Pokaždé, když si vzpomenu na svého dědu Františka, vybaví se mi obraz jednoho jarního odpoledne roku 1953. Mlynář JosefJako šestiletý kluk jsem seděl na mezi a pozoroval ho: pečlivě přeorával půdu na poli, doslova se mazlil s každou hroudou hlíny, vytrhával plevel, vybíral kameny. Ty odhazoval na okraj pole, kde pak tvořily jakési hráze. Na Valašsku jim lidé říkávali hromadiska.
Za své klukovské zážitky, které zřejmě ovlivnily celý můj život, vděčím vlastně náhodě. Do první třídy jsem začal chodit v Petrovicích u Karviné k paní učitelce Olze Bělíkové. Brzy jsem však onemocněl černým kašlem a na doporučení doktora Rottaegla mě maminka odvezla k dědovi Františkovi do Frenštátu pod Radhoštěm, abych se, jak říkala, nadýchal čistého vzduchu.
Tehdy v dětství jsem se poprvé setkal s pěstováním pohanky, s jejím setím, sklizní i mlácením. Děda František mi vysvětloval, že pohanka potřebuje čerstvě prooranou půdu, protože klíčí dříve než plevel. "Je velkou chybou zorat pole na podzim a na jaře před setím jej pouze povláčet. Plevel má pak před pohankou předstih a zamoří celé pole," říkával. Pole před setím nikdy nehnojil, aby rostliny nevyrostly zbytečně vysoké a nepolehly . Pohanku sel vždy tam, kde v předcházejícím roce byly zasazeny brambory nebo řepa. Tyto moudrosti předků, které mi děda František předával, zůstaly někde skrytě uchovány v mé dětské hlavě a později, když jsem se rozhodl pokračovat v mlynářské tradici rodiny Šmajstrlů, se mi začaly vybavovat.
Jednoho březnového dne se mlýnská kola zastavila a dvůr, jindy plný vozů a koní, osiřel. Psal se rok 1939. Na vratech do mlýna se objevila veliká plomba s hákovým křížem. Čeští četníci chodívali kontrolovat, zda zůstává neporušená. "My za to, Františku, nemůžeme," zkroušeně se omlouvali dědovi, který postával na zápraží s rukama v kapsách a pozoroval je, jak obcházejí mlýnici a zkoušejí, zda jsou zavřená všechna okna.
Zima se tehdy zdála být nekonečná. Na Radhošti se ještě dlouho v dubnu držel sníh a v údolí každou chvíli vzduchem poletovaly vločky jako lehounké pohankové slupky. František pozoroval, jak roztávají na kamenech opuštěného dvora. Možná si při tom vzpomněl na svého otce Josefa, jak oloupanou pohanku vysypával na louce na bílou plachtu, aby ji vítr pročistil. Možná si říkal, to by mě táta nepochválil. Určitě by se ptal: Proč nemeleš, Františku?
Jednou v noci Františkovu ženu Marii vytrhl ze spaní jakýsi hluk. Posadila se na posteli, poslouchala a najednou si všimla, že místo jejího muže je prázdné. Přehodila přes sebe starý kabát a vyběhla ven. V okně mlýnice zahlédla mihotavé světlo. "Panebože...," zašeptala vystrašeně. Jindy zapečetěná vrata byla pootevřená, a když po prvním leknutí v sobě našla odvahu a nahlédla dovnitř, spatřila Františka, jak ke stěně ukládá pytel s čerstvě oloupanou pohankou. "Zbláznil ses....!" vykřikla. Zvedl k ní hlavu a ona viděla, že se usmívá. "Běž spát, Marie. Dnes už jsem s prací skončil," řekl.
Děda František nikomu neprozradil, jak se mu dařilo odstraňovat plombu, aniž by to bylo poznat. Mlýnská kola se od té doby točila skoro každou noc až do konce války. Zrno schovával pod podlahou. Když přišli četníci zkontrolovat, zda je všechno v pořádku, a pronášeli svou omluvu, že oni za to nemůžou, František j
e uklidňoval: "Vždyť já vím, chlapi. Já to přece vím."
Jednoho dne roku 1940 dědeček František porcoval tajně na půdě prase. V tom na dvoře zazněly kroky četnických holinek.
Často nás doma ve mlýně navštěvoval spisovatel Bohumír Četyna. Jezdíval do Trojanovic na chalupu, kde v klidu psával na psacím stroji. Na chalupě si sám vařil jednoduchá jídla z pohanky.
Na první pohled vypadal starší. Lesklou holou lebku zdobilo v úrovni uší kolo stříbrných vlasů. Z pod malých obrouček drátěných brýlí mžouraly mladistvé oči, které i přes silnější skla působily vesele a štastně. Dokázal poutavě vyprávět. Mnohokrát jsme jej v létě poslouchali na dvorku u stolu nebo pod stromy. Líčil nám, jak z historických zápisů v archívech v Brně, Opavě, Vídni nebo Varšavě, kde čerpal náměty ke svým knihám o Valašsku, vyčetl, že pohanku lidé na severní Moravě pěstovali už v 15. století. Popisoval valašské recepty tak věrohodně, až se nám sbíhaly sliny.
Bohumír Četyna si zvlášť oblíbil maminčiny pohankové rohlíky plněné jablky a ořechy, nebo i klíčkovou pohankovou krupicí. Zapíjel je bylinným čajem oslazeným pohankovým medem. "To bych mohl jíst každý den, Andělko," říkával.
Protože maminka, která pracovala jako učitelka, mívala málo času, vymýšlela pro své čtyři děti jednoduchá a rychlá jídla. Většinou bezmasá z pohanky nebo pohankové krupice či mouky. Tvarohové knedlíky s pohankovou krupicí a s ovocem měly u nás doma vždy přednost. Chválilo je mnoho lidí, kteří jedli u našeho stolu. Vzpomínám si, jak se spisovatel Bohumír Četyna jednou zamyslel a povídá mé mamince: "Andělko, ty musíš napsat kuchařku." Léta plynula a jeho přání zůstávalo nenaplněno. Teprve když jsem jako čtvrtý mlynář rodu Šmajstrlů převzal pohankový mlýn, rozhodl jsem se všechny rodinné recepty shromáždit a dát jim podobu knihy.
Jednoho dne jsem si oblékl mlynářskou zástěru i já, čtvrtý mlynář rodu Šmajstrlů. Otec Arnošt náhle zemřel a ve mlýně po něm zůstala spousta nevyřízených zakázek. "Musíš to, Zdeňku, dokončit. Nikdo jiný těm strojům nerozumí," říkali mi sousedé a já se nechal přesvědčit. Měl jsem za sebou studium na pedagogickém institutu a třicet let učitelské zkušenosti v učilišti kopřivnické automobilky Tatra.
Ve staré mlýnici po svém otci jsem nakonec loupal a mlel pohanku rok a půl. Byla to dost dlouhá doba na to, abych se mohl alespoň ve vzpomínkách vrátit na počátek, až do svého dětství, a znovu v duchu pozorovat dědu Františka, jak na jaře před setím pohanky proorává pole nebo před bouřkou popohání koně zapřažené do vozu s nákladem pohankových snopů. Ve chvílích volna jsem listoval v poznámkách svého otce Arnošta. Do tlustého sešitu s černými deskami si zapisoval o pohance nejrůznější údaje. Viděl jsem, jak si postupně začínal uvědomovat, že se tato obilnina v budoucnu stane díky svým léčebným účinkům důležitou potravinou v racionální výživě. Společně se synem Vladimírem, mým starším bratrem, dokonce uspořádal v Nitře konferenci, na niž se sjeli pěstileté, šlechtitelé i zpracovatelé pohanky z celé republiky. Před plným sálem posluchačů otec Arnošt přednášel o zvláštní odrůdě pohanky nazývané pyra, která má i v horských podmínkách dobrou úrodnost, stejnou velikost zrn a výborné chuťové vlastnosti.
Atmosféře mlýna jsem po onom roce a půl podlehl a za katedru se už nevrátil. Věděl jsem, že pokud chci pokračovat v mlynářské tradici, musím zařízení mlýnice zmodernizovat. Podobně, jako to svého času udělal děda František. Na řadu přišlo bourání. Z původní stavby zůstaly jen nosné sloupy a střecha. Pak jsem nechal celý mlýn vyzdít a uvnitř obložit keramickou dlažbou. Vyměnit bylo třeba i stroje na loupání pohanky, které už připomínaly spíše muzejní exponáty. Nové zařízení mi pomáhal zkonstruovat spolužák Josef Gajdušek z Papratné. Dodnes se o stroje v mlýnici stará jako technik. Linka, kterou uvedl do provozu, zpracuje tři tuny pohanky za směnu. Dědeček František - blahé paměti - dal do své práce všechno, a přesto více než metrák za den nezvládl. Inu, pokrok je pokrok. Ale určitě by mi nezáviděl. Spíš by měl úpřimnou radost.
