Dolní, Blahutův mlýn

Ve Staré Bělé existoval velmi dlouho jediný mlýn, který stával na vesnickém potoku, kudy dnes vede ulice Na Mlýnoze. Stejně jako všechna ostatní stavení
býval i tento mlýn dřevěný.

Prvním spolehlivě doloženým mlynářem tu byl roku 1560 Vavřinec Salaš, známý z privilegia Jana Petřvaldského z Petřvaldu a na Zábreze (Zábřeh, ve středu po sv. Marceli 1560, 17. ledna). Doslovně se tam píše: „…Tolikéž sem Vavřincovi Salašovi z Bělej v dědičnost uvedl mlýn o jednom kole, aby tiem kolem prosa, bry, ječmeny a všelijaké větci opíchal a tlúkl, a s toho mně i potomkem mým bude povinen i s potomky svými každý rok při svatým Václave šest grošuov bílých dávati a při svatým Duše dvé kuřat, a což by kolvěk mně a potomkóm mým tenž Vavřinec i s potomky svými tlúkl aneb opíchal, od toho nyní ani na časy budúcí žádného úplatku bráno býti nemá a povinen nebude…“
V rodě Salašů však mlýn nezůstal dlouho. Koncem 16. století se tu již připomíná rodina mlynáře Jakuba Sýkory, zemřelého zřejmě v roce 1601. Jakubova vdova Alina jménem sirotků prodala s úředním schválením tento mlýn za 150 zl. svému zeti, mlynáři Jiříku Sobkovi, manželovi své dcery Markéty. Alina pak zeti
Jiříkovi vydala 9 zl. ze své třetiny, „…protože své dceři … kožichu byla nespravila…“ Jiřík Sobek nebyl zdejším rodákem..
Náhlý odchod Jiříka Sobka ze mlýna poněkud vysvětluje vysoce zajímavý zápis v nejstarší gruntovní knize, svědčící o blíže neurčeném, ale závažném mlynářové přestupku (viz příloha).
Roku 1613 prodal Jan Syrakovský z Pěrkova na Zábřeze a Staré Vsi mlýn o dvou kolech (tedy po roce 1560 rozšířený a opravený) za 200 zl. spolu s veškerým příslušenstvím Jakubu Gelnarovi. Gelnar zaplatil ihned 50 zl., dalších 50 zl. měl složit do dvou týdnů po odstoupení, zbylých 100 zl. se zavázal splácet po 4 zl. ročně.
Všechny povinnosti mlynáře jsou vyjmenovány, jak je pan Syrakovský o tři roky později zapsal do známého urbáře: „Mlynář No. 44 Jakub Gelnar o svatejm Jiřím dává peněžitého platu, jmenovitě 12 gr.; o svatejm Václave dává téhož peněžitého platu, totiž 12 gr.; povinnen podle toho uvolení svého místo tej rzi neb mlejnského úkolu, poněvadž sem takové úkol v plat peněžitej uvedl, dává za to 32 zl., a to na dva rozdílný termíny, čtouce každej věrtel po 12 gr., totiž o svatejm Jiřím dává za rejž peněz, jmenovitě 16 zl.; o svatejm Václave téhož platu peněžitého za rejž dává 16 zl.; též povinnen tři vepře hodné kermiti a je vykermiti a pán jemu do mlejna hladné dává o svatejm Martině platu loučního dává, totiž to 6 gr.; slepic, do roka oddává jich 2; vajec týmž zpuosobem oddává jich 30. Povinnosti tito koná: Hrabičnou kosou seče l den; a že do ouřadu (obecního) branej bejti nemá, ani potomci jeho, za to dává rotčně po l husy. A když ten mlejn k prodaji k svému přijde, aufank jde, jakž obytčej jest. A když pán slad k zemlení posýlá, mlynář od toho nic bráti nemá.“
Výslovně mu odpustil „uffank“, tedy daň z prodejní sumy. Jakub Gelnar složil pouhé dvě splátky na termín mužského masopustu, který připadal na 1. postní neděli, zvanou Invocavit (pohyblivý termín mezi 8. 2. a 14. 3.) a roku 1616 prodal týž mlýn mlynářovi Bartošovi. Bartoš se zavázal zaplatit 300 zl., z nich polovinu v hotovosti, do čtyř let dalších 50 zl. a potom ročně po 4 zl. zbytek sumy. Zádrhel nastal, když vystoupili před úplným obecním právem věřitelé, kteří za Jakuba Gelnara slíbili záruku na dluh 46 zl. Ty Gelnar neuhradil, takže rukojmím vznikla další škoda úrokem ve výši 8 zl. Proto usilovali o odškodnění na bývalém Gelnarově mlýně. Za těchto okolností zřejmě Bartoš od kupní smlouvy odstoupil. Měl na to plné právo, protože Gelnar své zadlužení zamlčel.

„Léta Páně 1621 já, Jan mladší Skribenský z Řišče na Synově (Šenov, okr. Frýdek-Místek), Zábřese a Starej Bilej prodal jsem mlýn na Starej Bilej za summu 300 zl. Janovi Zelenkovi mlynáři ze vším příslušenstvím k tomu přináležícím, rolí, zahradu i luků. Závdanku při kupu zavdal 50 zl. Takový závdanek vyzdvihl Jakub Gelnar před panem úředníkem naším zábřeským…„ Jan Zelenka byl zbaven všech robot, měl však povinnost platit za tzv. úkol 16 zl. na sv. Václava a stejnou částku na sv. Jiří, za nekrmení prasat dával dalších 10 zl., vše opavského počtu (l zl. = 36)

Ani mlynář Zelenka tu dlouho nepobyl. Roku 1625, v sobotu před svatodušními svátky (17. 5.) koupil mlýn od Jiljího, mlynáře, tedy dalšího dočasného držitele,
Jakub Bonček za obvyklých 300 zl. Jakub Bonček však za neklidných válečných dob mlýn opustil.

Po tak častém střídání mlynářů se nemůžeme divit, že zůstal pustý a opuštěný. V takovém stavu ho nabyl nový majitel, Martin Pinkava, když jej dne 6. 1. 1628 koupil od obecního práva a s povolením vrchnosti za 150 zl. bez povinnosti složit obvyklý závdanek. Měl povinnost odevzdat ročně 15 štvrtní mouky, vykrmit dva vepře, dát vrchnosti rovněž dvě slepice, jednu husu a 30 vajec. Za role platil ročně 24 groše. Písemně se tak stalo za přítomnosti fojta Václava Poštulky, purkmistra Matěje Slavíka a starších Kašpara Krejčího, Mikuláše Němce, Jana Stoklasy, Matěje Šrám(k)a.

Mlynář Pinkava je tu doložen ještě roku 1630, ale svým závazkům nedostál. Vysoce urozený pán, pan Hans Kryštof Orlík z Lažiska, našel nového kupce v osobě
Matěje, syna Matyášova (1642), a pustý mlýn mu za stejných podmínek prodal.
Ani Matěj se tu neohřál dlouho a nezbylo po něm ani památky; zřejmě také uprchl. Dne 28. září 1644 koupil pustý mlýn za stejnou cenu (150 zl.) od vdovy Lidmily Orlíkové, rozené „Perkarovnej z Perku“, paní na Zábřehu, Sedlnici a Litultovicích, mlynář Jan Kokeš.

Vrchnosti už docházela trpělivost a po tolika změnách si paní přála, aby mlýn sloužil svému účelu co nejdříve; „… má bez odtahu mleti a takového mlejna nespouštěti pod nemilostí vrchnosti své, pro lepší pak vyživení a lepší hospodářství jeho, též aby mlýn dobrým stavením zaopatřil, přidává se jemu obilí, co tak koliv na jaře vyseto jest…“
Jan Kokeš zažil podivné hospodaření Mikuláše Felixe Orlíka a přechod statku do majetku olomoucké kapituly. Jak vysvítá ze zápisu, pronajala kapitula na
4 roky (1656 až 1659) tento majetek kanovníku Peinkovi a každoročně se Koksoví přidala k platům z tohoto období částka 4 zl., takže za čtyři roky musel odevzdat navíc 16 zl. A také obec starobělská se hlásila o dluh po Bartošovi mlynáři ve prospěch kostela. Uprostřed takových starostí Jan Kokeš nejpozději začátkem roku 1662 zemřel a s pozůstalou vdovou Dorotou se oženil mlynář Jiřík Alexandr. Ten pak za stejnou cenu a se souhlasem vrchnosti mlýn s příslušenstvím 13. 6. 1662 koupil.

Potom následoval (2. 5. 1663) příbuzný Jana Kokeše, také Jan Kokeš, původem z blízkého Mošnova, který od Jiříka Alexandra převzal s mlýnem i všechny závazky vůči sirotkům po Kokšovi. Během několika dalších let se tu vystřídali další dva majitelé: Jakub Šťastný (23. 4. 1666), původem ze Soběšovic a po něm (28. 9. 1668) Jakub Janoš z Markvartovic.

K tomu je poznamenáno: „Předešle ten obyčej býval i ještě se přitom zanechává, Že mlynář bílský může dva koně v Starým rybníku bez platu pásti, a kdyby koní neměl, tehdy na to místo 4 krávy pásti, a kdyby koně choval, tehdy Hurá panská pro pasení krav, jak předešle bývala, kdy půl zlatého platu roční dá, jemu se pouští.“
Zhruba roku 1680 tu následoval  Jakub Soška, jehož poručenství, datované 1. 5. 1728 se dochovalo. V něm odkazuje mlýn synu Janovi za 150 zl. Při potvrzení poslední vůle Jakubovy bylo přítomno celé poctivé právo: fojt Václav Krejčíček, Jan Hajduček, Jiřík Havránek a Jakub Tichopád. Dědic Jan Soška (také Soščík) sepisoval svou poslední vůli „…ležíce na smertelné posteli, vidúce krátkost života mého…“ Na svůj pohřeb stanovil částku 5 zl., mlýn poručil manželce Kateřině, která jej měla předat dětem, až vyrostou. Mlýn by matka měla předat dceři Marianě, pokud by zemřela svobodná, zdědí mlýn mladší dcera Magdalena (9. 2. 1740).

Vdova Dorota se znovu provdala za Václava Neusara z Paskova (7. 8. 1740), jemuž bylo povoleno zde hospodařit po dobu 20 let a potom předat mlýn podle odkazu Marianě Soškové. Táž Mariana Sošková se dne 24. 9. 1758 provdala za Pavla Sýkoru, který pak zde mlel mouku až do své smrti ( n. 1732, + 1.
6. 1762, 30). Poté se Mariana provdala (10. 10. 1762) za Václava Kuču z Petřvaldu. Po něm dědil roku 1797 jeho nejstarší syn, Karel Kuča (nenarodil se zde), který musel vyplatit svého bratra Valentina i některé další dlužné částky a dne 12. 2. 1803 prodal mlýn Johannu Kretschmerovi ze Stachovic na fulneckém panství za 4 400 zl.

Práce bývalo hodně, neboť tu mleli sedláci z okolních vesnic, ale i z oblasti za Klimkovicemi (ze Slezských Horek), když bývalo velké sucho. Platilo se po 10 krejcarech od „měcha“, který obsahoval asi 60 kg.

Následující časté střídání spadá na vrub válečné doby a znehodnocení měny. Dalším mlnářem byl Kryštof Kvasigroch ze Zbyslavic jenž následoval po Kretschmerovi (17. 5. 1804, za 4 300 zl.). Neměl však zájem o jeho trvalé užívání. Pošilhával po větším mlýně v Moravské Ostravě a nakonec si plácli s jeho majitelem Ignácem Schwarzem a mlýny si smluvně vyměnili (1. 7. 1805).

Ignácova dcera, Johana Schwarzová, se dne 15. 2. 1808 provdala za Josefa Maděru, mlynářského mistra původem z dědičné rychty v Libhošti. Vlastnictví mlýna mu bylo zapsáno do gruntovní knihy dva dny po svatbě, když zaplatil stanovenou cenu 4 000 zl. Manželé měli řadu dcer, ale některé z nich a také jediný syn zemřeli v dětském věku. Zřejmě proto Josef Mader roku 1830 mlýn pronajal Josefu Horákovi a jeho manželce Josefě Peterkové ze mlýna na Zámostí na Slezské Ostravě. Dne 23. 11. 1832 zemřela Johana Maderová ve věku 45 let vyčerpáním. Vdovec se podruhé oženil s Kateřinou Myškovou z Výškovic, ale zemřel zakrátko (14. 3. 1837 v 55 letech na TBC). Žil a zemřel jako výměnkář na mlýně (č. 113), ale už roku 1836 nebyljeho majitelem.

Tehdy se stal mlynářem Tomáš Blahut, předtím již zdejší řezník, který bydlel v domě č. 149 a po smrti své ženy Alžběty se ve svých 43 letech oženil podruhé

(2. 5. 1826) s Johanou Novákovou. Tomáš Blahut zemřel dne 11. 11. 1840 a vdova Johana se provdala (5. 10. 1841) za Mikuláše Paličku z Proskovic.

Z druhého manželství se narodil syn Štěpán Blahut (nar. 23. 12. 1828 + 14. 3. 1895), ženatý s Marianou Ličkovou, jemuž mlýn roku 1857 připadl. /Podle dominikální fase z 30. 6. 1750 plat ze mlýnů se týkal jediného mlýna (č. 113) a počítal se na 24 zl. Podle kupní smlouvy Štěpána Blahuta z 12. 2.1803 však obnášel 25 zl. a v této výši byl ponechán./

Až do roku 1864 bylo mlýnské stavení dřevěné a velmi sešlé. Teprve v tomto roce je Štěpán Blahut postavil z cihel. Namísto doškové střechy přišla až později střecha šindelová.

Po něm tu hospodařil prvorozený syn Inocenc Blahut (nar. 2. 12. 1858 + 21. 11. 1924).

Nedostatek kvalitní vody v Bělé vedl Vítkovické železárny k hledání dalších zdrojů. Roku 1890 jim Inocenc Blahut ve značné finanční tísni prodal své vodní právo za 12 000 K. a za slib výstavby nového parního mlýna, který však dodržen nebyl.

Na leteckém snímku 1937 již není patrný

V roce 1947 byl majitelem objektu mlýna p. Karel Blahut.

V současnosti vlastní objekt čp. 113, ležící na p.č. 1420/2 a 1419 manželé Václav a Radmila Vyskočilovi z Ostravy.