Veleckých mlýn

r. 1615 - první doložená písemná zmínka o tomto mlýnu

            - mlýn byl majetkem moravského šlechtického rodu Kouniců

r. 1756 - nejstarší dochovaný letopočet na budově mlýna

            - mlýn vlastnil hrabě Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg narozen r. 1711, později jej pak vrchnost pronajala Johannu Magdalovi

r. 1780 - mlýn byl se svolením vrchnosti připsán Martinu Magdalovi po jeho matce Anně Magdalové

r. 1839 - Martin Magdal prodal mlýn č. 33 za 1.320 florentů stříbra Martinu Welletzkymu narozenému r. 1777

r. 1843 - majitelem mlýna č. 33 veden Georg Wellecky narozen r. 1823, syn Martina Welletzkyho

r. 1880 - majitelem mlýna č. 33 Jiří Velecký narozen r. 1860, syn Georga Welleckyho

r. 1918 - majitelem mlýna č. 33 Martin Velecký narozen r. 1883, syn Jiřího Veleckého

r. 1924 - majiteli mlýna č. 33 Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r.1896 vdova po Martinu Veleckém a jejich dcera nezletilá Marie Velecká narozena r. 1919

r. 1939 - majiteli mlýna č. 33 manželé Jan Velecký narozen r. 1904 a Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r. 1896

5.12.1941 - mlýn č. 33 německými úřady uzavřen, zaplombován a úředně zapečetěn

r. 1945 - mlýn č. 33 obnovil svoji mlynářskou činnost

r. 1951 - vydáno nařízení nucené likvidace mlýna č. 33 na základě usnesení komunistických úřadů a KNV Gottwaldov, rozhodnutí č.j. VIII-512.33-1951-likv.

r. 1952 - majitelkou mlýna č. 33 Johanna Velecká rozená Adamcová narozena r. 1896 vdova po Janu Veleckém

r. 1955 - mlýn č. 33 bez vody, velká voda na Bystřičce strhla dřevěný jez, který již nebyl obnoven. Po několika stoletích vodním náhonem přestala téct potoční voda.

r. 1972 - majiteli mlýna č. 33 oba synové Jana a Johanny Veleckých, Josef Velecký narozen r. 1931 s manželkou Františkou Veleckou narozenou r. 1925 a Martin Velecký narozen r. 1934 s manželkou Věrou Veleckou narozenou r. 1938

r. 1979 - manželé Josef Velecký a Františka Velecká odstoupili svoji polovinu mlýna č. 33 manželům Martinovi Veleckému narozenému r. 1934 a Věře Velecké narozené r. 1938

r. 1990 - provedena rekonstrukce budovy mlýna č. 33

r. 2005 - majitelem mlýna č. 33 Martin Velecký narozen r. 1963, syn manželů Martina a Věry Veleckých

  Budova původně kdysi vrchnostenského mlýna leží ve středu obce Suchá Loz na moravské části úpatí Bílých Karpat přibližně jen 7 km vzdušnou čarou od slovenských hranic, v oblasti zvané Moravské Slovácko.

  Tento mlýn, společně s přilehlými pozemky a statkem (tzv. majírem), byl součástí panského dvora v Suché Lozi, který byl majetkem významného moravského šlechtického rodu Kouniců. Vůbec první doložená písemná zmínka o tomto mlýnu se nachází v Urbáři panství Uherský Brod z roku 1615, jehož originál je dnes deponován v Moravském zemském archivu v Brně. V tomto písemném dokumentu se zde také mimo jiné ukládá i povinnost pro mlynáře z tohoto mlýna vykonávat kromě své práce ve mlýně taktéž ještě opravy na uherskobrodském zámku („mlynář povinen jest k zámku cokoliv potřeba robotovati, však toliko staré opravky“). Počátkem 17. století se mlýn, stejně jako obec Suchá Loz, nacházel v těsné blízkosti při uherské hranici mezi Moravou a Uhrami v jakémsi nárazníkovém pásmu mezi těmito dvěma často znepřátelenými územími. A právě z Uher v těchto dobách obyvatelé Suché Lozi nejvíce trpěli barbarskými vpády Uhrů, Turků a Tatarů. Jak uvádí obecní kronika při jednom takovém krvavém tatarském vpádu z Uher v roce 1663 bylo v obci zabito 50 osob, celá obec byla vypálena, bylo odvlečeno 93 kusů hovězího dobytka a 430 kusů ovcí. Částečně zničena a vypleněna pak byla obec i v letech 1638, 1704 a 1705. K již tak špatné situaci nepřidala ani skutečnost dlouhotrvajícího vojenského konfliktu třicetileté války (1618-1648). Okolí obce tehdy křižovali armády, které s místními obyvateli zacházely často bezohledným způsobem a podílely se na zabíjení, drancování a pustošení okolní krajiny. Tyto všechny tragické události se také významnou měrou podepsaly i na tomto vodním mlýnu. Vzhledem k jeho poloze ve středu obce a jeho důležitému významu, neunikl ani on těmto ničivým útokům. V průběhu 17. století byl několikrát po sobě opakovaně vypálen a vážně poničen. Za vlády královny české a uherské, arcivévodkyně rakouské, Marie Terezie vlastnil mlýn hrabě Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg (Václav Antonín z Kounic-Rietbergu). Narodil se ve Vídni roku 1711 a byl jedním z významných pokračovatelů starého moravského rytířsko-šlechtického rodu Kouniců. Stal se klíčovým císařským diplomatem a zároveň vyslancem odpovědným za císařskou zahraniční politiku. Když začaly tyto ničivé nájezdy počátkem 18. století postupně ustávat, rozhodl se hrabě Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg roku 1756 mlýn zcela zásadně zrekonstruovat a opravit. Dřevo použité na opravu tohoto mlýna, v podobě dodnes zcela dochovaných masivních dubových trámů a nosných stolic, pochází z prastarého dubového lesa, původně se nacházejícího poblíž sousedních obcí Bánova a Nivnice, jenž byl za období vlády Marie Terezie zcela vykácen. Mlýn si po celá staletí až dodnes zachoval svůj původní charakter stavby typu římského mlýna. Nejstarším dochovaným letopočtem uvnitř budovy mlýna je rok 1756, který je vytesaný na hlavním dubovém sloupu mlýnice.

  V tomto období vlastnila vrchnost převážnou většinu mlýnů a měla monopol na mletí obilí, neboť to zaručovalo jak jisté finanční příjmy, tak i velkou důležitost pro chod celé vesnice. Při takovém mlýně býval většinou i vrchnostenský statek, kterému se říkalo majír. Na tyto vrchnostenské mlýny si pak vrchnost najímala mlynáře. Zároveň vydala také nařízení, kterému se říkalo mlýnský přímus. Znamenalo to, že poddaní nesměli pod značnou pokutou mlít jinde, než na mlýnech panství. Stávalo se často, že i v rámci panství byli poddaní přikázáni k přesně určenému mlýnu. Pokuta nedodržení tohoto nařízení nemusela být jen finanční. Poddaní, kteří neuposlechli tohoto nařízení vrchnosti, mohli být zavřeni až na dvě neděle do věznice "jiným ku příkladu", nebo vrchnosti propadlo tolik jejich obilí, kolik bylo pomleto v cizím mlýně. Teprve s příchodem římskoněmeckého císaře a panovníka habsburské monarchie Josefa II (1741-1790) byl mlýnský přímus nejprve zmírněn, takže poddaní mohli mlít kdekoliv na panství, a v roce 1789 byl zrušen úplně.

  Hrabě Václav Antonín z Kounic-Rietbergu, majitel tohoto mlýna a nejbližší poradce císařovny Marie Terezie, zaneprázdněn svojí neustálou politickou činností, rozhodl se v Suché Lozi i na jiných místech uherskobrodského panství přenechat správu svých statků vrchnostenským úředníkům a vyhradil si pouze osobní kontrolu nad jejich hospodařením. Vzhledem k tomu, že hospodaření v Suché Lozi na polnostech s obilovinami, luštěninami, cukrovou třtinou a vinohradech nebylo tou dobou až tak výnosné a provozní náklady na tento jeho mlýn byly rok od roku čím dál tím vyšší, rozhodla se vrchnost mlýn č. 33 společně s přilehlým majírem (statkem), jenž byl majetkem hraběte Václava Antonína z Kounic-Rietbergu, pronajmout Johannu Magdalovi. Nájemní smlouva byla vždy sjednávána na dobu určitou. Vrchnost v ní nebyla k mlynáři Johannu Magdalovi nikterak shovívavá. Pokud například došlo v tomto mlýně k vážné poruše a mlýn zůstal delší dobu stát, nebyla činže mlynáři ze strany vrchnosti snížena ani o jediný krejcar. Nájem z tohoto pronajatého mlýna takto vynášel mnohem více, než bylo dřívější hospodaření na mlýně ve vlastní režii vrchnosti. Po smrti Johanna Magdala byl 16. srpna 1780 se souhlasem vrchnosti připsán tento horní vrchnostenský mlýn v ceně 300 zlatých z jedné poloviny Antonu Magdalovi po jeho zemřelém otci Johannu Magdalovi a druhá polovina po matce Anně Magdalové byla připsána Martinu Magdalovi. Vrchnost stanovila, že hranici mezi oběma polovinami bude tvořit koryto mlýnského náhonu. A tak menší levá polovina, ve směru toku náhonu, včetně několika hospodářských budov ležících vlevo od mlýnského náhonu, připadla Antonu Magdalovi a začala být nově označována jako mlýn č. 34. O poznání větší pravá polovina včetně mlýnice a budov ležících na pravé straně od mlýnského náhonu, připadla Martinu Magdalovi a nesla i nadále původní označení mlýna č. 33. Martin Magdal vlastnil mlýn č. 33 do 19. prosince roku 1839. Tohoto dne jej odprodal za 1.320 florentů stříbra včetně mlýnice, majíru a pozemků patřících k tomuto mlýnu, mlynáři Martinu Welletzkymu narozenému 1777 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 11. června 1815), jehož manželkou byla Justina Waschiczek. Martin Welletzky v té době již majitel sucholožského mlýna č. 83, známého dnes jako Sedláčkův mlýn, byl synem mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho (zapsán do cechu mistrů mlynářských 2. února 1798), a jeho manželky Rosiny, dcery Jana Vitka z Bystřice. Zároveň byl také i vnukem mlynářského mistra Antosse Viczeny Welletzkyho narozeného 1722 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 3. února 1759), a jeho manželky Barbary Hawel, kterážto byla vnučkou mlynářského mistra Waczlawa Pollanskyho (přijat do cechu mistrů mlynářských v den Svatého Těla Božího roku 1713), kteří postupně vlastnili v Suché Lozi mlýn č. 3, známý také jako Komenských mlýn. Thomas Welletzky narozen 1789 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1809), jehož rodiči byli mlynářský mistr Antonius Matheus Welletzky narozený 1758 (zapsán do cechu mlynářského 2. února 1798), majitel jednoho složení mlýna č. 3 a jeho manželka Anna Stojaspalin, dcera mlynáře z Dolního Němčí, pak společně se svým bratrancem Martinem Welletzkym pokračovali v této letité mlynářské rodinné tradici. Martin Welletzky obdržel později od svého otce mlynářského mistra Josephuse Welletzkyho finanční obnos, který použil na výstavbu sucholožského mlýna č. 83. Jeho bratranec Thomas Welletzky dostal zase po otci roku 1805 jedno složení mlýna č. 3, kde dále pokračoval v mlynářské živnosti. Zbylých pět Thomasových sourozenců mělo být podle smlouvy vyplaceno od Thomase Welletzkyho. Martin Welletzky, majitel sucholožských mlýnů č. 83 a č. 33, měl se svojí manželkou Justinou Waschiczek celkem jedenáct dětí, z nichž opět jejich dva synové Martinus (Martin) Wellecky narozen 1812 a Georg (Jiří) Wellecky narozen 1823 (zapsán do cechu mistrů mlynářských 23. června 1859), dále pokračovali v rodinné mlynářské tradici. Zatímco bratr Jiřího, Martin Velecký mlel se svým otcem na mlýně č. 83, Jiří Velecký chodil mlít do mlýna č. 33. Tam se také seznámil s krásnou Barborou, dcerou majitele sucholožského mlýna č. 34 Stefana Korcžeka, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Netrvalo dlouho a v létě roku 1844 obec Suchá Loz zažila velikou svatbu. Syn mlynářského mistra Martina Welletzkyho, Jiří Velecký si vzal za ženu Barboru Korcžekovou, narozenou 1827, dceru Stefana Korcžeka, majitele mlýna č. 34, zámožného pána z uherskobrodského předměstí. Barbora dostala věnem od svého otce 400 rýnských stříbra a Jiří dostal od svého otce Martina Welletzkyho mlýn č. 33 v ceně 900 rýnských stříbra. K mlýnu č. 33 pak dále přibyly velké polnosti, různý dobytek, pár volů, vůz, pluh a celá řada hospodářského zařízení. Šťastným spojením těchto dvou mladých lidí jako byla Barbora s pověstí mimořádně nadané a rozvážné půvabné ženy a Jiřího, co by silného muže zručného svého mlynářského řemesla hospodáře, přinesli tomu celému mlynářskému velkostatku č. 33 veliké štěstí a nevídanou prosperitu. Přímo při budově vodního mlýna č. 33 stála také pálenice. Ta využívala k destilačnímu procesu odtékající vody z mlýnského náhonu. Ročně vyprodukovala 160 sudů kvalitní pálenky, k čemuž spotřebovala 1.713 měřic brambor, 83 měřic ječmene a přesně neuvedené množství trnek. Na Veleckých statku i ve mlýně bylo v té době zaměstnáno mnoho lidí a i díky Barbořiným rodičům, mimořádné pracovitosti Jiřího a obchodního nadání Barbory se o tomto mlýně hovořilo široko daleko po celém Uherskobrodsku. Součástí mlynářské živnosti v té době nebylo pouze mletí obilí, ale také i obchod. O ten se především pečlivě starala sama Barbora. Na tento mlýn se totiž vztahovalo významné mlynářské a obchodní privilegium v podobě artikule, kteroužto 1. září roku 1712 vydal císař římský, král český, uherský a arcivévoda rakouský Karel VI. Ta zaručovala všem mlynářským mistrům z tohoto mlýna povolení dovážet mouku, chléb a koláče na veřejné jarmarky konající se v královském městě Uherském Hradišti a to dle městských výsad a bez újmy na městském mýtu. K obchodům bylo také tímto mlýnem pravidelně využíváno týdenních trhů, jenž se konaly každý čtvrtek ve městě  Uherském Brodu, které roku 1793 potvrdil tomuto městu sám císař František I.

  Mlynářství zde ve mlýně č. 33, stejně jako na jiných mlýnech, tou dobu obnášelo velice náročnou živnost. V případě mlynářského rodu Veleckých se toto řemeslo dědilo z generace na generaci po celá staletí. Potomci těchto mlynářů již od útlého mládí získávali mnohdy pracně nabyté zkušenosti od svých otců a praotců, mlynářských mistrů. Přesto všichni Velečtí mlynáři prošli tříletou učňovskou dobou a složili náročné zkoušky, při nichž byli povinni prokázat, že umí nejenom mlít obilí, ale hlavně také mlýn postavit, vše do něj zhotovit a mlýn také i vystrojit. To obnášelo jak znalosti s užitím a opracováním dřeva, tak i s finálním opracováním mlýnských kamenů. Při zkoušce museli rovněž prokázat, že umí ke mlýnu přivést vodu, což se neobešlo bez základních vědomostí o hydrologii, vodních tocích, měření, výpočtech, ale třeba i o základech mechaniky a fyziky. Po úspěšně vykonané zkoušce před zkušební komisí jmenovanou mlynářským cechem se teprve stali mlynářskými mistry a následně byli zapsáni do knihy cechu mistrů mlynářských, kraje Hradišťského. Na základě takto prokázaných odborných znalostí získali všichni mlynářští mistři rodu Veleckých oprávnění užívat ve svém erbu znak mlynářského cechu, což představovalo pro všechny příchozí zákazníky punc mlynářské kvality v tomto mlýně. Za mletí měřice pšenice na mouku se zde platila částka jednoho krejcaru, ječmene na hrubé kroupy za jeden a půl krejcaru, na malé kroupičky po třech krejcarech a prosa po půl druhém krejcaru. Každý šestnáctý díl obilí byl osvobozen od jakýchkoliv poplatků, neboť tento díl vždy připadal vrchnosti. Pokud si sám zákazník neposlal do mlýna čeládku na pomocné práce při mletí obilí, účtoval se v tomto mlýně ještě poplatek za každou měřici jeden krejcar navíc. Mlynářský mistr Jiří Velecký pak z tohoto mlýna odváděl vrchnosti daň a to z jednoho mlýnského vodního kola nebo palečného kola 2 zlaté moravské, za pohon vrchního mlecího kamene běhounu a spodního mlecího kamene valounu rovněž 2 zlaté moravské, od hřídele či válce 2 zlaté moravské a od nového koše taktéž 2 zlaté moravské. Později se daň z tohoto mlýna vyměřovala podle jeho vodní síly. Ta se určovala na základě velikosti množství protékající vody mlýnským náhonem přepočtené na tzv. hodinové koňské síly zdanitelné, z nichž pak byla daň následně odváděna příslušným úřadům. Vzdouvací zařízení na využití vodní síly bylo tvořeno kolmým přepadovým jezem, který byl vybudován v řečišti potoku Bystřička (Nivnička). V těchto místech také potok tvořil současně katastrální hranici obce Bánova a Suché Lozi. Konstrukce kolmého přepadového jezu (splavu) byla tvořena z více řad kůlů (základových pilotů), které na svém horním konci byly opatřeny přepadovým dřevem, které zároveň i tvořilo přepadovou korunu jezovou. Prostory mezi těmito kůly byly vyplněny jednak haťovým materiálem (proutím), jednak zajištěny lomovým kamenem. Obdobně bylo podjezí zajištěno proti vymílání velkou vodou kamenným záhozem. Koruna jezová byla taktéž proti velké vodě vydlážděna lomovým kamenem, neboť v těchto místech byla koruna jezová často podemílána. V minulosti nebylo toto vzdouvací zařízení zaměřeno, neboť zde nestával pevný bod (ham). Tento byl zřízen až v roce 1932 na základě vládního nařízení z roku 1925 čís. 160 Sb.z.a n. Ham byl zřízen na pravém břehu potoka Bystřičky i mlýnského náhonu a ležel v místě chráněném před případnými přívaly velké vody. Jeho poloha byla zaměřena jednak na přepadový jez, jednak na stavidlo, zřízené v mlýnském náhonu. Ham byl vzdálen 9,80 m od pravé hrany jezové, 7,50 m v prodloužení nápustného stavidla a dodatečně byla jeho poloha zaměřena i na prodloužení koruny jezové o délce 5,50 m a na kolmici o délce 7,40 m. Ham byl postaven z dusaného betonu o půdorysné ploše 80/80 cm, o výšce 1,00 m. Na povrchu tohoto betonového bloku byla zapuštěna mosazná destička rozměru 50/50 mm bez označení letopočtu a majitele vodního díla. Povrch této destičky pak určoval kontrolní rovinu hamu, na kterou bylo vzdouvací zařízení na potoce Bystřička zaměřeno. Na pravém břehu nad jezem odbočoval mlýnský náhon vpravo a hned při tomto odbočení bylo nápustné stavidlo jednoduché, dřevěné konstrukce o světlosti 90 cm, které se skládalo z jedné tabule spočívající na dřevěném prahu. Mlýnský náhon v dalším průběhu směřoval přímo až ke mlýnu č. 83 a od něho pak přes celý Velecký majír (statek) až ke mlýnu č. 33. Společný náhon pro mlýny č. 33 a č. 34 byl tedy veden od mlýna č. 83 jako jeho odtokový kanál. Ten má dodnes charakter otevřeného příkopu a je dlouhý 190 m. V nejužším místě má šířku 1,4 m a v nejširším místě (asi 70 m nad mlýnem) je jeho šířka 2,9 m a hloubka 0,5 m. Bezprostředně před mlýnem č. 33 přecházel mlýnský náhon do dřevěných vantrok o celkové světlosti 1,50 m. Na konci byly tyto vantroky opatřeny dvěma pracovními stavidly a jedním stavidlem jalovým. Levé stavidlo bylo dřevěné o světlosti 35 cm a vedlo vodu na levé vodní kolo patřící ke mlýnu č. 33. Při pravé straně dřevěných vantrok bylo umístěno jalové stavidlo taktéž dřevěné konstrukce na společném prahu s pracovním stavidlem vykazujícím světlost 30 cm. Vodní cejch t.j. značka jak vysoko směla být nadržována horní hladina vodní při tomto mlýně č. 33 zřízena nebyla, neboť tato výška horní vody byla dána jednak přepadní hranou jalového stavidla, jednak hloubkou vody nad prahem pracovního stavidla, tato výška obnášela 25 cm měřeno nad prahem pracovního stavidla. Výška musela být dodržována z toho důvodu, že při vyšším nadržení vody by přepadávala voda na levostranné pozemky podél mlýnského náhonu a tyto by zabahňovala. Mlýn č. 33 měl dřevěné vodní kolo na vrchní vodu o průměru 3,4 m, šířce 53 cm a hloubce korečků 20 cm. Při průtoku vody 80-120 l/s se spádem 4,2 m vytvářelo výkon 2,8 HP. Mlýn vykazoval charakteristické konstrukční znaky římského mlýna, kdy vodní i paleční kolo bylo umístěno na vodorovné hřídeli a pastorek na svislé železné hřídeli, která procházela spodním kamenem a na vrcholu nesla kamen tzv. běhoun, kterým otáčela. Kameny s násypným košem ležely v úrovni mlecí podlahy položené na masivní dubové trámové hranici. Mlecí kameny byly ploché o průměru 80-85 cm, přičemž běhoun měl ve svém středu vysekaný zářez pro uchycení na železnou hřídel pomocí kypřice, jenž byla do kamene zapuštěná a tvarovaná tak, aby mohla s běhounem snadno otáčet. Obilí se sypalo do násypného koše, z něj následně mezi kameny a mouka vypadávala na nižší podlaze do moučnice a truhly. Součástí moučnice a truhly bylo prosévací zařízení, ovládané tzv. hasačertem, který vydával pro tento mlýn charakteristický zvuk - klapot. Při práci ve mlýně se pracovalo s obilím velice šetrně. Obilí se mlelo buď suché, nebo kropené. Během mlecího procesu se zrna obilí olupovala a obrušovala na kroupy, krupky a jáhly, ale nejčastěji se drtila na mouku. Mlecí kameny však nedokázaly dobře rozemlít obilí pouze jedním projitím a proto se nasypávalo hned několikrát. Co nepropadlo pytlíkem do moučnice, ale do truhly, se opět vynášelo do násypného koše. Celý proces se tak znovu opakoval, až se vymlela obilní běl a zbývaly jen otruby. Tak se získala nejprve nejbělejší mouka zvaná „vejražek“ a postupně pak byla mouka tmavší a tmavší. Ze špatného obilí se vymílalo více otrub, aby mouka nebyla úplně černá. Otrubami se pak krmil dobytek. Pro čeládku a robotníky se mlelo z horšího, ale nikoliv úplně špatného obilí, aby chléb nebyl docela černý, jak se prý občas někdy stávalo. Lepší obilí bylo určené na prodej a z nejkvalitnějšího se mlela mouka pro panstvo. Pro vrchnostenské úředníky se pekl chléb z krásné vyrážky, pro ostatní čeleď a žence chléb černější, větší a těžší. Panoval zde také dobrý zavedený zvyk, že Barbora Velecká měla pro zákazníky, kteří přišli mlít do mlýna, připravený čerstvě upečený chléb společně s medem z úlů jejich včel, kterým je vždy vřele uvítala a štědře pohostila. Jiří Velecký měl se svojí manželkou Barborou rozenou Korčekovou celkem sedm dětí. Vzhledem k tomu, že v té době bylo Jiříků v domě mnoho, stávaly se pak veselé příhody, které se vykládají dodnes po celé generace. Například když se z malé kolébky začal ozývat dětský pláč, v tu dobu právě v kuchyni prací zaneprázdněná Barbora často k pobavení všech zákazníků volala místním moravským nářečím do mlýna na svého manžela, mlynáře Jiřího Veleckého: „Juro, zavolaj Jurku, nech ide kolébat malého Juříčka!“ Práce ve mlýně i na statku byla často spojována s radostí, elánem i zpěvem. Veleckých mlýn se tou dobou stal centrem vzdělanosti, kde se lidé při mletí obilí ve větším počtu setkávali, vzájemně si mezi sebou vyměňovali různé zkušenosti, poznatky a informace. Společně zde také skládali básně a písně, které se z této doby dochovaly v originální ručně psané sbírce až do dnes. Během tohoto období tak zde vzniklo mnoho písní, které se přímo vztahují k tomuto mlýnu a mlynářskému statku. Z těch známějších lze vzpomenout píseň: „Ej na veleckých lukách…“, kterou můžete najít například zde: http://www.lipina.org/kuncjanslovackejednohlasepisne/m045.htm

  V tomto již zmiňovaném období zde také podle dochovaných záznamů vznikla zcela určitě nejznámější píseň: „Teče voda, teče cez Velecký majír“ která se váže k budově mlýna č. 33 a jeho vodnímu náhonu, který protékal 190 m dlouhým kanálem přes celý Velecký majír (statek) až k samotnému mlýnu. Slovo majír, které se v té době v místním nářečí používalo k označení statku či velkostatku, pochází z německého Meierhof. Podrobnější vysvětlení nářečného výrazu „velecký majír“ najdete zde: http://cs.wiktionary.org/wiki/majír Tato píseň, jak se s přibývajícím časem i oblibou šířila, postupně zlidověla jak v Čechách, tak i na blízkém Slovensku a zároveň se také později stala velice oblíbenou písní prezidenta T. G. Masaryka, moravského rodáka z nedalekého Hodonína. Často pak byla hrána na počest panu prezidentovi při různých oficiálních státních návštěvách v zahraničí, čímž se stala i světově známou. Píseň „Teče voda, teče cez Velecký majír“ si můžete s laskavým svolením zpěvaček paní Hany Buštíkové a Dany Vlkové, Duo Kamelie, poslechnout zde: http://youtu.be/eFH1uTS6h38

  Jak již bylo zažitou rodinnou mlynářskou tradicí rodu Veleckých i mlynář Jiří Velecký si vychoval ze svých sedmi dětí svého nástupce. Byl jím jeho syn mlynář Jiří Velecký, narozený roku 1860. Ten se později oženil s Annou Mandíkovou narozenou roku 1866. Společně pak vychovali pět dětí. Nejstarší syn mlynáře Jiřího Veleckého, kterým byl Martin Velecký, narozený roku 1883, se oženil s Markétou Mahdalovou. V roce 1909 se jim narodila dcera Růžena. O dva roky později v roce 1911 však umírá jeho mladá manželka Markéta při komplikovaném porodu a nepodaří se zachránit ani jejich právě narozené dítě. Mlýn Veleckých již tou dobou pomalu začíná opouštět štěstí. Následně v roce 1914 vypukne 1. světová válka, do které odchází nejstarší ze synů mlynáře Jiřího Veleckého, již vdovec Martin Velecký, který měl právě převzít mlýn po svém otci mlynáři Jiřím Veleckém. O dva roky později roku 1916 umírá také Anna Velecká, manželka mlynáře Jiřího Veleckého. O další dva roky později v roce 1918 v době, kdy vypukla celá řada smrtelných nemocí, jako byla španělská chřipka, záškrt či tuberkulóza, zemřela i dcera Jiřího Veleckého, Marie Velecká a to v pouhých 24 letech. Ovdovělý mlynář Jiří Velecký však i nadále vytrvale provozuje mlýn č. 33. S koncem 1. světové války se vrací syn mlynáře Jiřího Veleckého, ovdovělý Martin Velecký. Ten se roku 1918 ožení s Johannou Adamcovou a přebírá po svém otci v duchu rodinné mlynářské tradice mlýn č. 33. Společně s jeho manželkou Johannou se jim pak narodí tři dcery. Mlynář Martin Velecký však trpí vážnými následky psychicky traumatizujících událostí, které, prožil v 1. světové válce. Následkem toho u něho brzy propukne nemoc, které v roce 1924 podlehne. Po jeho smrti je mlýn v majetku jeho ženy Johanny Velecké a jeho dcery nezletilé Marie Velecké. Práce ve Veleckých mlýně č. 33 se tak po roce 1924 znovu neúnavně a houževnatě ujímá již zestárlý vdovec mlynář Jiří Velecký, otec jeho předčasně zesnulého syna mlynáře Martina Veleckého. Zdá se, že mlynářská dynastie rodu Veleckých se v tomto mlýně pomalu blíží svému konci. I přes tuto složitou rodinnou situaci nachází mlynář Jiří Velecký znovu svého vhodného nástupce. Do mlýna přichází jeho mladý urostlý synovec Jan Velecký, narozený roku 1904, vnuk mlynáře Jiřího (Georga) Veleckého, narozeného roku 1823, z Veleckých mlýna č. 33. Ten se v roce 1930 ožení s ovdovělou Johannou Veleckou a postupně se ujímá jak mlýna, tak celého mlynářského statku. Majitelem mlýna se stal Jan Velecký se svojí ženou Johannou v roce 1939. Společně také vychovali své dva syny a čtyři dcery z předchozího manželství. Politická situace ve světě však novým majitelům opět vůbec nepřála. V ten samý rok totiž vypukla 2. světová válka. Po následné okupaci Československa byl Veleckých mlýn č. 33 dne 5. prosince 1941 německými úřady uzavřen, zaplombován a úředně zapečetěn, podobně jako všechny mlýny v Suché Lozi. Na celém Uherskobrodsku bylo ponecháno v provozu jen několik málo převážně větších mlýnů. Hlavním důvodem tohoto přísného opatření byla především důsledná kontrola německých úřadů nad množstvím semleté mouky, jejíž podstatná část pak byla odesílána přímo na německou válečnou frontu. Ve stejném roce byly z pálenice na příkaz německých úřadů také odvezeny všechny měděné kotle včetně zařízení a tím byl její provoz definitivně ukončen. Později se v pálenici už jen vařily trnky a na počátku 60. let 20. století pak byla zbourána. Na jaře roku 1945 se samotná válečná fronta nevyhnula ani místu tohoto mlýna. Rumunští vojáci se společně s Rudou armádou snažili prolomit zdejší urputnou německou obrannou linii, avšak hornatý terén Bílých Karpat jim to velice znesnadňoval. Z tohoto důvodu byla do bojů nasazena spojenecká letadla, která zde provedla několik náletů. Během nich na domy v Suché Lozi dopadlo mnoho bomb, po nichž zmizela i celá stavení. Samotnou budovu mlýna i přilehlého statku bomby však jen těsně minuly. Mlýn vykazoval pouze lehká poškození především následkem střepin a silných tlakových vln. V suterénu mlýna, v místě kde se nachází klenutý kamenný sklep a 80 cm silné obvodové kamenné zdi, našlo mnoho lidí z blízkého i vzdáleného okolí dokonalý úkryt před ničivými nálety. Při jednom z náletů však silná tlaková vlna odhodila do mlýnského náhonu dceru mlynáře Martina Veleckého, Jiřinu Veleckou, která na následky zranění, jenž utrpěla, později zemřela ve věku 23 let. S koncem 2. světové války v roce 1945 znovu mlýn obnovuje svoji mlynářskou činnost, avšak nikoliv na dlouho. V únoru roku 1948 se k moci dostává komunistický režim, který postupně nemilosrdně likviduje každé soukromé hospodářství a zakládá jednotná zemědělská družstva (JZD). V roce 1951 je tak na mlýn č. 33 vydáno nařízení nucené likvidace a to na základě usnesení komunistických úřadů a KNV Gottwaldov, rozhodnutí č.j. VIII-512.33-1951-likv. Podobný osud postupně stihl i ostatní mlýny v Suché Lozi. V tomto roce 1951, po těžké nemoci, také umírá i poslední mlynář z tohoto mlýna, kterým byl Jan Velecký. Smutně avšak zároveň i symbolicky tak odchází poslední mlynář ve chvíli stejně smutného konce tohoto dávného vodního mlýna. Po několika stoletích tak definitivně ustal pravidelně klapající rytmus mlýnských vodních kol i typické zvuky strojů zdejšího mlýna. Mlynářské zařízení je postupně rozebráno a zničeno, zemědělské pozemky jsou zestátněny a z hospodářského statku je proti vůli majitelky mlýna Johanny Velecké odvlečen jak dobytek, tak i stroje a zařízení do nově vzniklého místního jednotného zemědělského družstva. V následujících letech pak pokračuje perzekuce ze strany komunistického režimu vůči majitelce Johanně Velecké a ostatním členům její rodiny, kteří odmítli vstoupit do JZD. Mlýnská budova i celý statek, který vždy žil neobyčejným pracovním i obchodním ruchem a životem mnoha lidí, náhle zeje opuštěný a prázdný. Zůstává v něm již pouze osamocená majitelka mlýna vdova Johanna Velecká. V roce 1955 velká voda na Bystřičce strhla dřevěný jez, kterým byla voda přiváděna do mlýnského náhonu. Ten již nebyl nikdy obnoven. A tak po několika stoletích vodním náhonem přestala téct potoční voda. Koryto náhonu vyschlo a začalo postupně zarůstat místní bujnou vegetací. V roce 1963 nařizuje Odbor vodního hospodářství a energetiky pro věci zemědělství a lesnictví při Okresním národním výboru v Uherském Hradišti oběma majitelům mlýnů č. 33 i č. 34 z bezpečnostních důvodů zaklenout lednici betonovými rourami přes prostor spádiště. Zaklenutí pak zakončit šachtou opatřenou mříží na způsob lapače splavenin a spádiště dále zasypat hlínou až do výše terénu. Na tomto místě je pak o několik let později postavena přístavba domu č. 34. Krátce před svojí smrtí v roce 1972 odkázala Johanna Velecká mlýn svým dvěma synům Josefu Veleckému narozenému 1931 a Martinovi Veleckému narozenému 1934, i s jejich manželkami. V roce 1979 odkoupil Martin Velecký narozený 1934 se svojí manželkou Věrou polovinu svého bratra Josefa Veleckého narozeného 1931 a jeho manželky Františky a staly se tak majiteli celého mlýna. V té době již byla dlouhý čas neudržovaná budova mlýna ve velmi špatném technickém stavu, nevalného vzhledu a stávala se nebezpečnou. Proto v roce 1990 provedl Martin Velecký, narozen 1934, její rekonstrukci, která byla řešena jistým kompromisem a to tak, že část interiéru budovy byla realizována jako obytná část ve starobylém stylu, přičemž zbytek budovy mlýna zůstal zcela zachován, aby i nadále nesmazatelně připomínal svoji dlouhou mlynářskou historii. Během rekonstrukce tak byly obvodové kamenné zdi mlýna, široké 80 cm a vysoké 240 cm, zpevněny jejich vyspárováním, na nich pak pokračující zdivo z nepálených cihel tzv. kotovic bylo opatřeno šedou břízolitovou omítkou. Uvnitř budovy byl zaveden elektrický proud, opraveny byly také podlahy i vnitřní omítky, je vyměněna střešní krytina, částečně opraven krov, včetně vybudování části nové přístavby krovu směrem k domu č. 34, která zde původně nebývala. Z důvodu lepšího prosvětlení interiéru mlýnské budovy byla do ulice vybourána dvě menší okna, která nahradila původní dvě malinká větrací okénka mlýna. V roce 2005 pak převedli Věra a Martin Velecký mlýn do vlastnictví jejich syna Martina Veleckého narozeného 1963.

  Veleckých mlýn č. 33 je nejstarším dochovaným mlýnem ze všech původních sucholožských mlýnů. Za tento dlouhý čas mnohé události výrazně ovlivnily životy lidí v tomto mlýně. Obzvláště to byl dlouhotrvající vojenský konflikt třicetileté války v letech 1618-1648, sedmiletá Prusko-rakouská válka v letech 1756-1763, několik morových epidemií v letech 1831-1832, z nichž nejrozsáhlejší byla ta cholery v roce 1886, obě světové války v letech 1914-1918 a 1939-1945 a následné období komunistické kolektivizace v letech 1951-1954. Napsati podrobně do detailů pohnutou historii toho starého vodního mlýna vydalo by jistě na mnoho knih. Budete-li mít však někdy cestu okolo tohoto Veleckých mlýna, pak se na chvíli zastavte a ve svých myslích věnujte prosím tichou vzpomínku na ty početné generace lidí, kteří zde prožívali své osudy, lásky, štěstí, bolest i utrpení a v duchu se skloňte před jejich neskutečnou houževnatostí, pracovitostí a umem. Vězte, že právě zde na tomto místě žili a pracovali opravdoví mistři svého mlynářského řemesla.

 Poznámka:

Tehdejším administrativním a společenským vlivem habsburské monarchie i staletou přítomností německé menšiny v moravských zemích je v původních originálech archivních matričních záznamů uváděno příjmení „Welletzky“ nebo také „Welleczky“, později pak „Wellecky“ v této psané podobě. Trend důsledného počeštění jmen a příjmení nastal zejména až v období degermanizace po vyhnání většiny Němců. Příjmení pak již bylo postupně uváděno v dnešní písemné formě jako „Velecký“. Jeho psaná podoba se tedy přechodem z německého jazyka na jazyk český přirozeným vývojem gramaticky měnila, ale původní výslovnost příjmení však zůstává po celá staletí naprosto nezměněna.

Velký mlynářský rod Welletzkych ze Suché Lozi jsou potomci Chorvatů, kteří do těchto koutů kdysi vylidněné jižní Moravy přišli počátkem 16. století v rámci Habsburské monarchie z tehdejšího Chorvatského království, přesněji z dnešního území Chorvatska. Po svých předcích jsou také spřízněni s dalšími významnými mlynářskými rody z tohoto kraje, kterými byli Polanští a Magdalovi ze Suché Lozi, Kopunczovi z Ordějova, Bobkovi a Bércovi z Bystřice pod Lopeníkem, Stojaspalovi z Dolního Němčí a Korcžekovi z uherskobrodského předměstí.

Celé generace Veleckých mlynářů vlastnily tento Veleckých mlýn a jejich přímí potomci, moravští Chorvaté, jej vlastní až dodnes.

Ve starších pramenech je říčka Nivnička uváděna také jako Bystřička.