Petr Lintner: Pohledy soběslavské II
...Pravděpodobným zakladatelem soběslavského špitálu byl Oldřich z Rožmberka, potomek Vítkovců, který společně s ním založil i špitáílní kostel sv. Víta. S jistotou můžeme tvrdit, že soběslavský špitál zajišťoval charitativní činnost již ve druhé polovině 14. století. Zprvu byl samostatnou budovou, která s největší pravděpodobností stála na náměstí v místech Markova domu (později staré radnice). Od konce 14. století špitálu náleželo několik staveb. Dominantní místo zaujímal kostel sv. Víta. K jeho severní stěně se přimykala hlavní budova, ve které žili chovanci. Ke špitálu také patřil mlýn (později nazývaný Městský), zemědělský dvůr s chovem hospodářských zvířat a příbytek pro kněze...
.
Městský mlýn za hradbami
Putování po starobylých mlýnech zakončíme na soběslavském náměstí. Na městském potoce, který náměstím protékal od dob výstavby opevnění, stávala jedna z nejdůležitějších staveb tehdejší doby – Městský mlýn. Společně s kostely, radnicí, masnými krámy nebo chlebnicemi zajišťoval život uvnitř městkých hradeb. V dějinách města byl jediným mlýnem, který chránilo městské opevnění a který i v případě obléhání Soběslavi nepřítelem mohl mlíti obilí a dodávat mouku měšťanům. Byl malý. Svou produkcí nemohl konkurovat Panskému nebo Čejnovskému mlýnu.
Prvním známým majitelem byl v roce 1485 pekař Prokop Holík. Kteří majitelé předcházeli, nevíme. Je velmi pravděpodobné, že v dobách před husitskými válkami mlýn náležel soběslavskému špitálu. Na počátku 16. století v něm hospodařil Jakub Prášek. Od těch dob se mlýnu říkalo Práškovský. Smlouva mezi mlynářem a městem upravovala povinnosti a podmínky provozu i hospodaření na městském potoce. Mlynář se měl například starat o Zájezdek na Černovickém potoce, kde se voda oddělovala do městské části. Obec opravovala hradební zdi a otvory s mřížemi, kterými voda do města proudila. Mlynář měl udržovat stavidlo a manipulovat s vodou. Břehy městského potoka udržovali měšťané, kteří s nimi sousedili. Majiteli mlýna byli i známé soběslavské osobnosti jako Štěpán Roubík, Václav Hron, Daniel Hoffmann nebo Zachriáš Marek Markovský. Popularitě se těšil mlynář Zikmund, který měl být podle pověsti otcem Zuzany Vojířové. Víme však, že Zuzanka pocházela z jiného rodu a ve mlýně nikdy nebydlela.. Přesto se v Soběslavi na dlouhou dobu ujalo pojmenování Zikmundův mlýn.
Do nesnází se dostal mlynář Jindřich Veselý ve druhé polovině 17. století. Mlýn koupil od Kašpara Zelenky, za jehož působení se z něho přispívalo všem soběslavským kostelům. Nový majitel se přestal starat o Zájezdek před hradbami města a mletí vázlo. Kníže ze Schwarzenberku v roce 1694 nařídil ustanovit komisi, která by hospodaření ve mlýně prošetřila. Nešťastného mlynáře navíc jednoho dne přepadli neznámí násilníci. Krátce nato zraněním podlehl. Kníže proto nařídil, aby se mlýna ujala obec a aby sirotkům po Jindřichu Veselém bylo vráceno 400 kop grošů, které Jindřich za mlýn zaplatil. Už o čtyři roky později obec mlýn znovu prodala Vojtěchu Kalivodovi za 432 kop grošů. Po předchozích zkušenostech a podle nové smlouvy se obec měla podílet na opravách a údržbě Zájezdku dodáním dřeva.
Mezi majiteli mlýna byli v 19. století známé mlynářské rodiny Andělů, Pleylů, Vodičků nebo Steinocherů. V roce 1879 získal dům (dnes č.p. 2/1) právo vařit pivo a kořalku. O dva roky později jej majitelé radikálně přestavěli a zvýšili o jedno patro. V roce 1909 Antonín Knotek instaloval ve mlýně turbínu. Bezpečný provoz moderního zařízení však ohrožovali sami občané. Městskou stoku plnili odpadky, často i uhynulými domácími zvířaty. Situace byla natolik neúnosná, že v období první světové války město přijalo přísná nařízení na udržování čistoty mlýnského náhonu.
Poslední mouku umlel ve Městském mlýně František Dvořák, který jej získla v roce 1923 za 275 tisíc korun. Malý mlýn však nenápadně, ale nezadržitelně zanikal společně s městskou částí Černovického potoka. Ještě po druhé světové válce bylo mlýnské zařízení funkční, ale budova byla již natolik sešlá, že některé části hrozily sesutím. Vodní kolo Městského mlýna navěky umlklo. Na obvodových zdech, z nichž některé v zadní části pamatují období renesance, vyrostl počátkem padesátých let 20. století bytový dům. V roce 1970 byl starý zděný mlýnský náhon na náměstí vedený pod povrchem jako kanalizační sběrač zasypán. Při zemních pracích dělníci objevili zbytky základů bývalých masných krámů. Poslední torza starého náhonu definitivně zmizela pod vrstvou zeminy v prostoru Dolních příkopů a Bezděkovy ulice. Dnes by nikdo nepoznal, že se v centru Soběslavi nacházel mlýn s vodním náhonem. Přesto se bytovce u kostela sv. Víta dodnes říká „Ve Mlejnku“.
Emil Smrž: Soběslavsko; 1930; Vydala Učitelská jednota „Komenský“ v Soběslavi
Strana 41 – Adresář města
Mlýny
Dvořák František, „Městský“, Komenského ulice;
Heran J., „Na Brousku“;
Němec Josef, Táborské předměstí;
Steininger Vilibald, „Panský“;
Svoboda Josef, „Valcha“
Špaček Felix Ing, „Špačkův mlýn“
SEZNAM A MAPA VODNÍCH DĚL REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ
Stav koncem roku 1930, Sešit 12, V Praze 1932
Okresní finanční ředitelství Tábor/Důchodkový kontrolní úřad Soběslav
Název toku: Černovický potok
Obec, čp. : Soběslav 2
Podnikatel: Fr. Dvořák
Druh živnosti: mlýn
Počet a druh vodních motorů: 1 turbína Francis
Normální výkon v ks: 8
