Klášterní, Podklášterní mlýn; Klostermühle

Byl založen zřejmě již na počátku 13. století, kdy markrabě Vladislav Jindřich, dovolil klášteru Hradisku stavěti mlýny na všech jeho panstvích, ovšem první písemnou zmínku o něm máme až z r. 1249. V r. 1466 povolil král Jiří z Poděbrad klášteru zvětšit mlýn z dosavadních čtyř na osm složení, čímž se mlýn stal jedním z největších v okolí Olomouce.

Další zmínku o mlýně máme z r. 1538, kdy opat Martin s konventem kláštera pohnali olomouckého purkmistra a radu za to, že brali v Olomouci mýto lidem, vozícím obilí k semletí do mlýna podklášterního. Velký klášterní mlýn pochopitelně potřeboval značné množství vody, která ovšem byla z valné většiny odváděna u černovírského jezu na lazecký mlýn. Tak se stávalo, že zatímco v letním období mívaly všechny mlýny na Mlýnském potoku (Moravici) i mlýn lazecký dosti vody, mlýn klášterní na tom byl podstatně hůře. Proto také za opata Kašpara z Litovle v letech 1556-1576 byla voda z náhonu lazeckého mlýna částečně odvedena tzv. Klášterní strouhou na klášterní mlýn, proti čemuž si město pochopitelně stěžovalo. Nevíme sice kdy a jak spor skončil, ale v mladších mapách ze 17. století se již Klášterní struha neobjevuje. Klášter zřejmě spor prohrál, protože začátkem 17. století vybudoval za klášterem dva rybníky, z nichž bližší ke klášteru zásoboval vodou v době sucha klášterní mlýn.

Prvním známým mlynářem na klášterním mlýně je z r. 1578 Urban Humell, z r. 1583 Daniel Skládaný a z r. 1600 mlynář Jakub.

Nový spor vypukl r. 1633-1634 v souvislosti se stavbou nového mlýnského náhonu a splavu v blízkosti klášterního mlýna opatem Maxmiliánem Pracherem, kdy byl také opravován mlýn. Značné množství písemností, které se nám z tohoto sporu dochovalo dává dodnes možnost usuzovat, že se jednalo o spor velmi závažný, jenž byl vyřešen až někdy koncem 17. století a to ještě ne tak, jak by si to městská rada a pevnostní velitel města představovali. Obratnou politikou se opatům kláštera podařilo udržet stav z r. 1634 a to v podstatě až do zrušení mlýna.

Za švédských válek byl klášterní mlýn zničen a poté znovu obnoven. Ne na dlouhou dobu, protože již r. 1663 žádal opat kláštera o zrušení mlecího mlýna a o možnost jeho přebudování na papírnu, diplomaticky využívaje známých faktů o špatném zásobování města vodou vzhledem k pohonu podklášterního mlecího mlýna. Odvolával se přitom na privilegium Jiřího z Poděbrad, na což ovšem správně reagovala městská rada konstatováním, že toto privilegium se vztahovalo na mlýn mlecí a ne na papírový. Přesto však došlo ke stavbě papírny, jenž zde pracovala ovšem velmi krátce v letech 1663-1688. Víme o tom bezpečně z hlášení z r. 1689, ve kterém se hovoří o tom, že po 12. srpnu 1688 byl z papírny zřízen šenkovní dům a to proti privilegiím města. Ten zde existoval ještě v r. 1690, což víme z dalších zpráv o neustálých sporech mezi klášterem a městem. I poslední zpráva z r. 1722 potvrzuje s konečnou platností zánik obilního mlýna k r. 1663 a existenci papírny pod klášterem, když hovoří o hranici vedoucí kolem staré mlýnské strouhy, kde asi před 45 lety byla vedena voda na klášterní papírnu.