Podchotucký mlýn, mlýn Podchotucí

Podchotuční rybník, který mohl být předpokladem pro vznik mlýna, se objevuje v písemných zprávách v 2. polovině 16. století. V roce 1509 sepsal Jiřík Křinecký z Ronova s nymburskými měšťany smlouvu o stavbě rybníků a spojovacích struh
jižně od Křince a zároveň si stanovili pravidla pro jejich manipulaci a obhospodařování. O Podchotučním rybníku není ale v této listině ani řádku, i když, pokud by existoval, musel by být napojen na uvedenou vodní soustavu.
V kupní smlouvě Jana Kostomlatského z Vřesovic z roku 1568, kdy kupoval kuncberský statek od Bedřicha purkrabího z Donína, je již rybník Podchotuční uveden. Mlýn stejného jména však není zmíněn - asi ještě neexistoval. 

První záznamy o mlýně jsou až od roku 1680. Spolu s mlýnem je uváděn Podchotuční rybník, který byl vybudovánm počátkem 16. století, na jehož hrází byl později mlýn postaven. 

V roce 1689 se souhlasem Jana Rudolfa hraběte z Morzina zakoupil se mlynář Václav Síla na všechny tři mlýny: prvý pod rybníkem Podchotučním, druhý starý mlýn u Sádek a třetí ležící nad městečkem Křincem v ceně 300 říš. rýnských zlatých. Zaplatil 30 zl. a zbytek splácel po 6 zl. ročně. Mimo to platil 10 zl. ročního nájmu, dával 2 korce pšenice, 90 korců žita. Podle starodávného obyčeje byl zároveň každoročně povinný odvést vrchnosti 4 vepře vykrmené na špek a za to se mu sráželo z nájmu 12 zl.

Dlouho však za uvedených podmínek pan otec Síla nehospodařil. V roce 1703 najal mlýn Podchotuční a mlýn u Sádek mlynář Václav Mrňák. Hospodařil při tom na 3 strychách půdy.
Stejný majetek zakoupil roku 1718 František Ryker v ceně 280 rýn. zl. 

Někdy počátkem 30. let 18. století vyhořel Podchotuční mlýn. Vrchnost nechala na svůj náklad vybudovat nový a znovu celé mlynářské hospodářství pronajala. Roku 1737 zakoupil zcela nový mlýn Podchotuční se třemi složeními nv ceně 603 zl. a mlýn u Sádek, nebo také Nouzovský, v ceně 197 zl. - tedy celkem za 800 zl. - pan otec Jiří Janda. Snad byl v příbuzenském vztahu k P. Ondřeji Jandovi, který se stal farářem v Křinci.
Při zaknihování kupní smlouvy se vrchnost zavázala k následujícím povinnostem:
a) že strouhu každoročně svými robotníky dá vyčistit,
b) že strhané břehy rovněž opraví robotníci,
c) že každoročně mlynáři dvě fůry habří a jednu borovici robotníci povozy dovezou.
Mimo to dostal mlynář tři kusy pole ležící proti Mečíři o celkové výměře 5 strychů.

V roce 1747 se vdávala panna Rozina Jandová, dcera pana otce z Podchotučního mlýna, za vdovce Františka Vonku z Křince. Janda neměl asi syna, a tak brzo po tom mlýny opustil.

V roce 1754 oba mlýny zakoupil Adam Jiřička, který podle farní knihy žil v Křinci již kolem roku 1750. Celý majetek představoval 1.030 zl. Kromě toho vrchnosti ročně platil 20 zl. nájmu, dával 45 korců žita a 35 korců ječmene. Měl
mimo to kromě kupní smlouvy i následující závazky:
1) Pobožný, bohabojný, vroucí, příkladný a jak na jednoho dobrého katol. křesťana se patří se všema svýma přináležitostma život vésti; všech bludných kacířských řečí, jakož i podobných knih se vyvarovati, a což by koli naproti přikázání Božímu se uchylovalo, aniž mlečům svým v tom povolovati a přehlížeti.
2) Na oheň zvláště v noci pořádně sám jako hospodář bedlivou pozornost míti, své přináležející jako i mleče začasté pro uvarování nejvíce svého vlastního neštěstí a škody napomínati.
3) Vždy potřebí jest, by mlynář se svými domácími střídmý pozůstával a dle povinnosti od zbytečného trunku se varoval.
Panu otci Jiříčkovi se však příliš nedařilo. Dne 12. prosince 1756 mu zemřela ve věku 35 let manželka Kateřina Marie a byla pohřbena na Chotuci. Mlýny a hospodářství za této situace dlouho neudržel. Po dvou letech předal držení mlýna Václavu  Kučerovi za cenu 1.500 zl.
Farní knihy nepřinášejí z této doby mnoho radostných zpráv. Dne 26. ledna 1763 v Podchotučním mlýně zemřel ve věku 38 let Jakub Popelák, asi jeden z mlynářské chasy. Dne 15. listopadu 1763 provdával Václav Kučera dceru Marii Annu za Jana Reivolda, mlynáře z Jezboře a pardubického poddaného.
Rok 1767 také nezačal dobře - dne 21. dubna zde zemřela Dorota, dcera Jiřího Proschwice z Lomnice - a nakonec uprostřed léta 26. srpna umírá ve věku 63 let sám pan otec Václav Kučera. Ještě 3. května 1768 umírá v Podchotuci chasník Václav, 18letý syn Václava Špatného. Příliš mnoho ran stihlo toto osamělé hospodářství, a tak se nelze
divit, že je vdova po Václavu Kučerovi ještě téhož roku musela opustit.
V roce 1768 mají mlýny cenu 2.400 zl. a dostávají se v držení Václavu Horáčkovi. Nehospodařil však také nijak dlouho. Již v roce 1773 se přiženil ku vdově Tereze Horáčkové mlynář Josef Miklic.
V roce 1775 … byl povolán ku ouřadu křineckému mlynář Josef Miklic a bylo mu předneseno, že se rybník Podchotucký na 3 léta spustí a bude osívat, aby se řádně od porostu rákosového a bláta vyčistiti mohl, které se bude vyvážet na sousední panská pole. Poněvadž nájmu a dávky obilí spokojiti se chce po čas, co nebude moci mleti na svém mlýně, který před dávnými léty byl zřízen. Mlynář se tím spokojil. Dnes se již nedozvíme, zda Miklic podcenil situaci, či neměl mnoho zkušeností s mlynářským řemeslem nebo byl vrchností prostě zbaven svého postavení. Po uplynutí doby čistění rybníka byl nucen majetek opustit a pak s manželkou Terezou a nevlastním synem Janem Horáčkem dožívali v čp. 98 v Křinci.
Tak v roce 1779 najal oba mlýny Václav Růžička, ale z neznámých příčin po roce rezignoval a odstěhoval se do města
Čáslavi.
Roku 1780 najal mlýn Podchotuční a Nouzovský v ceně 2.550 zl. Jan Rejvold. Nouzovský mlýn o jednom složení
byl v té době již velmi sešlý. Zda je Jan Rejvold, manžel Marie Anny, dcery podchotuckého pana otce Kučery, totožný
s novým mlynářem Janem Rejvoldem nevíme, ale je to možné. Snad z Jezboře se přestěhovali zpět do uvolněného mlýna v našem kraji. Po dlouhé době se na držitele mlýnů pousmálo štěstí. Ještě v roce 1786 je Jan Rejvold uváděn jako svatební družba a o rok později sám vdává dceru Claru. I jeho věkem i stářím dětí je podporována domněnka o návratu původních obyvatel Podchotučního mlýna. Nakonec se v roce 1799 ujímá nájmu mlynářův syn Václav Rejvold. Dalších zpráv o něm nemáme, ale i další historie mlýna je nedostatečně doložena.
V první polovině 19. století byl nájemcem snad nějaký Kšafka a po něm Plaňanský, který nehospodařil dobře a přišel tak o toto výhodné postavení. Po něm byl nájemcem jakýsi Schovánek, který přišel odněkud „z hor“ a brzo přenechal hospodaření nsvému synovi. Ten asi zemřel mladý, neboť vdova po něm Kateřina Schovánková se znovu provdala
za mlynáře Čečelského. U této postavy se poněkud zdržíme. 

1842 dědici Františka Schovánka

Pan otec Čečelský vstoupil do křinecké historie v památném roce 1848, kdy se stal velitelem občanské setniny křinecké Národní gardy. Štědře podporoval vlastenecké hnutí, a tak s 2 zl., věnovanými do sbírky Národních novin na vojenské potřeby Chorvatů a Srbů, se umístil mezi 3-4 nejlepšími dárci z Křince. Z mlýna do Křince jezdil, pokud nebylo bezedné bláto, na bílém koni. I tehdy byl asi dost svéráznou postavou. Po zřízení obecních zastupitelstev byl jedním z prvních obecních zapisovatelů. Rudolf J. Vonka připomíná, že měl vypsané písmo, pěkné rázovité - z husího brku“.
Vše naznačuje, že Čečelský byl vzdělaný člověk a i jinak patrně vynikal nad své okolí.
Někdy v průběhu první poloviny 19. století se mlýny staly skutečným majetkem mlynářů a ne jen nikdy nesplaceným, tedy vlastně najatým majetkem. Projevilo se to především tím, že Čečelský nebyl majitelem mlýna, neboť ten dědila Kateřina Schovánková, jeho nevlastní dcera. Ta se provdala za Antonína Jeřábka, jenž byl i držitelem mlýna v Ratboři.
Po něm v druhé polovině 19. století byl držitelem mlýna pan otec Kaván. Po jeho smrti koupil mlýn 2. března 1882 Václav Fachner, který ve stejnou dobu se také stal držitelem statku čp. 3 v Zábrdovicích. O Václavu Fachnerovi mnoho nevíme.
V křineckých dějinách nezanechal další stopu. Zemřel patrně v roce 1903, neboť v té době se o rodinný majetek rozdělili jeho dva synové. Eduard Fachner hospodařil na statku v Zábrdovicích a Ladislav Fachner se stal panem otcem v Podchotučním mlýnu.

Stranou našeho zájmu zůstane zemědělská usedlost v Zábrdovicích. Členové rodiny začínají zanechávat otisk v regionální historii. V roce 1904 byl Eduard Fachner zvolen místonáčelníkem v organizaci Sokol Křinec a ještě v roce 1926 tento spolek materiálně podporoval. V roce 1911 byl členem křinecké školní rady jako zástupce obce Zábrdovice. Měl syna Eduarda. Naposledy se s Eduardem mladším setkáváme jako se spolumajitelem statku v Zábrdovicích. Druhým spoluvlastníkem je Ladislav Fachner. V tomto případě nevíme, zda se jedná o pana otce z Podchotučního mlýna nebo
jeho syna. Náš zájem se musí obrátit na Ladislava Fachnera. Zřejmě šlo o osobu ambiciózní s velkým sklonem k podnikavosti. První vlastnost poháněla kupředu jeho jednání v praktickém životě až na hranici únosnosti. Mlýn v Podchotuci od svého otce dostal ještě před soudním projednání dědictví. V roce 1900 je už zaznamenán jako provozovatel mlýna čp. 125 v Podchotuci a v roce 1905 zakoupil usedlost čp. 126 v Leči. Za osm měsíců ji znovu prodal. Zkoušel patrně spekulovat a rychleji bohatnout. Byl členem Sokola Křinec, ale při revizi členských příspěvků v roce 1912 se zjistilo, že od roku 1909 je nemá zaplacené. Takové starosti ho zřejmě nezatěžovaly. Celou záležitost s ním projednal starosta organizace Eduard Vonka. 
Ve dvacátém století nebyl také osud majitelům Podchotučního mlýna příliš nakloněn. Podle Pamětní knihy hasičského sboru v Křinci vyhořela dne 4. října 1908 část mlýna. Podrobnosti nejsou uvedeny, ale podivné je, že tento požár není dokumentován ani v Knize požárních zásahů.
Uvedené dokumenty se nezmiňují ani o dalším případu. Dne 15. června 1912 o půlnoci vypukl požár v Podchotučním mlýnu. Shořela mlýnice s veškerým zařízením. Byla však taková mlha, že odnikud nebyl požár zpozorován, a tak ani tento případ není dokumentován křineckým hasičským sborem.nMlýn úplně vyhořel i se stroji, a tak nezbylo Fachnerovým než ho obnovit od základu. Z té doby pochází patrně budova mlýna, zhotovená z bílých cihel. Prý ještě téhož roku na podzim byl vybaven nejmodernějšími stroji a předán svému účelu

V roce 1914 byl Ladislav Fachner zástupcem Zábrdovic v křinecké školní radě. Měl syna Ladislava mladšího, který byl v první polovině 20. let 20. století hráčem proslulého fotbalového klubu SK Olympie Křinec. Po zrušení klubu se stal před rokem 1927 členem Sokola Křinec.

1916 - mlynář Ladislav Fachner dostal pokutu 300 K za přijímání obilí ke mletí bez mlecích výkazů. V případě nedobytnosti vězení 3 týdny. (RR)

Nepřízeň osudu zahájila lavinu neúspěšných podnikatelských aktivit Ladislava Fachnera. Neměl ještě zaplacené dluhy za nové strojní vybavení mlýna a přišla první světová válka. V jejím průběhu nebylo moc příležitostí k mletí. Možná to stačilo jen pokrýt provozní náklady. Majitel hledal svou velkou podnikatelskou šanci, která by oživila jeho finanční situaci a zbavila ho existenčních starostí. Měl zřejmě připravený úžasný podnikatelský záměr.
V Pamětní knize železniční stanice v Křinci se uvádí, že v roce 1918 byla na km 9.1 zřízena železniční vlečka do Fachnerova mlýna v Podchotuci. Ze záměru však sešlo, majitel mlýna vlečku nevyužíval. Poplatky železniční správě nebyly kryty úsporou nákladů na odvoz mouky a obilí. Možná se za popsanými událostmi skrývá jiný nezdařený scénář. Už asi nikdy nezjistíme pravý důvod k tomu, že v roce 1920 byla železniční vlečka do mlýna zrušena a snesena. Ještě řadu desetiletí tu u železniční trati stával domek pro výhybkáře.

Situace pana otce Ladislava Fachnera byla patrně kritická. Hledal další možnosti záchrany před úplným krachem. Další události můžeme jen obtížně sestavit z několika náhodných zpráv. V roce 1930 v Knize protokolů obce Křinecn je stručný zápis: (16. února 1930) žádá p. Ladislav Fachner podepsat listinu za příčinou opatření si vysvědčení chudých k procesu s V. Apltauerem. Vystaví se mu vysvědčení chudých. Patrně hledal finanční podporu pro další podnikání a navázal spolupráci s Václavem Apltauerem. K zázraku nedošlo, a tak končil podnikatelský sen Ladislava Fachnera u soudu. S jeho jménem se setkáváme ještě jednou v obecních protokolech. V roce 1937 mu křinečtí zastupitelé schvalovali autodopravní koncesi v Křinci.

1930 František Apltauer

Ve 30. letech 20. století se stal majitelem mlýna Václav Apltauer. V té době byl také likvidován a zasypán mlýnský náhon a zrušen rybník v Podchotuci. Od té doby byl mlýn poháněn motorem. 

Když 20. srpna 1936 hořel na poli u mlýna stoh nevymláceného žita, konstatoval majitel mlýna spolu s celým křineckým hasičským sborem, že samota je prakticky bez vody a není čím  roti požáru zakročit. Studna ve mlýně prý dávala vodu tři minuty, a tak až do současné doby visel nad majetkem obyvatel samoty Podchotucí Damoklův meč.
Hlavní podnikatelský zájem rodiny Apltauerů byl však někde jinde, ne v mlynářské činnosti, jež jim spadla do klína zřejmě výrokem soudu. Zachoval se dopis z 11. června 1933, kterým udělali pokus prodat statek a mlýn v Podchotuci za cenu 230.000 korun Karlu a Marii Klimešovým, pekařským velkopodnikatelům z Prahy - Karlína.
Upozorňují předpokládané nové majitele, že vodní sílu, která jest právem mlýna, chce koupit a zrušit Vodní družstvo v Nymburce a kupující béřou navědomí, že vodní síla od mlýna odpadne a mlýn bude poháněn silou motorickou. Nový majitel ve mlýně zahájil provoz, jak tomu nasvědčují visačky na pytle s moukou s nápisem: Karel Klimeš - autom. mlýn Podchotuc Křinec. Dopis také shrnuje hodnotu nepatrné zálohy vyplacené při uzavírání smlouvy. Karel Klimeš zřejmě nedodržel podmínky kupní smlouvy, a tak za krátkou dobu se vše vrátilo zpět rodině Apltauerů.

Podchotuční mlýn byl v provozu až do roku 1949. kdy tu stále ještě hospodařil František Apltauer. Toho roku mlýn opustil a odešel na najatý statek do Újezda na Mladoboleslavsku

V roce 1950 byl mlýn uzavřen a definitivně vyloučen z mletí obilí byl v roce 1951 oznámením ONV v Nymburce. Budovy chátraly a časem se propadla střecha na mlýnici a spadla na celkem zachovalá mlecí složení.

Podchotuční mlýn byl v provozu až do roku 1949. kdy tu stále ještě hospodařil František Apltauer. Toho roku mlýn opustil a odešel na najatý statek do Újezda na Mladoboleslavsku. Nikdo pak již nechtěl trvale v mlýně hospodařit. Pozemky zatím obdělával Místní národní výbor v Křinci až do roku 1950. V září tohoto roku byl mlýn zavřen.
Později podnikl Josef Trčka z Křince pokus obnovit námezní mletí v Podchotučním mlýnu. Dne 25. července 1951 mu hospodářský referent ONV v Nymburce oznámil: vylučujeme Váš mlýn z mletí pšenice a žita ve mzdě. Počínaje tímto dnem (30. července 1951) nesmíte více přijímati i toto obilí k námeznímu mletí a do toho dne nařizuje se Vám, abyste vydali mlečům mlýnské výrobky z pšenice a žita, přijatých k mletí ve mzdě před uvedeným datem.
Nastal konec mlynářské živnosti v Křinci.

Budovy chátraly a časem se propadla střecha na mlýnici a spadla na celkem zachovalá mlecí složení. 

V 90. letech nový majitel samoty Podchotuc zbořil zdi mlýnice a zřídil tu letiště pro ultralehké létání.