Vodní pila ve Smilovicích
(Ze vzpomínek p. Petra Szturce)
Dění, které kolem historie vodní pily popisuji, jsem se dozvěděl od lidí žijících dnes v okolí tehdejší pily, hlavně od vnuka spolumajitele a spolustavitele Pavla Walacha, pana Petra Kropa ze Smilovic, ročník 1953, paní Anny Szalbutové, ročník 1926, která žije v domku poblíž místa bývalé pily, v již vzpomínané usedlosti Březinových a jiných pamětníků, mezi něž patří i mí rodiče ročníků 1922 a 1927.
Na levém břehu smilovické řeky Ropičanky stály na přelomu století 19. a 20. poblíž místa, kde v dnešní době přehrazuje Ropičanku jez, z kterého se odvádí část vody umělým kanálem a potoky do říčky Stonávky pro napájení Těrlické přehrady, tři stavení. Ve dvou z nich žili pan Pavel Walach, ročník 1878 a jeho zeť ze sousedství pan Pavel Jursa, ročník 1888. Pan Walach byl vyučen kovářem a měl kovárnu a jeho zeť Pavel Jursa byl zedníkem. Ve třetí usedlosti bydlela rodina Březinů, která provozovala kovářství. Tito pánové se dohodli, že spolu postaví vodní pilu.
Nicméně v roce 1914 již byla pila v provozu. Muselo tomu přecházet vyměření budovy, aby se docílilo čím nejkratší délky náhonu a potřebného spádu vzhledem ke klesání toku říčky Ropičanky, aby se voda, která padá na vodní kolo, mohla vrátit níž po proudu do toku řeky. Budova pily byla přízemní, dřevěná, s velkými vraty vpředu i vzadu. Budova stála na betonových a kamenných základech, které nesly celou tíhu veškerého zařízení uvnitř budovy, včetně základen pro ložiska vodního kola, které bylo vedle budovy. Uvnitř byla umístěna vlastní listová pila (katr), která řezala přivezenou kulatinu, kmeny stromů různých druhů a průměrů na prkna nebo hranoly.
Po 2. sv. válce, po únoru 1948, se velmi změnila doba, nový režim již tolik nepřál soukromému podnikání a taky poněkud zastaralo zařízení i lidé točící se kolem pily. Přibližně v roce 1955, asi jako pětiletý kluk si matně pamatuji, když moji rodiče dali nařezat prkna na trámy z kulatiny na stodolu, na některé detaily - mohutné vodní kolo, ze spodní strojovny nahoru a dolů běhající registr řezající trámy a velkou hromadu pilin pod registrem. Jednou, asi v roce 1957, při řezání olšové kulatiny pro Hečkovy a Samiecovy ze Smilovic – Rakovce zlověstně zapraštělo a zlomila se hlavní dubová hřídel vodního kola. To byl konec pily ve Smilovicích. Budova pily byla úřady zaplombována, chátrala a v 60. létech se začalo s likvidací. Obyvatelé Smilovic organizováni ve složkách tehdejší „Národní fronty“ pořádali brigády ve sběru železného šrotu. Došl i na pilu. S pomocí traktorů a techniky z místního Jednotného zemědělského družstva byly kovové věci vlastně legálně ukradeny a odvezeny do šrotu. A byly tam těžké kusy. Např. více jak tunové setrvačníky z litiny, řemenice hřídele, ozubená kola a jiné kovové věci. Nikomu ze sběračů kovů to asi nebylo líto zničit, tak užitečné zařízení, vždyť v regionu rostly modernější pily poháněné již běžně elektřinou a řezivo se dalo koupit hotové v prodejnách. Dnes již jen málokdo projíždějící po silnici ze Smilovic do Střítěže asi v polovině cesty ví, že když otočí zrak doprava k okraji lesíku lemujícího břeh Ropičanky asi 100 m od silnice a 100 m od budovy jezného proti proudu stávala pila, která možná po šest desetiletí proměňovala kmeny stromů na tolik potřebné řezivo. Zvídavější na místě, kde se psala tato historie, mohou uvidět zbytky základů budovy a poměrně dobře znatelný náhon mezi stromy až skoro k místům, kde bylo stavědlo.
Využít sílu vody chtěl v euforické době po listopadovém převratu, roku 1989, smilovický občan pan Jindřich Mackowski. Nastupující nový režim umožňoval soukromé podnikání. Zmíněný pán začal budovat na jezu 50 m pod smilovickým mostem česlo a stavědlo pro začátek náhonu, který měl být asi 300 m dlouhý a z betonových trub o průměru 80 cm a voda měla pohánět turbíny ve zděné budově níž po proudu po levé straně říčky. Hodně bylo uděláno, ale z více důvodů z projektu v 90. letech 20. století sešlo. Pro technicky smýšlející lidi je to ke škodě, neboť kinetická energie vody je po staletí neslábnoucí a mohla by být částečně využita. Vesnička by měla zajímavý technický prvek, jehož věhlas by mohl v mapách a turistických průvodcích přesáhnout hranice našeho regionu.
(Ze vzpomínek p. Petra Szturce)
