Naproti místu, kde byl ještě před 40 lety v provozu mlýn, stojí vedle cesty v poli, obklopena mlázím, socha svatého Jana Nepomuckého, o které se dosud mluví, že tam byla postavena mlynářem Vlčkem, a to v místě dočasného hrobu jeho otce (?), jehož ostatky i s pomníčkem byly později převezeny na místní hřbitov. A že to je napsáno na zadní straně pomníku. Na zadní straně sochy, mimo letopočty 1807–1812 a iniciály J W vytesáno nic není. Ovšem záznam může být učiněn na pomníku Jana Wlčka, stojícího u dveří zakristie, opřeného přímo o kostelní zeď.
Vše je pravděpodobné. Socha sv. Jana u bývalého mlýna, v životní velikosti je umělecky provedená a tím, že pochází z roku 1761 je nasnadě domněnka, že byla zhotovena v roce přestavby kostela sochařskými mistry barokního umění tam pracujícími. A že pochází ze série soch, které měli tvořit příchod ku kostelu a byly později až na tuto sochu a sochu sv. Josefa odvezeny na Veliš. Na jejím čtyřhraném podstavci, který je z jiného kamene a pozdější doby, je novodobým písmem zhotoven tento grafikon, což při seřazení velkých latinských písmen dává letopočet 1761. Nápis na pomníčku:
ora
pro Me
Conf Vn Dar
In
sa CVLa
= MDCCLVVI = 1761.Děti Jana Wlčka: Ferdinand nar. 1811, svobodný, Františka nar. 1713, provdaná Jünnerová v Jičíně, Anna nar. 1820, provdaná Kubátová v Hořicích.
V této době svatojánského kultu a přestavby kostela, byly zrušeny uvnitř kostela postranní oltáře Petra a Mikuláše a zřízeny Josefa a Felixe. K nim přibyl nový a to s dřevěnou sochou sv. Jana Nepomuckého, odňatou Turkům, zakladatelce darovanou jejím bratrem generálem Kolovrat– Krakovským. Již od roku 1750 byla uprostřed vsi, opatřená kamenným zábradlím jiná socha svatojánská se šlikovskými znaky. A tato třetí asi přespočetná byla darována či odkoupena nejméně za deset let po smrti mlynáře a postavena u mlýna jeho synem a nástupcem Ferdinandem. To že tato socha nestála někde na prostranství, dosvědčuje to, že není uvedena kronikářem, farářem Müllerem, který zemřel roku 1845, mezi devíti sochami a kříži stojícími na území kolátury Slatiny– Liběšice– Žitětín a tedy od roku 1761 byla jako socha sv. Josefa, buď v kostele či na hřbitově. Pro svoje stáří a provedení by obě měli býti označeny jako kulturní památky. Na mlynáře Ferdinanda Vlčka, který mlel a hospodařil až do roku 1880 se staří lidé začátkem devatenáctého století dobře pamatovali. Zůstal svobodný a ze Slatin odešel ve svých 70 letech.
Zajímavé je, že mlynář Jan Wlček, jemuž vděčný syn také vysekal na soše jeho iniciály a letopočty značící příchod do mlýna či svatbu nebo narození syna?, majitelem mlýna vůbec nebyl??? Leč by byl jeho záznam o převzetí mlýna kronikářem ř. u. Bílkem opomenut, což při jeho svědomitosti je nepravděpodobné! (Asi ano!).
Po roce 1880 Vlčkové ze Slatin zmizeli. Za našich mladých let kolem roku 1905 jezdíval do Slatin a ozdoboval Wlčkův pomník na hřbitově i pomník sv. Jana u mlýna , mladý muž, Vlček z Hořic, jak se nesprávně říkalo, byl to asi vnuk Jana Wlčka, syn jeho mladší dcery Anny, provdané v roce 1840 do Hořic. Jezdíval na velocipédu s jedním velkým kolem šlapacím vpředu a jedním malým vzadu, a my jako děti jsme za ním běhaly až k Milíčevsi.
Že slatinští mlynáři dovedli být velkorysí i před 200 lety svědčí záznam ve farní kronice z roku 1776: „V tomto roce darovala paní Magdalena Linhartová, manželka slatinského mlynáře Františka Linharta dvě krásné oltářní desky, žlutou hedvábnou látku na nebesa nošená při procesích o Božím těle a tři dubové bouchací hmoždíře. Vlastnictví těchto bylo později kostelu upíráno obcí, která si je často vypůjčovala. V téže době daroval její manžel kostelu velké bubny na kruchtu,které dosud existují.“
Tři bubny se nalézaly vzadu na kruchtě až do první války. Hmoždíře, již lité, byly ve vlastnictví obce až do padesátých let. Potom se ztratily. Naposledy se z nich střílelo 5. 10. 1918 při předčasné oslavě vzniku republiky.
Nový majitel mlýna z roku 1898, velkoobchodník s uhlím v Jičíně, Eduard Stumpf, pořídil k pohonu mlýna v době sucha parní lokomotivu postavenou v kotelně na druhé straně náhonu, která kulatým lanem přes vantroky, skrz otvory v mlýnské zdi, poháněla mlecí složení.
Asi od roku 1903 měl mlýn najmutý Karel Pravda, mlynář od Velkých Benátek. Zavedl pekařství a s koněm, který tahal i při hospodářství, rozvážel chléb. Jako chlapci jsme kamarádili s jeho synem Josefem a navštěvovali ho ve mlýně. Lezli jsme pod vantroky, kde jsme se vzrušeně dívali na velké, tři metry vysoké, vodní kolo, od kterého, bylo– li v pohybu se rozstřikovala pěnivá voda, padající na něj ze žlabu náhonu. Starší syn mlynáře Pravdy, Karel, byl při volbách do říšské rady v roce 1907, sčítacím kandidátem strany národně sociální v okrese Jičínském. Skupoval také staré hadry, uskladňoval je v Holcově stodole v Milíčevsi, která kdysi jich plná vyhořela. Před první válkou se odstěhovali. Kolem roku 1932 Karel, již v plnovousu, požadoval na obci potvrzení, kvůli penzijnímu pojištění, že u otce mlynáře pracoval jako účetní. Mimo jiné nám sdělil, že bratr Josef padl ve válce.
Za války, kdy byl mlýn zase v panských rukách, mlynařili zaměstnanci panství, Minařík a Kaván. Dřevěné mlýnské kolo bylo vyřazeno a zařízena vodní turbína. V roce 1921 najmul mlýn od panství mladý, praktický, jednoruký mlynář ze zámožné rodiny, Eduard Adamec z Valdova. Když si navedl zákazníky, zaměstnával stárka i mládka, zakoupil zánovní nejúspornější, plynový nasávací motor, který umístil přímo v nízu u turbíny, propojil jej na transmisi turbíny, což mu umožnilo jeho roztáčení turbínou a mlel oběma způsoby. Brzo se však z něho stal neukázněný člověk, který docházel do všech čtyř hostinců ve vsi, v podnapilém stavu často vyprovokoval hádky a rvačky, což mu vyneslo častý výprask. Z jeho chvástání kdekdo mohl uvažovat na zánik mlýna. Dne 22. 10. 1929 mlýn lehl popelem, i přes přísné vyšetřování nebylo lze vinu na požáru zjistiti. Mlynář, tím že byl v době ohně po několik dní mimo mlýn, měl dostatečné alibi. Panství, tím že bylo již po parcelaci dvorů, nemělo na jeho nové výstavbě zájem.
Mlýn sám byl čtyřhranná kamenná stavba asi 15x15 metrů, s příjezdem nahoře u mostu a s byty a hospodářskými budovami dole. V roce 1932 bylo vodní právo prodáno sousedním mlynářům, čímž mohl Milecký snižovat a Žerecký zvyšovat volně hladinu náhonu, nehledě k odstranění konkurence. Stavební materiál po požáru zakoupil rolník Soukup ze Žeretic i s velkou dřevěnou kolnou na rozcestí ku mlýnu a postavil ji u náhona nedaleko Žeretic. Mlynář Adamec se odstěhoval na Paku, jeho paní byla dobrá švadlena, on za okupace obchodoval po domech s textilem a roznášel po domácnostech ryby, leč jeho podivný život ho dovedl v padesátých letech k sebevraždě oběšením.
Nebýt jeho, jak se ve Slatinách říkalo, mohl stát mlýn dodnes.
