V dávných dobách se v Praze učil stolařem z Doubravníka pocházející mladý Gerbrich. Rád chodíval na Karlův most a tam měli pod jedním pilířem hnízdo hastrmani a v něm několik mladých. Stolařský mistr, u kterého tovaryš z Doubravníka pracoval, znal cíl jeho procházek ke Karlovu mostu, při nichž pozoroval hemžící se zelenou havěť. Protože se mladý budoucí stolař osvědčil, dostal od mistra jako dárek hastrmaní mládě.
Mladý Gerbrich si uvázal hastrmánka na řetízek a vedl si ho domů. Těšil se, jaké vyvolá pozdvižení a jakou z něho budou mít děti radost. Tovaryš ale zapomněl na mistrovu radu, aby malého vodníka nepouštěl ani na chvíli k vodě. Bylo léto, cesta se vlekla, oba poutníky sužovala žízeň. Vodníček tiše poprosil tovaryše, aby mu dovolil napít se z louže u mlýna, kam právě dorazili. Snad to bylo po roce 1813, kdy doubravnický mlýn už stál, takže se stal svědkem tovaryšova zaváhání a vodníkova útěku.
Když se zelené mládě napilo z kaluže, dostalo obrovskou sílu, přetrhlo řetízek a utíkalo k lesu. Bylo po radosti. Tím ale pověst nekončí. Snad se vodníkovi po jeho dobrosrdečném adoptivním rodiči stýskalo, tajně se vrátil na místo, kde mu utekl - usadil se ve strouze u mlýna a pozoroval, jak sluneční hodiny měří čas.
Jednou ale ztratil ostražitost, zahleděl se na stín kovové ručičky a i když mu koukala nad vodu pouze štětička zelené srsti, zahlédli ho místní chasníci a vodníkovi se vymstilo rozhodnutí opustit úkryt za dne. Voda mu však odepřena nebyla: „Chasníci ponořili vodníka do kádě a odnesli ji na radnici. Bylo z toho velké pozdvižení a zvěst o tom se roznesla do širokého okolí. Když se na hastrmana přišli podívat až ze Stříteže, místní šprýmař jim už jen řekl: Milí páni, velký smutek, hastrman nám z putny utek!“
Kromě mlýnské strouhy a kádě na radnici mohli Doubravničtí i lidé z okolí uvidět vodníka i v mlýnských vantrokách a pod pilířem starého krytého mostu. Zejména zde, jako kdysi u mostu Karlova v Praze, odchovávala vodnická rodina mláďata.
Jednou se tam vypravili školáci a ten nejodvážnější se kasal, že se k vodnické skrýši přebrodí. Kamarádi mu za odměnu slíbili hrušky. Odvaha však malého dobrodruha opustila, a aby se mu kamarádi neposmívali, vykřikl uprostřed nejhlubší vody: „Starý je na hnízdě!“ Uplavalo všechno - hrušky, koše, do kterých chtěli chlapci chytit vodníka, i jeho mláďata - naštěstí se dostaly děti ve zdraví ke břehu. To byla poslední pověst o doubravnických vodnících - od příhody s hruškami prý jej nikdo v okolních vodách neviděl.
