Západně od historického jádra Plzeňského předměstí se po staletí rozkládaly louky. Mezi nimi tu na břehu Klabavky stála izolovaná usedlost čp.21/III, již od 16.století známá jako mlýn, zvaný Podhorní. Koncem 18.století byl mlýn přestavěn na valchu, zvanou později Brožova valcha. Na mapě stabilního katastru z roku 1838 valcha zachycena coby nespalný – celozděný objekt. Dům na obdélníkovém půdorysu stál poblíž břehu Klabavky, respektive u krátkého ramene této řeky. Příjezdová cesta vedla od Madlonovy ulice, šikmým směrem, přes nynější pozemky továrny.
Tento objekt spíše malovýrobního rázu pak koupil Otto Hopfengärtner a v roce 1886 jej i s parcelou v dražbě získal podnikatel František Hirsch. Ten do té doby provozoval malou továrnu na výrobu zámečnického zboží, kovových cvočků a žehliček v Cerhovicích (okres Beroun). Po přestěhování do Rokycan se rozhodl zúročit své zahraniční zkušenosti a přejít od malovýroby ke skutečnému kapitalistickému továrnímu podnikání. Na místě Brožovy valchy vystavěl Hirsch do dvou let moderní areál Hirschových železáren. Ten sestával zpočátku ze „slévárny litiny, zámečnické dílny s brusírnou, niklovny a montovny“. Výroba železáren se soustředila takřka výhradně na produkci žehliček.
Železárnám se dařilo a ještě před rokem 1895 byl podnik podstatně rozšířen.Roku 1893 byla dokončena novostavba dílen a skladiště. Zatímco původní továrna se rozkládala u řeky a stavebně přímo navazovala na objekt bývalé valchy, nyní byl jižně od stávajících objektů vytýčen velkorysý nový soubor průmyslových hal, které vytvářely uzavřený dvůr.
Na konci 19.století zaměstnávaly Hirschovy železárny asi 180 dělníků a výrobky se prodávaly na trzích celého Rakouska-Uherska i Balkánského poloostrova. V roce 1905 přešel podnik do vlastnictví ing.Františka Hirsche juniora a roku 1909 se železárny dočkaly dalšího rozšíření.[9] Šlo o nové levé tovární křídlo postavené dle plánů Bohuslava Ryšavého.
K dosavadnímu sortimentu žehliček a domácích železářských potřeb pak přibyla i výroba strojů, a to včetně velkých zařízení do 1 000 kg váhy. Tehdy prožívají železárny své nejlepší období. Během 1.světové války musel podnik přejít na válečnou zbrojní výrobu (dělostřelecké náboje, granáty, víčka na miny), od roku 1917 tu navíc ožívá výroba cvočků do horských vojenských bot. Po válce se již na původní prosperitu navazovalo jen stěží, jakýmsi symbolickým koncem starých časů byla 27.července 1926 smrt zakladatele firmy Františka Hirsche staršího. Ekonomická krize v 30.letech 20.století a propad kupní síly obyvatelstva pak podnik zaměřený na drobný, spotřebitelský tovar silně postihly. V době 2.světové války zde nebyla zavedena válečná zbrojní výroba a stagnující továrna se nadále zabývala produkcí různých strojů.
V roce 1946 měly Hirschovy železárny jen 86 zaměstnanců a o dva roky nato jej čekalo znárodnění a roku 1949 začlenění do komárovských železáren (pod jménem Buzuluk Komárov, národní podnik, závod Rokycany). Do nové vlny industrializace pod taktovkou totalitní komunistické moci se areál Hirschových železáren stojící na nepříliš rozsáhlém pozemku u řeky, bez železničního spojení, příliš nehodil. Dobové investice tak působí spíše skromně a zmateně. Okolo roku 1950 byla zrušena slévárna a na jejím místě vyrostla nová montážní hala dokončená roku 1952. Tím podnik přišel o slévárenskou výrobu a zůstala zde pouze výroba strojírenská. V roce 1953 se továrna osamostatnila jako Buzuluk, národní podnik Rokycany, ale již roku 1955 byl pohlcen Západočeskými strojírnami a slévárnami, národní podnik, Dýšina (coby závod 05 Rokycany). Od roku 1957 je podnik součástí Závodů V.I.Lenina v Plzni (dnešní Škoda Plzeň) jako strojírna Rokycany – provoz 49. V rámci koncernu Škodových závodů pak podnik přežil následující desítky let komunistické éry, aniž by se nějak zásadně rozvíjel. Vyráběly se tu především součástky pro elektrické lokomotivy.
V dubnu roku 1992 se továrna vrátila v restituci potomkovi původních majitelů, Vladimíru Hirschovi. Výrobní objekty v současnosti využívá firma Strojírna Rokycany s.r.o. Ta se dostala do problémů po krachu Investiční a poštovní banky roku 2000, v které měla uloženy peníze. V roce 2003 zde docházelo k zpožďování výplat zaměstnancům.
Jakkoliv byl areál Hirschových železáren ve své vrcholné fázi výstavný a architektonicky zajímavý, pro budoucnost Plzeňského předměstí znamenal vznik tohoto 30 hektarového průmyslového areálu jen další omezení rozvojových ploch pro obytnou a veřejnou zástavbu. Po roce 1948 navíc z průmyslové architektury rychle vymizely jakékoliv estetické ambice a kdysi možná úpravný pozemek železáren zpustl. S jistým časovým odstupem tak město doplatilo na nekoncepční politiku rokycanské radnice, která v 2.polovině 19.století nedokázala regulovat rozmach průmyslu nějakými územními limity a namísto toho se průmysl prosazoval spontánně, často přestavbou historických mlýnů. Vznik Hirschových železáren bez napojení na železniční síť a v těsném sousedství lesoparku Stráně (Husovy sady) byl omylem. Když v roce 1913 jednalo obecní zastupitelstvo o vytýčení urbanistických obvodů, v nichž bude zakázána výstavba průmyslových podniků, byl to právě továrník František Hirsch, který proti takové regulaci protestoval. Rokycany se podle něj musí rozhodnout, zda chtějí být městem penzistů nebo továren a dotazuje se, zda nebude bráněno rozšiřování již existujících továren. V přímém rozporu s urbanistickými představami obce Hirsch prohlásil, že západní část města by po regulaci Klabavy byla vhodná pro umisťování továren.
Dalším prohřeškem městských plánovačů 19.století (byl-li vůbec v tehdejších Rokycanech někdo, kdo chápal nutnost nějakého územního plánování) bylo, že povolovali rozrůstání průmyslových podniků v zátopovém území vodních toků. Pro Hirschovy železárny to platí stoprocentně, řeka Klabavka tu prakticky při každé povodni napáchala nějaké škody. Například v červnu roku 1895 nebo roku 1909. Tehdy ve dnech 22.-25.června areál podniku zalila rozvodněná Klabavka, což ji na jistou dobu vyřadilo z provozu. 19.května 1949 zaplavila podnik voda po jarním přívalovém dešti.
Navzdory špatné lokaci se průmyslový areál Hirschových železáren po roce 1945 zachoval v neredukované rozloze.
Bohužel v okresním městě s jen průměrně atraktivními pozemky jako jsou Rokycany, je případná rekultivace takovýchto průmyslových areálu jen hypotetickou alternativou. Musel by se najít dostatečně silný privátní nebo veřejný investor, který by soukromý pozemek dožívající továrny odkoupil, asanoval a na uvolněné ploše založil buď park, sportovně-rekreační areál nebo zónu klidového bydlení. Realitou ale spíše bude i další přežívání továrny, se všemi jejími prázdnými a neestetickými plochami.
