Fojtský, Poldův mlýn, mlýn Na Bahenné

1715 – Nikolas Nikl, fojt
1752–1760 – Antonín Nikel, fojt
1764–1776 – Ondřej Nikel, fojt
Do 1832 – Josef Nikel, fojt
1833–1839 – Jan Nikel, fojt
1840–1859 – Jan Brož, fojt
Do 1877 – k fojtství
1877 – Leopold Adamec st.
1884 – Josef Žerdík
1885–1928 – Leopold Adamec ml., mlynář (syn předešlého)
1937–1942 – Cyril Krpec
Do 1945 – Leopold Adamec ml. (syn předešlého)

2013 Zdeněk Krpec

Ze vzpomínek paní Matyldy Sysalové: maminka paní Sysalové sloužila jak kravarka u Poldy ve mlýně okolo roku 1890, bylo jí 10 let. Ve mlýně se jí líbilo, měla dostatek jídla a mynarka byla na ni hodná. Potíž byla v tom, že se tam děvčátko velmi bálo. Sám mlýn byl tajuplný, dřevěná nízká tmavá budova pod vysokými stromy. Okénka byla malá a uvnitř bylo stálé přítmí.

Mlýnské kolo se točilo ve dne v noci, bylo-li mletí. Mlýn klepal, hrčel, voda hučela při pádu na lopatky kola. Občas v rybníku nějaká ryba vyskočila až to žbluňklo, ozývaly se žáby a jiná havěť. Krávy pásávala i po západu slunce, kdy je již netrápil hmyz. Často utekla do mlýnice nebo do izby k panimamě mynarce. Největší strach měla z hastrmana. O tom ji často povídal starek, patřilo to k jeho profesi. Jedna z jeho historek byla tato: „Jednou chodil vodník po mlýnici a stále něco hledal. Starek se ho ptal, co tolik hledá, hastrman na něho vypoulil oči a vztekle odpověděl, že dušičky. Zlostně si stěžoval, že mu všechny z hrnků uletěly. Obořil se na starka, jestli se nepodíval pod pokličky a dušičky mu nevypustil. Starek se bránil, že ani neví, kde hrníčky schovává. Hastrman se přiznal k tomu, kde hrníčky schovával. Na zahradě byly 3 dlabané úly a za nimi měl hastrman svůj poklad. Starek se jen usmíval, protože on se skutečně do hrníčků podíval a pak viděl letět do Ondřejníka bílé holubičky.“