeměňovaná, lze v případě rodu Hamrů mluvit téměř o mluvícím znamení, odvozeném od vodních děl, pro tento rod typických. Že těmto zařízením rozuměli, vyplývá už ze samotného faktu, že byli přizváni k rozhodování výše zmíněného sporu mezi pražským arcibiskupstvím a želivským klášterem o mlýn na hraničním potoce. Možná, že Hamrové z Kostelce získali své jméno i erbovní znamení právě od vodního díla na své vodní tvrzi v Kostelci. To byli tedy vlastníci panského sídla, avšak jména mlynářů a provozovatelů mlýna z oněch let zjistit nelze.
Majitelé pozemských statků se měnili, až nakonec ves Kostelec získalo do svého držení město Jihlava, když ji roku 1513 zakoupilo od Jana Kobíka z Opatova i se všemi " řekami s oběma břehy, s potoky, mlýny a mlýništčemi, s lesy ..." atd. Do získaného mlýna si však musela Jihlava dosadit i mlynáře. Tím úplně nejstarším mlynářem, kterého můžeme jmenovat byl jistý Albrecht, meloucí na onom starém pozůstatku středověké tvrze v polovině 16.století. Samotná tvrz zanikla nejspíše v dobách husitských spolu s tvrzí skalní, ale hospodářský objekt pracoval dál. O Albrechtovi se zmiňuje smlouva paní Evy z Olbramovic, majitelky české části Kostelce, s obcí jihlavskou, jíž se roku 1555 určovalo kosteleckému dvořákovi Janovi, kterak má u svého nově zřízeného mlýna v Kosteleckém dvoře nakládat s vodou , vodními a pobřežními produkty, aby jihlavští, coby majitelé moravské vesnice nebyli ztrátoví. Na samotný závěr je připojena věta, že se jihlavští zavazují učinit opatření, aby se Janovi nedála škoda stavem, kterým si vede vodu na svůj mlýn jejich poddaný mlynář Albrecht. Podíváme-li se do terénu ještě dnes, je zřejmé, že se muselo jednat o mlýn na vodní tvrzi, neboť právě tudy prochází mlýnský náhon, odbočující z řeky Jihlavy nad jezem, tam kde se tehdy nacházel rybník Straka /někdy řečený Stračka/, déle obkružující lokalitu někdejší vodní tvrze a ústící do mlýnského rybníka u Ohnsorgova mlýna. Tak začaly v těsné blízkosti u sebe od roku 1555 pracovat dva kostelecké mlýny. Starší Albrechtův, ležící sice na levé straně řeky, ale starou Kobíkovou smlouvou přiřčený k moravské vesnici, a tam si jihlavská vrchnost ručila za svého mlynáře. A jen o několik set metrů níže po toku řeky se rozjížděl mlýn Dvořákův /dnešní Ohnsorgův/, patřící jako část Kosteleckého dvora k české straně a tudíž do majetku Říčanských. Mlynář a sedlák Jan však si chtěl ještě více vylepšit své hospodaření a začal na svém mlýně nedovoleně šenkovat pivo pro kostelecké sousedy a musel za to být vrchností důrazně napomenut a pak už se jeho prohřešky neopakovaly. Potom se Jihlava pokusila spojit do svého vlastnictví obě části Kostelce a odkoupila od Karla Říčanského, který byl v obtížně finanční situaci, narychlo Kostelecký dvůr za 150 kop grošů dne 8.srpna 1570. Kvůli právním nedostatkům však tím vypukl dlouhý soudní spor, který ukončila až po osmi letech milost císaře Rudolfa II.
Působení mlynáře Albrechta máme zdokumentováno několika zápisy v mlynářské knížce /SOkA Jihlava - mlynářský cech/, kde figuruje na dvou seznamech jihlavských starých mistrů, příslušníků mlynářského cechu v padesátých a šedesátých letech 16.století. Zápis z roku 1558 říká, že Albrecht z Kostelce přijal toho roku učedníka na 3 roky, jemuž ručiteli byli Matouš Zimmermann s Petrem Polczerem.
Mezitím, než se po soudních peripetiích stal Jan Dvořák i se synem Bartošem poddaným obce jihlavské, vystřídali se mlynáři na starém mlýně. V sedmdesátých letech tam totiž už mlel André/Ondřej/.Jihlavská městská kniha /X.kniha, strana 320/ o něm uvádí, že v roce 1573 vlastnil v jihlavských městských příkopech soukenické rámy. Nemohl být tedy zdaleka člověkem chudým, zejména když i mlynářská knížka jej několikrát jmenuje při obchodních aktivitách. Je zde jmenován v letech 1570, 1571, 1572 a také v letech 1575 a 1576. Zřejmě na svém mlýně vydržoval na jídlo strávníky, kteří neměli od jihlavské obce jiné vyživovací zajištění. V roce 1570 měl tyto strávníky dokonce 3, což bylo v daném seznamu nejvíce. I v následujících rocích měl alespoň po jednom takovém strávníku, ale dluhy za jejich vydržování byly Andremu von Wolframs řádně vyrovnány,neboť jeho jméno bylo později vždy v seznamu přeškrtnuto.
Dějiny se přehouply do století sedmnáctého a odtud jsou známa jména majitelů domů a polností z Lánových rejstříků. Z tohoto soupisu vyčteme, že v Kostelci mlynář Wentz /Müller/, hospodařil na 6 polích o výměře 11 měřic, zařazených do 3.třídy, což byla jednoznačně nejchudší polní výměra v tehdejší vesnici, ale v roce 1665 předal mlýn o jednom složení jihlavské vrchnosti. Strohý fakt by se dal interpretovat tak, že mlýna se zbavil, ale na polnostech hospodařil ještě nějaký čas dále. V sedlačení se ovšem Wentzi Müllerovi rovněž nevedlo, neboť již při další vizitaci /Rektifikační akta 1667-1768,MZA Brno/ bylo 5 polí o 8 měřicích a třech osminách prodáno Mathesu Taublovi. Poznámka pak ještě říká, že jelikož u jiných držitelů byl zjištěn přebytek výměry a zde chyběly 2 měřice a pět osmin,je pravděpodobné, že si tento rozdíl sousedé přivlastnili. Wentz Müller tedy svůj majetek evidentně zanedbával a ochotně se ho zbavoval. Kde však stál jeho mlýn, nelze vyčíst ze sebemenší topografické zmínky. Taublovi prodané pozemky se nalézaly jednak na svahu Kosteleckého vrchu /Biegl/ proti Popicím, ale též při silnici do Nového Světa u Gasshublu vlevo od silnice a vpravo u bučiny /Buchwald/. Jisté je jen to, že hospodářský objekt na Gothově louce /a někdejší vodní tvrzi/ postupně propadal zániku a zmenšoval se. Na katastrální mapě z let 1778- 1782 je v tomto místě zakreslen jen velmi malý domek a na mapě jihlavských panství 1811 nebo na mapě stabilního katastru 1835 jakýkoliv objekt chybí. Jeho podchycení provedla až stavba železnice a poslední prokopání v roce 1926,a tehdy si také kostelečtí sousedé rozebrali postupně poslední zbytky zdiva z této lokality na své vlastní stavby.
Rodina Müllerových však v Kostelci žila dále, a sice na domě č.29, řečeném "Unterer Schafmeister", kde je podchycena od katastrálního soupisu 1778 Georgem Mullerem až do roku 1945 /Franz/. Rovněž dům č.40 vlastnili Müllerovi od roku 1840 /Mathias/ do odsunu 1945 /Jakob/. Jméno dalšího dávného kosteleckého mlynáře se dozvídáme z matriky sňatků, která říká : "26.6. 1706 odevzdán jest poctivý mládenec Jiřík Čech /Czech/, syn Jana Čecha, mlynáře v Kostelci, s poctivou pannou Annou, dcerou Petra Hory ze Salavic". Svědky na svatbě byli Paul Goth z Kostelce a Jan Herát ze Dvorců. Jelikož nejsou žádné podklady pro existenci jiného mlýna v Kostelci v této době, můžeme se domnívat, že Jan Čech byl jedním z pokračovatelů na někdejším Dvořákově mlýně na Kosteleckém dvoře.
Za zamyšlení stojí i skutečnost, že v celé nejstarší kostelecké gruntovní knize, mapující přesuny majetků ve vesnici na konci 17. a po většinu 18. století /její obsah je detailně zpracován/, se ani jedenkrát nevyskytuje slovo mlýn či mlynář, přičemž česká část Kostelce byla zapisována do jiné gruntovnice/. Pouze na stranách 23 a 24 u gruntu Mathese Gottha, je k roku 1764 uveden jako jeden z nápadníků Mathes Gott z "mlýnců" /in Mühlendorf/, který tedy snad sídlil na zkrachovalém mlýně. Pozoruhodná jsou u této rodiny i jména dcer Lorentze Gotha, což byl Mathesův dědeček. Jedna se jmenovala Marie Russwurbová, tedy se provdala do mlynářské rodiny z Velkého mlýna a druhá Anna Ohnsorgová, což je rodové jméno posledních mlynářů z Kosteleckého tvrzského dvora, později zvaného Vestenhof. V roce 1761 koupil tento mlýn od Franze Raaba pan Mathes Ohnsorg a jeho potomci žijí na mlýně dodnes.
Co se však dělo s dalšími kosteleckými mlýny, byly-li vůbec jaké ? Od chvíle, kdy se Wenz Müller 1665 zbavil svého mlýna předáním vrchnosti, se žádné zprávy nevyskytují. Až konečně k roku 1724 se dozvídáme, že tehdy dala jihlavská vrchnost znovu vystavět kostelecký mlýn, nacházející se v ruinách. Údaj zaznamenal Johann Fruhauf 1827 ve své kronice, která je velmi věrohodným pramenem a současně kompilátem řady starších jihlavských kronik, z nich některé jsou dnes nenávratně ztracené. Z uvedeného záznamu můžeme vyvozovat, že Wentzem Müllerem opuštěný objekt, dále nikým neprovozovaný, se v průběhu následujících 60 let změnil v ruinu, již se její majitel, město Jihlava, konečně rozhodl opět využít. Bylo toho zřejmě zapotřebí když v rozvíjejícím se hospodaření mlýn na Kosteleckém dvoře nestačil. Christian d Elvert ve své knize o Královském městě Jihlavě z roku 1880,zapsal k datu 1724, že tehdy dokonce jihlavská vrchnost dala vystavět "Nový mlýn", čímž fakticky zevrubnou rekonstrukci objektu povýšil na zcela novou stavbu.
Dalším zdrojem informací o kosteleckých mlýnech jsou urbáře jihlavských městských statků po roce 1726, a tam se dočteme, že na poplatcích z poddanských mlýnů od 1.ledna do konce prosince bylo odvedeno v moravské části 90 zlatých z kosteleckého mlýna a v české části 36 zlatých z tvrzského mlýna u Kostelce /Vesten Mühl Bey Wohlframbs/. Znamená to tedy,že kostelecký Nový mlýn musel svojí kapacitou a produkcí více než dvojnásobně převyšovat mlýn na Vestenhofu, jelikož odváděl na daních o tolik větší částku. Jiný kostelecký mlýn není v soupisu urbářů uveden a my máme právo se domnívat, že ani žádný takový v této době neexistoval.
Z předložených dokumentů můžeme tedy s jistou dávkou pravděpodobnosti sumarizovat, že ze tří prokázaných kosteleckých mlýnů, byl malý mlýn na vodním tvrzišti sice nejstarším, ale již v 17.století bez náhrady zanikl, zatímco jeho současník na tvrzském dvoře přetrval do dnešních dní. Nejmladší mlýn vznikl na Třešťském potoce někdy po třicetileté válce, avšak přesné datace jeho vzniku se již asi dobereme stěží. Prodělal období úplného úpadku, blízkého zániku, aby se potom po rekonstrukci stal zdejším mlýnem největším a po řadě proměn položil základ k uzenářskému velkopodniku.
Nový kostelecký mlýn na Třešťském potoce tedy velmi dobře prosperoval již několik málo let po svém založení a byl třetím nejbohatším na jihlavském panství. Mlýnské kolo bylo poháněno propustí z rybníka na okraji hráze pod silnicí k Dolní Cerekvi. Rybník byl nazýván Silničním /Strassenteich/, a odtud rezultoval i někdy používaný název pro mlýn - Strassenteichmuhl, jak je tomu například ve spisech Dominikální fase 1750 - 1851 /MZA Brno/. Jeho první mapové zanesení známe z katastrální mapy 1778-1782, kde je zakreslen i průběh a vyústění náhonu do Třešťského potoka v místě identickém s dnešním stavem , tedy v rohu dolního parkoviště masného závodu. O obsazení mlýna se dozvídáme z batelovské matriky, kde jsou k roku 1763 uvedeni Georg a Rosina Ruswurmovi, mlynáři z Kostelce. V roce 1765 je v matrice jmenován jako kostelecký mlynář Pavel Stuz, ale tento mohl být mlynářem na Vestenhofu, neboť o tři roky později 1768 tu opět figuruje jméno Georga Ruswurma a Georg Russwurm je potom uveden coby oficiální držitel mlýna v Josefinském katastru 1778. Russwurmovi tedy vedli mlýn na konci století osmnáctého i na přelomu do století dalšího, až se 24.9.1808 dle postupní smlouvy stal majitelem pan Bernard Procházka. Zaplatil za něj 4000 zlatých v bankocetlích a do dominikální gruntovní knihy mu byl zapsán mlýn i s veškerým příslušenstvím. Na mlýně se tímto aktem usazuje významná kostelecká mlynářská rodina, která jej bude držet 65 let. V roce 1825 přikoupil Bernard Procházka podle ujednání, zaznamenaného v instrumentální knize Polní rybník /Feldteuch/ za 100 zlatých a o tři roky později ještě pole u Buchwaldu za 200 zlatých. O své zbožnosti mlynář přesvědčil kostelecké, když za rok nato 1829 nechal postavit poblíž svého mlýna velký kamenný kříž /stojící dnes v blízkosti železničního přejezdu/, který za velikého shromáždění lidí místních i mimofarních 5.července vysvětil zdejší farář Vincentius Graf. Postupní smlouvou z 18.června 1831 získal mlýn a k němu přináležející polnosti v ceně 2000 zlatých pan Ferdinand Procházka. Za další tři roky se pak stal držitelem stejného majetku opět Procházka Bernard, a ten mohl svůj majetek přenechat synovi Antonovi od 10.12.1845.
V roce 1861 vzešel z jihlavského magistrátu podnět k vysušení Silničního rybníka a k novému řešení vodních cest a vodních děl v jeho okolí. Plán vypracoval a 1.listopadu 1861 ke schválení předložil jihlavský stavební mistr Johann Swoboda. Projekt navrhoval, aby při zachování hráze zadního rybníka, zvaného Steinteich, byl od této hráze veden nový náhon ke mlýnu těsně při východním břehu zlikvidovaného rybníka a nové řečiště Třešťského potoka probíhalo přesně středem rybníka a též hrází procházelo v jejím středu. Tento záměr se z neznámých důvodů nerealizoval, zato však o rok později Anton Procházka 9.12. 1862 od jihlavské obce Silniční rybník koupil /tento měl rozlohu 20 jiter 1525 čtverečních sáhů/ za 1000 zlatých a rybník byl připsán k popisnému číslu 19. Pak ještě dalších deset let držel Anton velký kostelecký mlýn v majetku rodiny Procházkovy, až jej konečně 5.6.1873 odprodal za 23 200 rakouských zlatých panu Wenzelu Horákovi. Učinil prodej i se všemi dalšími přináležejícími nemovitostmi, tedy veškerými k mlýnu původně přináležejícími polnostmi, dále Polním rybníkem, s polem Jagerfeld u Buchwaldu /8 plošných měřic/ a Silničním rybníkem. Během několika dalších let se však mlýn ocitl v dražbě, odkud jej koupili 7.1.1878 manželé Mathias a Rosina Wahserbauerovi. Další vlastnický převod je zaznamenán k roku 1880, kdy provolacím listem z 27.2. bylo vlastnické právo převedeno na Franze Gottfrieda Czapa, majitele realit v Jihlavě. Tento obchodník mlýn se všemi náležitostmi ještě téhož roku oficiálně prodal za 22.300 zlatých rakouské měny své dceři a zeťovi, manželům Karolině Deutschové a Josefu Maxi Deutschovi z Jihlavy. Ve věcných břemenech figuruje mimo jiné i výměnek někdejších majitelů Antona a Marie Procházkových,včetně vydání při nemocech a pohřbu, jak je zakotveno již v úpisu z 12.2. 1872. Kupní smlouva byla stvrzena všemi zainteresovanými 31.3. 1880, přičemž oba manželé Deutschovi se stali majiteli každý jedné ideální poloviny majetku. Po dvaceti letech, přesněji 17.1.1901,se novým jediným majitelem stal jejich syn Richard Deutsch.
Někdy za držení mlýna Deutschovými byla provedena přestavba objektu na mlýn parní, neboť jako takový figuruje v další kupní smlouvě z 30.10. 1904. Stávající majitel Richard však nebyl člověkem ledajakým, patřil k významným jihlavským měšťanům, byl velkým příznivcem a donátorem jihlavského muzea a též na svou dobu úspěšným cestovatelem, který poznal kraje vzdálených světadílů. Rovněž exponáty ze svých cest obohatil muzejní sbírky svého domova. Cestovatelské aktivity mu zase naopak znemožňovaly věnovat se svému majetku, tedy i kosteleckému mlýnu. V těchto letech fakticky mlýn řídil jako stárek pan Johann Frühauf, syn hybráleckého mistra mlynáře Josefa Frühaufa. Když se začalo proslýchat že, Deutschovi pro mnohá jiná zaneprázdnění by kostelecký mlýn nejraději prodali, stárek Frühauf se rozhodl být prvním kupcem. Jeho finanční situace mu to však ani zdaleka neumožňovala, a tak využil svého ovdovění, aby koupi mlýna propojil se získáním věna nové manželky. Tento úmysl nijak nezastíral a nechal v blízkém i širším okolí inzerovat, že hledá nevěstu s patřičným věnem za účelem získání kosteleckého mlýna do vlastnictví. Na tento požadavek zareagovali až v poměrně vzdálených Rosicích u Brna, kde chystal k vdavkám svoji dobře zaopatřenou dceru pak Ignác Caesar, hostinský na zámeckém panství francouzského hraběte a tehdejšího držitele zámku Mořice Deforest-Bischofsheins. Aby pan Caesar své jednadvacetileté dceři Marii zajistil co nejspolehlivěji budoucnost, přijel se o stavu věcí do Kostelce přesvědčit. I s manželkou Františkou, rozenou Hlouškovou, přijeli v pohodlném landroveru s koňským spřežením do Kostelce , čímž vzbudili ve vesnici nemalý rozruch, a zde provedli prohlídku mlýna, která dopadla uspokojivě, a tak mohl ruku své dcery panu Fruhaufovi přislíbit. Uspokojení zvláště vzbudilo velké hospodářství, ke mlýnu patřící, s pozemky, sahajícími až k Novému Světu. Ohlášky 35letého ženicha a jeho mladé manželky proběhly v Kostelci poměrně rychle za sebou, 10., 17. a 18. května 1891 a pak již následovala velká svatba, uspořádaná však již v Rosicích.
K odprodeji mlýna však došlo až v době, kdy jeho výhradním vlastníkem byl cestovatel Richard Deutsch. Pod kupní smlouvou z 30.10. 1904 jsou podepsaní Richard Deutsch, majitel parního mlýna a manželé Frühaufovi, majitelé realit v Kostelci, kteří tímto zakoupili mlýn č.19 se všemi budovami a pozemky, tedy poli, pastvinami, úhory a lesy za cenu 80.000 korun, přičemž zálohově bylo kupujícími ihned složeno 10.000 korun.
Pak mohl Johann Frühauf začít opravdu hospodařit na svém vlastním mlýně. Po vesnici se za čas ale začalo proslýchat, že si v samostatném hospodaření moc úspěšně nevede, mlýn si přesto dosti důkladně pojistil na částku 60.000 korun. Přišel rok 1907 a tehdy 18.března o půl páté ráno vyšlehly z mlýna nečekaně veliké plameny. Když první kostelečtí na místo doběhli, spatřili již rozsáhlý obraz zkázy. Vlastní mlýnská budova byla v jednom plameni, z prohořelých sýpek se valilo zrní, potom prohořely stropy a propadly se. Požár rychle postoupil i na další hospodářské budovy a sklady obilí a krmiv, takže se téměř nic nezdařilo zachránit. Místní hasičský sbor a několik sborů z okolí se dostavily velmi rychle, ale zasažené objekty se jim nepodařilo zachránit. Ty zcela lehly popelem a z celého mlýnského areálu zůstala jen strojovna, vila a stodola. Pojišťovna odhadla škodu na 80.000 korun, ale zaplatila jen smluvených šedesát tisíc. Majitel Frühauf se po této události rozhodl neobnovovat už mlýn, pouze z prostředků pojišťovny opravil hospodářskou budovu podél hlavní silnice, která od té doby nesla ve štítě letopočet dokončení opravy 1907. Samotná budova pak už jen sloužila zemědělským účelům a někdy příležitostně i k pronájmům řemeslnickým provozovnám. Jako mlýn však číslo 19 definitivně skončilo. Požár byl samozřejmě vyšetřován, ale příčina se nezjistila nikdy,i když ve vsi převládlo přesvědčení o úmyslném zapálení samotným mlynářem, vzhledem ke špatným hospodářským výsledkům. Vcelku s povděkem přijal Johann Frühauf nabídku jabloneckých podnikatelů se záměrem zřídit v nevyužité budově brusírnu skla.
Emil Zimmer, exportér z Jablonce nad Nisou a Josef Schmidt, majitel brusírny v Příchovicích, smlouvou uzavřenou dne 6.září 1906 v Jablonci, koupili od manželů Frühaufových nemovitost za 45.000 K. Náležela do ní stavební parcela č.kat. 55 a mlýnem č.19 a k němu náležející příslušné stavby a pozemky i s rybníkem a mlýnským potokem. Třináct a půl tisíce složili kupující jako okamžitou zálohu a zbývajících 31.500 K se zavázali zaplatit do půl roku se 4 1/2 % úrokem. Fruhaufovi si vymínili ponechat si veškeré stroje, nářadí a předměty k hospodaření, jakož i všechen dobytek. Břemenem zůstal kupujícím opět výměnek manželů Antonína a Marie Procházkových v částce 6.483 zlatých a na mlýně zajištěných 140 zlatých na výdaje při nemoci a pohřbu. Tím se začala krátká a opět neúspěšná epizoda fungování bižuterní brusírny skla na kosteleckém mlýně. Provoz se sice na nějakou dobu rozběhl, ale záhy bylo zřejmé, že i brusírna se ocitá před krachem a výroba se zastavila. V této chvíli se k velkému štěstí zdejšího kraje ocitá na scéně rodina pana Františka Satrapy. Pro její mimořádnost si ji připomeňme poněkud blíže.
František Satrapa se narodil 1849 ve Světlé, v letech 1864 až 1866 se vyučil řezníkem v Nové Bystřici u tamního řezníka Placha a pak pracoval jako řeznický tovaryš ve Slavonicích a rakouském Schremsu. Od roku 1875 si zřídil vlastní živnost ve Studené, kterou neustále rozšiřoval, neboť jeho velmi kvalitní výrobky pronikaly úspěšně na trhy do okolí. Proto si za čas otevřel další pobočku v Popelíně, zatímco ve Studené prováděl porážku a do Popelína vozil již hotové uzenářské výrobky , mezi nimiž zejména vynikala jeho šunka. Tehdejší řeznická práce představovala výhradně fyzickou dřinu s minimem kladkové mechanizace. František Satrapa se na přelomu století několikrát vyznamenal na potravinářských výstavách ve Vídni, Paříži a Římě. Roku 1901 požádal místodržitelství v Brně o vydání živnostenského listu na samostatnou uzenářskou činnost, pro niž neměl výuční list. Ten měl pouze pro práci řeznickou. Kvůli mimořádné kvalitě výrobků se za Satrapovu žádost postavilo i přestavenstvo živnostenského společenstva ve Studené a 26.dubna 1902 brněnské místodržitelství prominulo nepředložení výučního listu a uzenářskou činnost Satrapovi povolilo. Od roku 1904 začal Satrapa budovat dílnu s pohonem benzínového motoru. Pracovní stroje od firmy Friedrich a Haage z Vídně pak vytvořily výrobní linku z řezacích, krájecích a mísicích přístrojů a od této chvíle můžeme hovořit o továrním provozu firmy Satrapa. Podnik se neustále rozrůstal, až zaměstnával několik desítek dělníků.
Od prvního července 1907 převzal firmu syn Jan Satrapa, narozený 1880 ve Studené a ještě v roce 1907 ho na požádání zapsal Krajský soud v Jihlavě do obchodního rejstříku s titulem firmy : Jan Satrapa, velkouzenářství a výroba šunek ve Studené. V září téhož roku se Jan Satrapa oženil s Marií Prušákovou a její věno 40.000 K mu umožnilo další rozvoj podniku. V roce 1908 díky svým kvalitním šunkám obdržel čestný titul C.K. dvorní dodavatel a rovněž získal výhodné zakázky na dodávky gulášových konzerv a hašé pro armádu. Podnik zaměstnával 40 dělníků a týdenní porážka se pohybovala od 50 do 200 vepřů.
Po vypuknutí světové války se zprvu firma zapojila do konjunkturních dodávek pro frontu, ale záhy byla obviněna /snad z osobní msty dačického hejtmana Frohlicha/, že k výrobě gulášových konzerv bylo použito zdravotně závadného dobytka a též z používání závadné vody. Navíc byl Jan Satrapa povolán do armády a výroba v podniku naprosto upadla až konečně 6.července 1915 byl prohlášen za uzavřený. Satrapa bojoval o komisionelní posouzení kvality zadržovaných konzerv, ale teprve když ohlásil, že se vzdává provozu firmy, nařídil krajský soud v Jihlavě konkurzní řízení nad majetkem firmy. Po uvolnění skladu a prodeji zadržovaných konzerv, měl Satrapa volné ruce a kapitál k dalšímu podnikání. Spojil se s telčským obchodníkem Richardem Spitzerem a založili firmu První moravská továrna na uzenářské zboží a konzervy, spol. s r.o. ve Studené a tato byla 23.října 1916 zaregistrována Krajským soudem v Jihlavě. Podnikatelé pak žádali ministerstvo války ve Vídni o dodávky jatečního dobytka k výrobě konzerv, ale byli odmítnuti a jelikož ani v okolí Studené nebyl dobytka dostatek, fungovala výroba jen ve velmi omezeném rozsahu. A tehdy právě padl zrak Spitzera a Satrapy na Kostelec a jeho okolí. Vesnice se nalézala uprostřed pastvinářské oblasti, měla výhodnou polohu na železniční křižovatce, kde se navíc nabízela možnost zbudování železniční vlečky a byla zde příhodná budova uzavřené brusírny skla, která byla ve výhradním vlastnictví Emila Zimmera od 3.dubna 1907, kdy na něj kupní smlouvou přešla i vlastnická polovina Schmidtova.
K založení nového podniku se Richard Spitzer a Jan Satrapa ještě spojili s ředitelem batelovského velkostatku Karlem Czanským, dále s batelovským řezníkem Janem Hammlischem a Ing. Josefem Spitzerem z Brna a bývalou brusírnu koupili za částku 124.000 K. Koupí získali i vodní právo a rybník vedle továrny o výměře 12 ha. Kupní smlouvou z 13. září 1917 získal vlastnické právo na jednu pětinu každý z výše uvedených pánů. Firma dostala název Továrna na uzeniny a konzervy, spol. s r.o. v Kostelci na Moravě.
