Hranici mezi Kláštercem a Solnou Lhotou tvoří Arnoštský potok. Všechno, co leží na jeho pravém břehu, náleží ke vsi Solná Lhota. Z tohoto důvodu patřil i Schererův mlýn k Solné Lhotě a měl její číslo popisné 32. Stával tam, kde se údolí počíná zužovat, pod posledními staveními “Kaloppen”. Mlýn byl velmi pěkně zařízen. Zrno bylo nejprve drceno, pak drhnuto, 33 % tvořila výražková mouka, 33 % chlebová mouka, odpad tak 3 až 4 %, zbytek otruby.
Za války už mlynář žádné pomocníky neměl. Byla tu ještě stoupa na ovesný šrot, mlýn pak zajišťoval i vlastní výrobu elektrického proudu, kterým mohla být poháněna i máselnice v domě. Obytný dům při někdejším mlýně dosud stojí a je obýván.
Mlýn oněměl. Potok už nemá nic na práci. Až do doby druhé světové války se na mouku mlelo jen žito, pak i pšenice, z ječmena se dělaly kroupy, krupice a krupička, spolu s otrubami užívané jako krmení pro krávy a telata. Oves se jen drtil ve stoupě. Až do války se mouka mlela i na prodej, za války jen sedlákům. Sedláci sem jezdili se zrnem od “lesa”, od Černých Lad (Schwarzhaid), ze vsí kolem Křesanova (Křesane) a Modlenic (Modlenic). Platilo se většinou v penězích, jen na zvláštní přání také obilím.
Voda k mlýnskému provozu byla odváděna z Arnoštského potoka (Ernstberger Bach). Dřevěný žlab přiváděl vodu ke dvěma mlýnským kolům se 4,5 a 6 metry v průměru, oběma na vrchní vodu. Ty vyráběly i elektrický proud pro vlastní potřebu domu, pro řezačky i kruhovou pilu.
Přilehlá pila vyráběla šindele a bedny pro sklárnu, žaluzie, které odebíral nějaký pan Robitzer, Chorvat usedlý ve Vídni, části klavíru jako víka a klávesy pro firmu Strunz v Kvildě (Außergefild). Kromě toho prováděla pořez ve mzdě (pořez vlastní kulatiny zákazníka) pro sedláky. Také řezala pro sedláky stavební dřevo a střešní šindele.
Pan Scherer vyráběl ale i bedýnky na ryby, které mířily k Severnímu moři, a jiné zas na přepravu pomerančů, které putovaly ze Solné Lhoty až do egyptské Káhiry. Zasilatelskou službu obstarávala pro Schererovy výrobky, které si vyžadovaly jen dobré dřevo bez suků, firma Goßler, poněvadž šlo vždy jen o menší, spíše exkluzívní množství.
Když roku 1946 musely pracovité ruce opustit svou ves, zachvátila spoušť a zkáza ji i celé okolí široko daleko. Divočina rychle postupovala a příroda si bere nazpět to, co z ní člověk před staletími svou prací vyrval a obdělal. Návštěvník hledí se smutkem na místa, kde práce kdysi vládla krajem; nepoznává je už vlastně. Jen ta voda se vine starými zákruty a neomylně dál údolím – tak jako kdysi.
Zdroj: Waldheimat – 03Rudolf Kiefner
